Dny dětství

Čokoláda

Zašustil obal čokolády. Štíhlé prstíky odlomily tmavý kousek. Zanesly ho do úst s rozmazanou rudou rtěnkou. Jejich koutky zdobily vějíře vrásek. Silná chuť, trošku hořká, trošku sladká se rozlila po jazyku. Přivřela oči. Další kousek. Ten den už druhé balení. Vstala, z popelníku vysypala nedopalky cigaret.
Podpatky zaklapaly po studené podlaze.
Roztáhla závěsy. Svit měsíce pronikl dovnitř. Dopadl přímo na obličej mladíka. Vedle něj chladlo její místo.
Smutný úsměv. Mohl by být jejím synem a je s ní jen kvůli slibu, co kdysi dal a kvůli jejímu synovi. Nebude dlouho trvat, než jí opustí.
Pak zas bude dobře, ale hůř.

První slova

Kurenai byla doma a zakládala na těsto. Kolem ní se batolil Asuma.
„Mama, Mama,“ žvatlal pořád dokola.
„Kde je ten Shikamaru?“ ptala se sklenice mléka, zatímco nohou bránila batoleti otevřít skříň s utěrkami.
Natáhla se pro vajíčko, opatrně ho rozbila a začala vpracovávat do těsta.
„Mama.“
Podívala se na svého drobečka, po tváři mu stékala slina. Otevřela skřínku, kterou před chvílí bránila. Sehnula se, vytáhla Asumu z jeho nového látkového hnízda.
„Mama.“
Jednou z mnoha rozhrabaných utěrek mu otřela pusu.
Zazvonil zvonek.
„Konečně“ ulevilo se Kurenai. Šla s Asumou v náručí otevřít.
„Tata.“
Nikdo ho to neučil. Kurenai se rozbrečela.

Pískoviště

Asuma drží gumový kunai. Trucuje. Nebaví ho hrát si sám. Ostatní děti jsou doma a Shikamaru nechce. Všímá si jen té nafintěné blondýny. Křičela na něj a poslala hrát si dál.
Dětská zuřivost dopadá v podobě kunaie na velkého brouka. Zoufale mává nožičkama.
Asuma vyleze z křoví. Shikamaru si provinile stírá z tváře červenou barvu. Blondýnka se mračí.
„Já chci domů!“ zavzlyká. Bojí se jí.
Shikamaru za ruku táhne domů. Bolí to.
Zaklepe na dveře.
„Nějak brzo, ne?“ ptá se maminka.
„Shikamaru si nechtěl hrát, povídal si s takovou blonďatou paní.“
Shikamaru rychle odchází. Maminka pláče a Asuma nic nechápe.

Maliny

Mýtinka pokrytá sytě zeleným, nadýchaným mechem. Kolem hustý jehličnatý les s nepříliš vzrostlými stromy. Zvonivý dívčí smích.
Asuma táhl těžkou větev. Stavěl vesničku. Kluci by se mu vysmáli. Hrát si s holkou! To si mohl rovnou sednout k panenkám.
Stisknuté zuby. Úsměv nikdy.
Větev opřel o strom a zaklínil kameny. Východní zeď byla hotová.
„Co teď?“ zavrčel na rozesmátou desetiletou dívku.
„Myslím, že pro dnešek to stačí.“
Pohrdlivý úšklebek. Vydal se na cestu domů.
„Počkej!“
To je otrava!
Přiběhla k němu, stoupla si na špičky a lehce ho políbila na tvář.
Voněla po malinách.
Ať si kluci říkají, co chtějí!

Patnáct minut

Asumovi se potily dlaně. Vedle natahovala spolužačka.
Ze zkouškové místnosti vyšel Ayato. Tvářil se, jakoby snědl veškerou moudrost světa.
„Je to v pohodě,“ usmál se a odklusal.
Asuma si to nemyslel.
„Aobo, jsi na řadě!“ vyzvala bledou dívku Hinata-sensei.
Narazila do stolu, až převrhla šálek se stydnoucím čajem. Ve dveřích jí Hinata-sensei uklidňovala.
Asuma vydupával rytmus písničky, kterou ráno slyšel. Nepamatoval si slova ani název.
Příšerně dlouhá čtvrthodina.
Když Aoba otevřela dveře, byl připravený vejít dovnitř. Protáhl se kolem ní, zatímco si utírala nos do vyšívaného lemu drahého kimona.
Za dlouhým stolem seděli zkoušející.
„Takže Asumo…“
Nervozita z něj spadla.

