Vlčí tesák 08

„Nebyla špatná.“
Nechápavě jsem zamrkala a čekala, že bude pokračovat, ale on se otočil k odchodu. Tsunade to očividně taky nestačilo a tak ho zastavila slovy: „To je všechno?“
„Viděla jste ji bojovat, ne? Tady záleží jen na vašem názoru.“ Prohlásil otráveně a otočil se.
„Ale mě zajímá ten tvůj.“
„Nechte ji dodělat příslušný počet misí a pak jí dejte hodnost chunnina.“
„Myslíš, že se hodí na řadového chunnina, Shikamaru?“
Mladík jen pokrčil rameny a zamířil pryč.
Tsunade se na mě podívala a pokynula mi, abych ji následovala.

Zavedla mě až do své kanceláře a tam mi podala čelenku.
„Dokud nesplníš osm misí jakéhokoliv typu, tak zůstaneš geninem, rozumíš?“
„Jakéhokoliv?“ Zeptala jsem se trochu nechápavě.
„V tvém případě to znamená typu D.“
„Říkala jste jakéhokoliv ne?“ Prohlásila jsem naštvaně.
„Ano, ale jelikož nemáš žádný tým a misí typu C a výše se musí účastnit tři a více ninjů, pokud se nejedná o speciální případy, tak ti můžu dát pouze misi typu D.“
Chvíli jsem na ní hleděla a přitom napodobovala Shikamarův výraz, když odcházel, ale nakonec jsem jen přikývla a vydala se ke dveřím.
Tsunade mě ještě zastavila slovy: „U klanu Inuzuka jsi zůstávala podobu Kibovi mise, takže teď…“
„Rozumím.“ Přerušila jsem ji sebejistě.
Odešla jsem z jejích dveří a zamířila domů.

Tiše jako myška jsem přišla až ke svému pokoji a sbalila si. Yasuo na mě čekala před pokojem a smutně kňučela.
Nejprve mě napadlo, že bude lepší nestěžovat si odchod a odejít bez rozloučení, ale po tom všem co jsem tu prožila, jsem se s Hanou a Tsume prostě musela rozloučit.
Byla jsem si docela jistá, kde najdu Hanu a tak jsem vyrazila nejdříve za ní.

„Ahoj“ Pozdravila jsem ji, a i přes všechnu mou snahu, to znělo smutně. Hana to ale pochopila špatně.
„Tys to neudělala?“ Zeptala se mě smutně, soucitně a zklamaně zároveň.
„Jakmile splním osm misí typu D tak dostanu hodnost chunnina.“ Odpověděla jsem jí a snažila se, aby to znělo vesele.
„Tak z čeho jsi zklamaná?“ Ptala se mě zmateně.
„Kibova mise skončila, musím jít.“
Hana nic neřekla jen mě objala na rozloučenou a prohlásila: „Budeš mi tu chybět, bylo to tu mnohem veselejší.“
„Taky mi budeš chybět.“ Odpověděla jsem jí a snažila se zadržet slzy smutku a dojetí.
„Ještě se chci rozloučit s tvojí mámou, nevíš, kde teď je?“
„Ne.“ Smutně a omluvně se usmála.
„Někdy přijdu na návštěvu.“ Prohlásila jsem a usmála jsem se vesele.
Hana jen přikývla.
Odešla jsem z místnosti a v duchu si připomněla, jak se z nás staly kamarádky: Když Kiba nechtěl mluvit o sobě, našla jsem si Hanu, aby mi o něm něco řekla. Nikdy jsem nebyla z těch, co se vzdávají, a tak jsem ji nakonec přesvědčila, aby mi o něm vyprávěla. Vydrželo nám to asi tři rozhovory než se z nás staly kamarádky a tématem hovoru se stalo všechno možné. Kromě Yasuo jsem vlastně nikdy kamarádku neměla a s Hanou jsem se cítila jako se starší sestrou a o to víc bolelo, že se už nebudeme vídat tak často.

Yasuo mě zavedla k Tsume a já spustila: „Přišla jsem se rozloučit.“
Tsume se na mě rozzlobeně podívala a já se v tu chvíli cítila zase jako ta malá holčička, co něco provedla, jen s tím rozdílem, že já nevěděla, co jsem provedla.
„Copak ty někam jdeš?“ Zeptala se mě hlasem plným autority.
„No ano.“ Odpověděla jsem váhavě.
„Tys to neudělala?“ Zeptala se a z jejího hlasu a tváře se nedalo vyčíst vůbec nic.
„Udělala, jakmile si dodělám těch osm misí stanu se chunninem.“
„Tak jaké pak loučení?“ Zeptala se mě záhadně.
Pokud mě chtěla zblbnout, tak se jí to podařilo, byla jsem zmatená a nevěděla, co mám říct.
„Proč bys měla odcházet?“
„Ehm… Byla jsem tu hostem jen do té zkoušky a ta skončila, takže musím jít.“ Odpověděla jsem jí nejistě.
„To kdo řekl?“
„Hokage-sama Kibovi, když mě přebíral před měsícem.“
„To já rozhodnu, kdy jsi a nejsi vítána v mém domě. Nerozhodne to Kiba, Hokage-sama a ani Hana, rozhodnu to až já, rozumíš?“
„Ne.“
„A co ti na tom není jasné?!“ Zeptala se rozzlobeně.
„Co to pro mě teda znamená?“ Zeptala jsem se jí hlasem, který se zdál mnohem silnější, než jsem se já cítila. Ale v jejích uších musel znít slabě, protože se rozesmála.
„Znamená to, že tu smíš zůstat, pokud ovšem chceš.“
Chvíli jsem jen zírala před sebe a až její hlas mě vytrhl z transu.
„Jak sis vybrala?“
„Já tu smím zůstat?“ Zeptala jsem se hloupě na něco, co ona jasně řekla.
Tsume i tak trpělivě přikývla.
Nerozuměla jsem tomu. Proč chce, abych zůstala? Možná jsem jí teď měla být vděčná a vyjádřit to nahlas, ale místo toho jsem se zeptala: „Proč chcete, abych zůstala? Nepatřím do vaší rodiny.“
„Pokrevně možná ne, ale jsi jako jedna z nás, miluješ zvířata, jsi stejně divoká i statečná jako jsme i my“
Já a statečná nešlo moc dohromady a aniž bych si uvědomila, že to říkám nahlas, vyslovila jsem: „Já a statečná?“
„Ano.“
„Myslím, že se mýlíte.“ Prohlásila jsem přesvědčeně.
„Chtělo to hodně odvahy, urazit cestu až sem. Chtělo hodně odvahy, postavit se před Hokage a tvého dnešního protivníka.“
„Vy víte, kdo to byl?“
„Ano.“
„Kdo vám to řekl?“
„Nikdo, byla jsem tam.“
„Kde???“ Vyhrkla jsem se zmateně.
„Schovaná tak, abys mě neviděla a já tebe ano.“
„Proč?“
„Chtěla jsem zjistit, jestli za to stojíš.“
„A stojím?“ Zeptala jsem se zvědavě.
„Kdybys nestála, tak jsme se rozloučily a tys už tu dávno nebyla.“ Prohlásila a odešla.
Ještě chvíli jsem si přehrávala její slova a celý den, než jsem zamířila do svého pokoje zase si vybalit.

Zbytek dne jsem strávila přemýšlením a nakonec jsem usnula něco po půlnoci únavou, ale něco jsem věděla určitě a to to, že jestli ten minulí měsíc byl pro mě vzrušující, tak už se nemůžu dočkat až splním těch osm hloupých misí a začne mé skutečné dobrodružství.