Boj o lásku 03

„Hej! Vstávej už, ty jeden spáči! Kvůli tobě přijdu pozdě,“ brzy ráno ji okřikl Itachi.
„A kolik je hodin?“ ospale se zeptala.
„Sedm hodin ráno.“
„Blázníš?! To je moc. Nech mě ještě hodinu spát, prosím.“
„Ne! Musíme už vyrazit! Jestli chceš jít stále semnou, tak bys měla vstávat.“
„No dobře dobře, už jdu,“ sesbírala se ze země, „A kam to vlastně jdeme?“
„Musím si ještě něco vyřídit a pak tě hodím zas k tobě domů.“
Michi na to jen přikývla a běželi. Zastavili se až na jakýmsi cvičišti. Tam na něj už čekal další člen jeho skupiny. Michi mu moc neviděla do obličeje. Itachi ji nechal čekat daleko od toho cvičiště a sám šel k tomu chlápkovi. Najednou si sundal klobouk a něco Itachimu říkal. Vypadal úplně jako ryba. Byl docela ošklivý. Na zádech však měl nějaké svázané tělo. Ukazoval ho Itachimu a domlouvali se co dál.

Po chvilce Itachi přiskočil k Michi: „Pojď. Půjdeme to tělo někam zanést a pak tě vezmu domů.“
„A Itachi! Kdo je ten pán?“ chytila ho za ruku.
„To je Kisame. Je ze stejné organizace jako jsem já,“ odpověděl.

Michi stále nemohla spustit oči z Kisameho. To jsou všichni z té organizace tak zlí? Vypadají dost strašidelně. Asi budou hodně silní. Vůbec se mi Itachiho nechce opustit. Ale akorát ho jen zdržuji. Sakra, musím mu být přece nějak k užitku. Přemýšlela.
„Počkej tu.“ opět jí přikázal Uchiha před nějakou jeskyní. Nezbývalo jí tedy nic jiného než čekat. Posadila se na kámen a klackem si kreslila do písku. Odkud se tu vzal tak jemný písek? Připomíná mi písek co s sebou stále nosí Gaara. Najednou mi dost chybí.
Když se po chvilce Itachi vrátil pokynul jí, aby se opět zvedla. V tu chvíli nemohla. Zvedla se, ale ani hnout se nemohla. Nechtěla ho vůbec opustit.
„Pojď už! Nechtěj, abych tě zase tahal na zádech!“ pohrozil jí.
„J-já nemůžu.“ její hlas zněl poněkud nevyrovnaně.
„Ale můžeš!“ řekl podrážděně a vzal ji na záda, „Snad tě takhle nesu už naposledy,“ vzdychl si.
Pevně se na něj přitiskla a obejmula ho. Chtěla si pamatovat, jak voní. Voněl skoro jako vanilka a přitom z něj byla cítit ta bolest, jež si přotžil. Jeho oči byli chladné, ale jeho tělo bylo tak krásně teplé. Jeho ladné pohyby těla ji uspávaly. Pomaloučku zavírala víčka.
„Jsem ráda, že jsem tě potkala Uchiho Itachi,“ řekla si potichu pro sebe a poklidně usnula.
To snad není pravda. Zapletl jsem se tu s malou holkou a teď ji nesu na zádech. To vůbec nejsem já! Ano, přiznávám, že to má i svou pozitivní stránku, ale....Jsem zmatený. Myslel jsem, že mi překáží, ale nakonec není tak špatná. Je jako malé roztomilé dítě. Možná, že mi s ní přeci jen bylo alespoň trochu dobře. Ale ne, co to říkám!? Sakra co to semnou je? Hudroval po cestě Itachi.

„Hej, probuď se!“ dal ji menší facku na probuzení.
„C-co? To už jsme tu?“ probrala se.
„Ano jsme tu. Teď konečně můžeš jít domů.“
„A-ale já nechci! Já chci jít s tebou. Chci každý den být s tebou. Chci každý den vidět tu tvou milou tvář.“ rozbrečela se před ním.
Soucitně se na ni podíval: „Utři si ty slzy, plýtváš jimi. Sama dobře víš, že my dva spolu nemůžeme být.“
„Ale můžeme. Prosím, jen mě neopouštěj.“ ubrečenýma očima se na něj opět podívala.
„To nejde. Promiň.“
Zoufale se zvedla ze země a pomalými kroky šla k němu.
„Já tě nechci opustit. Proč mi tohle děláš?“ obejmula ho okolo pasu.
Chlapec najednou couvnul. Připomnělo mu to jeho malého bratra.
„Ne!,“ zakřičel, „Nedělej mi to ještě horší. Neříkej mi, že ti na mě záleží! Neříkej mi, že semnou chceš být! Že chceš být s vrahem!“
„Ano, to chci. Al-ale proč musíš všem takhle ubližovat? Mě teď chceš ublížit. Odcházíš ode mě. Nechceš to změnit?“ mile se na něj podívala.
Itachi zakopl o kamínek a spadl i s ní na zem. Ona přišla ještě blíž k němu, pohladila ho po tváři a podívala se mu do očí.
„Nejde to! Nechci to tak! Nechci tě! Tohle mi nedělej!“ začal se plašit jako malý kluk a ji odstrčil od sebe. Michi se praštila do hlavy a jen tak bezvládně tam ležela. Chlapec se vyděšeně zvednul, ještě se na ni podíval a raději zmizel. Nemohl se zbavit pocitu, že dělá špatnou věc. Snažil se před tím utéct, ale nešlo to.