Yoshiho Ayato

Kdyby si měl vybrat, řekl by, že je zvědavý.
Přečetl všechny knihy, co se mu dostaly do ruky, protože ho zajímalo, co je na další stránce.
Nakoukl do všech místností, i když věděl, že na dívčí záchody nesmí.
Když neviděl za kopec, kouknul se alespoň do mapy.
Zíral do zašifrované zprávy tak dlouho, až krychličky začaly dávat smysl.
Prostudoval čtrnáct publikací, kvůli zodpovězení dotazu přítelkyně: „Proč světlušky svítí?“ Pak se divil, že ji tím uspal.
Myslel si, že o lidech ví všechno, jenže…
Jeho rodiče zemřeli, aniž by řekli, že je adoptovaný.
Nepřišel na to, že ho žena podvádí.

Večeře

„Tři porce jako obvykle?“
„Dneska je výjimečná situace, dáme si čtyři.“
„Jistě.“
Když je strýček Chouji, vlastně Chouji-sensei, vzal do svého oblíbeného podniku, věděl, že skončí tak přecpaný, že se ani nehne.
Seděl vedle štíhlé blondýnky, matně si jí vybavoval z druhé třídy. Rei tak se jmenovala. Valila své velké modré oči na hromadu masa. Kráva.
Naproti seděl Kouichi. Vždycky se akorát předváděl. Namyšlenej blb.
A strýček-sensei…
Asuma věděl, že je má kvůli Shikamarovi. Štvalo ho to. Není přeci tak malý, aby na něj pořád dával pozor.
„Vzájemná náklonnost prochází žaludkem.“
Když skučeli, jak je bolí břicha, svorně senseie proklínali.

Hirumu Kouichi

Vždy první! Víc nechtěl.
Vždy první! A byl na to hrdý.
Když se z něj stal nejlepší ze třídy, štvalo ho, že sensei je lepší.
Na vlastní pěst pátral ve svitcích po stále silnějších ohnivých jutsu. Nikdy nezapomene na výraz sensei v hodině živlů. Jeho ohnivé jutsu (mělo sloužit jako názorná ukázka) překonalo vodní štít spolužačky. Skončila v nemocnici. (Do školy se už nevrátila.)
Cítil lítost, ale i pýchu.
Nelibě nesl, když Asuma rozhlašoval, že je namyšlený. Nechápal proč. Prý za to mohlo něco s malinami.
Stejně první podával ruku na usmířenou. Asuma ji váhavě stiskl. Stali se nejlepšími kamarády.

Cigareta

Ruka poněkolikáté zatřásla krabičkou. Nebyla prázdná.
Tři mladíci se shlukli kolem balíčku cigaret.
„Asumo kdes to sebral?“ zeptal se Ayato, zatímco Kouichi očima těkal po okolí
„Shikamarovi to vypadlo z kapsy.“
Jeho ruka se třásla, když otevíral krabičku.
„Jenom tři,“ poznamenal zklamaně Ayato.
„Akorát pro nás.“
Zpocená ruka zvedla jednu cigaretu.
„Nemá někdo oheň?“
Neměli. Kouichi zvedl pravou ruku. V dlani mu plápolal malý plamínek,
„Stačí to?“
Konec cigarety začal doutnat.
Ruka se přiblížila k ústům. Asuma si potáhl a předal cigaretu.
Pak se začal dusit

„Shikamaru, řekni Asumovy, aby nekouřil.“
„Udělám něco lepšího…“

„Už nikdy!“ zachroptěl Kouichi za všechny.

Břitva

Prohlížel se v zrcadle, obličej pokrytý bílou pěnou. V ruce křečovitě držel ostrý kus železa – břitvu. Zvedl ji k obličeji a udělal první tah. Zašklebil se. Sklopil ji přesně podle Shikamarovi rady, ale stejně se řízl.
Další tah, bez zranění.
Měl pocit, že mu to začíná jít. Přestal dávat pozor a…
A ostří prořízlo kůži. Trhl sebou. Maminka nebude ráda.
Zmizel i zbytek vousů. Vytáhl lahvičku. Nalil si do dlaně a nanesl na obličej - pálilo to. Zatnul zuby.
Hrdě, s hladkou tváří, se ukázal mamince. Spráskla ruce, začala hořekovat nad Shikamarovou nezodpovědností. Její synáček se pořezal!
Asuma byl šťastný.