O dvě hodiny později se Michi probrala. Bolela ji strašně hlava, ale i tak jí v hlavě problesklo co všechno se stalo. Z toho šoku omdlela. Když se jí pomalu zavíraly oči jen matně viděla nějakou postavu, jak se k ní blíží. Byla to Yanai. Yanai a za ní Gaara.
„Michi! Prober se! Slyšíš?“ snažila se jí probrat.
„Nech ji!,“ okřikl ji Gaara, „Ona je v pořádku, měla bys ji nechat vyspat se.“
„Dobře,“ Nedůvěřivě přikývla a položila ji.
Gaara ji jako správný muž vzal a odnesl do nemocnice.
„Co myslíš, že se jí stalo, Gaaro?“ po cestě se ho zeptala dívenka.
„Já nevím. To nám musí říct ona sama,“ odpověděl zamyšleně.

„Bude v pořádku. Jen se praštila do hlavy. Otřes mozku ani nic jiného mít nebude, tak se nebojte.“ Sdělila její stav Yanai a Gaarovi sestřička.
„A můžeme jít za ní?“ zeptala se Yanai.
„Ano, ale jen na chvilku. Ještě musí odpočívat.“
Yanai se ulevilo. Rychle šla za ní, aby se ujistila, že je v pořádku. Ale to už byla Michi vzhůru. Trochu zmateně se dívala těma jejíma velkýma hnědo-zelenýma očima po místnosti.
„Už je to v pořádku. Jsme tady s tebou.“ šeptla jí Yanai.
Holčina se na to jen usmála a na chvilku zavřela oči.
„A Michi…co se to vlastně stalo? Proč si se tady najednou tak nečekaně objevila?“ vyptával se jí mladík, co seděl na křesle u jejího lůžka.
„Nic si nepamatuji, vím jen, že mě sem někdo nesl a já před bránou omdlela.“ lhala jim.
„Opravdu si nic nevzpomínáš?“ chtěla se přesvědčit Yanai.
Se sklopenou hlavou Michi přikývla.
„Takže nám chceš říct, že si celé dva dny jen spala a někdo se o tebe staral?“
„Nejspíš ano.“

Ještě v ten podvečer Michi pustili z nemocnice, ale hned vzápětí na to si ji k sobě zavolala Hokage. Dívka kráčela jako na popravu. Tušila, že o tom bude Tsunade vědět. Nechtělo se jí tam jít, ještě s doprovodem Yanai, ale musela.
Zachovala si chladnou hlavu a dělala ze sebe opět drsňačku: „Pche, to je otrava! Co po mně zas babča chce?!“ strčila si ruce do kapes a trucovala.
Yanai se na ni usmála, jakože je ráda, že ta stará Michi je zpět.