Podivný svět

Asuma seděl na dřevěné židli. Sklenička před ním se podivně komíhala. Sáhl po ní, ale uhnula, jen škodolibě vystříkla pár kapek na jeho ruku.
Napodruhé se, mu ji povedlo chytit. Držel ji pevně, aby mrcha jedna neutekla. Napil se, alkohol ho zaštípal na jazyku.
„Asumo seš v pohodě?“ zeptal se ho někdo. Slyšel ho jakoby z dálky. Neodpověděl.
Začal se třást.
Ne, někdo jím třásl.
„Asumo!“
Ohnal se po něm pěstí, málem spadl.
„Nech mě bejt!“
„Poď, pudeme domů.“
Něčí ruce ho sebraly a začaly odvádět. Strašně s ním cloumaly, takže nemohl udržet rovnováhu.
Máma byla rozčílená.

„Přeju si umřít!“

Na truc

Brečela. Seděla v koutě, slzy jí stékaly po hezké tvářičce.
Asuma strčil do Ajata.
„Nemáš kapesník?“
Podal mu ho, byl velký bílý s iniciály YA. Asuma se zakřenil.
Došel k ní. Teatrálně jí nabídl kapesník.
Vzala ho a setřela slzy. Falešně se usmála.
„Jak z nějakýho romantickýho filmu.“
V Asumovi hrklo.
„Podle scénáře bys měl prohodit vtipnou hlášku.“
„J-já to měl z filmu.“
Asuma s rudnoucími tvářemi chtěl rychle zmizet. Už se nesmála falešně.
„No třetí scéna…“
Vůbec nechápal.
„Je polibek.“
Vykulil na ní oči.
„Cože? Proč?“
„Na truc!“
Cítil její dech na tvářích. Zavřel oči.

„Jaks to udělal?“
„Nevím“

Makaja Ami

„Vím, co chci,“ říkávala.
Vlasy, které nosila volně spuštěné podél tváře, zakrývaly její uši. Měla sbírku náušnic. Byla na ni hrdá, některé se v její rodině dědily už generace.
Tvrdila, že nemá ráda romantiku, žádné schůzky za měsíčku a procházky po břehu jezera. Doma na posteli jí ležela otevřená kniha Milenci pod hvězdami. Četla ji mnohokrát.
Chtěla pracovat v nemocnici. Ošetřovat raněné a zachraňovat životy. Když onemocněla její matka, utekla.
Pokaždé když uviděla Dana, se jí rozbušilo srdce a do tváří se jí nahrnula krev. V noci pak brečela do polštáře. Asumovi šeptala „Miluju tě!“
Zoufale chtěla vědět, co chce.

Nový svět

Asuma vklouzl do prázdného bytu a podržel dveře Ami.
„Pojď dál,“ hlas měl nervózní, neklidný.
Horké rty na krku. Vydechl. Dveře zaklaply.
Přitáhl si ji k sobě. Rukama nenasytně přejížděl po jejím těle. Byla jen jeho.
Ochutnával domnělou nevinnost. Čas se rozpustil na teď a nikdy.
Kalhoty letěly do kouta. Krev se v něm vařila.
A svět? Svět ten neexistoval. Nebylo nic, jen ona.
Červené otisky prstů na její pokožce. Slova, jejichž význam se skryl v okamžiku. Sladkost, která se rozlila po patře, kdykoliv ji ochutnal. Zvuk přerývavých dechů splývajících v jedno.
Asuma objevil nový svět. Už nebyl nevinným dítětem.

Čokoláda

Zašustil obal čokolády. Prsty odlomily tmavý kousek. Zanesly ho do nenamalovaných úst. Jejich koutky zdobily vějíře hlubokých vrásek. Silná chuť, trošku hořká, trošku sladká se rozlila po jazyku. Přivřela oči. Další kousek. Ten den už čtvrté balení. Vstala, z popelníku vysypala nedopalky cigaret.
Bosé nohy zapleskaly po podlaze.
Roztáhla závěsy. Svit měsíce pronikl do pokoje. Dopadl přímo na obličej muže. Spal na pohovce, sladce opilý.
Smutný úsměv. Byl tady, protože ho vyhodila manželka. Kam jinam jít, než k matce mladíka, kterého považuje za svého syna? A který dospěl. Nebude trvat dlouho, než ji oba opustí.
Pak zas bude jenom hůř.