Když už byli na místě Michi jí záludně řekla: „Ty zůstaň tu. Tohle musím vyřídit jen já.“ Yanai se na ni nechápavě podívala, ale to už Michi zaklepala a vcházela k Hokage.
„Tak, co jste mi to chtěla?“ vešla jako frajerka a zavřela dveře.
„Musím si s tebou promluvit. Jde o to, jak jsi byla dva dny pryč.“ Tsunade se opřela o stůl a zamyšleně se na ni podívala.
„Kolikrát mám říkat, že já si nic nepamatuji?!“ vyhrkla otráveně.
„Ty si to pamatovat nemusíš, ale někdo tě viděl. Viděl moc dobře co děláš. Celý jeden den se na tebe úplně zaměřil.“
Ale ne, ona o tom ví. Tsss, ale vždyť to je jedno. Já se za to omlouvat nebudu. Ale jakto, že si ho Itachi vůbec nevšiml?
„Hm, a co s tím jako?“
„Jde o to, jestli s námi budeš spolupracovat a řekneš nám to nebo nám to řekne ten, co tě sledoval.“
„Chm. Fajn.“ odvětila sebejistě a povýšeně.
„Potřebuji od tebe jen pár informací.“
„Hm?“
„Podle toho mého zdroje si se zapletla s Akatsuki.“
„Kdo to je?“ nevěděla, která bije.
„Je to organizace, která má na plášti červené mraky.“
„Myslím, že jsem někoho takového viděla,“ zamyslela se.
„A víš kdo to byl?“
„Ne. Vím jen, že jsem viděla nějakého chlápka co měl na plášti mraky.“
„Aha. A nic víc?“
„Ne. Vždyť mě omráčili. Já spala!“
„Něco mi říká, žes mi neřekla pravdu. Tak si toho dotyčného co tě viděl k sobě pozveme,“ řekla a dveře se otevřeli.
Michi vyvalila oči: „N-Neji?!! Co ty tu děláš?!“
„Ty moc dobře víš.“ škodolibě se usmál.
„Na co on je tu?“ ukázala na něj prstem tázavě.
„Neji je ten, kdo tě sledoval.“
„Aha, no takže. Klidně vyprávěj, co jsi viděl,“ v klidu si došla pro vodu a natočila si ji do hrnku.
Posadila se do křesla u Tsunadenina stolu a srkla si.
„Viděl jsem, jak jsi šla s tím chlápkem z Akatsuki do nějaké hospody. A hned na to jste za pár minut rychle utekli. Sledoval jsem vás, než jste se utábořili v lese. Tam jste si udělali oheň a šli spát. Ještě jste si chvilku povídali a nevypadalo to, že byste se neměli rádi, spíš, že jste vypadali tak klidně a mírně. Druhý den jste mi hned brzo ráno utekli, ale potom jsem vás dohonil. Ten muž co byl s tebou vcházel do nějaké jeskyně s dalším členem jeho organizace. Tebe nechali venku. Poté se opět vrátil a nesl tě na zádech. To už jste mířili ke Konoze. Tam jste se chvilku hádali. On tě odstrčil a tys spadla a bouchla se do hlavy o kámen.“
„To je všechno? Já si z toho pamatuji jen něco. Určitě si vymýšlíš!“
„A nebo ty nám prostě neříkáš pravdu,“ vložila se do toho babča.
„Ale já si to opravdu moc nepamatuji. Jsi si Neji opravdu jistý, co jsi viděl?“
„Jistě, že ano.“
„No tak pak já už nevím,“ zavrtěla hlavou Michi.
„No, možná si to nepamatuješ, a nebo nám neříkáš pravdu, ale každopádně tohle budeme řešit.“
Upozornila ji Tsunade. Poté se oba dva odebrali ven.

„Určitě sis vymýšlel,“ sykla na něj venku Michi, které byla lehce červená jako rajče.
On se na ni jen pohrdavě podíval a odešel.
„Jak to dopadlo?“ zvědavě se k ní hrnula její kamarádka.
„Nijak.“ Prohlásila lhostejně a rychle utekla. Musela si vyčistit hlavu.

Blížil se již večer. Slunce se pomalu schovávalo a připravovalo k spánku. Vskutku krásný západ slunce. Na to zapadající sluníčko, ale hleděla jedna smutná duše. A sice Michi. Na tom kopci, kde minule byla s Gaarou. Odkud byla vidět ta krásná obloha.
Říkala si její dobrá půlka. Tohle asi dlouho nedokážu skrývat. Jenže já ho asi mám ráda. Ne ne, tohle nesmím říkat! Tohle nikomu nesmím říct. Dala si facku.
Najednou se do toho vložila i její špatná půlka: No ták, sakra ty jsi hloupá, Michi. Prober se. Jeho nemůžeš mít!
Dobrá půlka: A proč ne? Já ho mám ráda. A myslím, že on semnou zrovna velký problém nemá.
Špatná půlka: Nemůžeš ho mít. A ty víš moc dobře proč. On je jiný. I tak by s tebou nebyl. A kdo by taky chtěl?! Vždyť si ještě malé dítě. Ani bojovat pořádně neumíš!
Dobrá půlka: Tohle neříkej! Já nejsem tak špatná. Je jasné, že jsem nad ním nemohla vyhrát, protože on je silnější a starší a má hodně zkušeností s tím. A má Sharingan.
Špatná půlka: Nevymlouvej se ty hlupáku. To jsou jen výmluvy.
Dobrá půlka: Ne, to je pravda!
Špatná půlka: A co s tím?! I tak je pravda, že na sobě musíš víc máknout. Musíš se víc snažit. Musíš zesílit. Abys mohla být s ním.
Dobrá půlka: Asi máš pravdu. Odteď se budu víc snažit a zesílím. O to se neboj.
Odhodlaně si řekla a myslela to vážně.