Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 23. - Pátrání, skrývání, domlouvání, přemlouvání ...

Dvojice umělecky nadaných ninjů se plížila po chodbě k Peinově pokoji. Dostali se ke dveřím a Deidara přilepil ucho na dveře.
„Ticho. Ještě musíme zkusit, jestli je opravdu pryč nebo jen nespí.“
„Do toho,“ přikývl Sasori a obhlížel chodbu.
Chvíli se ozývalo blonďákovo žvýkání jílu a zanedlouho už tvaroval svůj oblíbený pracovní materiál do podoby malého rozpláclého hada. Toho nechal vklouznout do pokoje a ještě než složil pečeť pro odpálení svého výtvoru, odběhli se Sasorim do větší vzdálenosti. To kdyby se potřebovali rychle zdejchnout v případě, že by se šéfovi nelíbil budíček.
Had bouchl, ale žádná reakce nepřicházela.
„Takže je pryč,“ vydechl s úlevou Sasori a vnikl do pokoje. Deidara zůstal na hlídce.
Dlouhodobě zaměřený umělec rychle přispěchal k šéfově posteli a na polštář i po prostěradle mu rozmetal psí chlupy, které měl nachystané v malé krabičce. Poté nakoukl do skříně s oděvem a s veškerým Peinovým prádlem udělal to samé.
Kritickým pohledem se ještě podíval na ohořelé doutnající místo na koberci jako památku na Deidarovo poslední umění a odešel.
„Mise splněna,“ zaradoval se Dei, „teď jen, aby to klaplo a dostavil se výsledek. Jdeme na část plánu A/2.“
„Jo, jen abychom nemuseli pak šéfa převážet na pohotovost,“ zaprorokoval Sasori a Deidara odvětil, že snad nebude tak zle.

Vůdce venku řešil nějaké organizační záležitosti s kanibalem. Podle hlasitosti hlasů se dalo usoudit, že Pein nebyl zrovna v dobré náladě. Pak prolítl vstupní halou celý zablácený a se vzteklým tikem v oku. Zmizel ve svém pokoji a práskl za sebou dveřmi.
„Tak teda nevim, jestli bylo dobré s tím začít teď. Má náladu pod psa i bez našeho psího dráždění,“ pošeptal Deidara svému kolegovi. Nenápadně se šéfovi nalepili na paty a teď na rožku chodby čekali, co bude.
„Při nejhorším hold bouchne,“ zabručel Sasori.
„Jasně, ty vy jste v pohodě. Maximálně ti vyrazí pár třísek nebo si budeš muset znovu pořídit nějaký náhradní díl, ale já mám své křehké tělo rád. A docela mi stačí, když dostanu nakládačku od tebe.“
„Tvůj problém,“ odbyl Výbušného maniaka Loutkař, „kdyby sis nechal předělat natvrdo jako já, nemusel bys toto řešit. Přibral bys i na umělekém duchu.“
„Nemám zájem se změnit na kus zpracovanýho stromu. Navíc mám svůj názor na umění a ten se od toho vašeho poněkud liší.“
Sasori chtěl ještě něco namítnout, ale to už šéf opět vyšel ze svého soukromého území a zamířil k hale.
„Mistře, je převlečený, že ano?“
„Jo a ten náhradní plášť, co má na sobě, jsem určitě chlupama označkoval.“
„A nic,“ rozhodil Deidara rukama, „žádná alergická reakce a podobný kraviny.“
Dřevěný ninja upozornil na to, že si Vůdce čichá k límci. „Podle mě mu na tom něco nesedí. Možná něco neobvyklého cítí.“
Vůdce zašel za roh a stále mu hlavou vrtala ta zvláštní vůně v jeho plášti. Začínal ho z toho svrbět nos. Párkrát kýchnul a pak se vysmrkal do kapesníku. Ani si nevšiml červené a pod ní i blonďaté kštice za sebou. Netušil jak pečlivě sledují každý jeho krok a jeho chování.

Byl čas obědu. Sasori se nabídl, že se o něj postará, ačkoliv nebyl na řadě s kuchyňskou službou dle Peinova rozvrhu. Itachi za to byl vděčný a spokojeně si šel válet šumky.
Sasori měl ovšem pro své nezvykle obětavé chování důvody. Potají do Vůdcovy porce přimýchal pár psích chlupů a doufal, že si toho šéf nevšimne.
Čas společného stolování probíhal jako jindy. Ninjové udržovali hovor, občas někdo zamlaskal, za což dotyčného Konan hned vypeskovala. Kisame testoval svůj zbrusu nový lžícový katapult a zajásal, když se úspěšně trefil Tobimu do otvoru v masce. Ten zaskučel, že je hodný kluk, tak proč mu to dělají a pak pokračoval ve svém vyzvídacím nátlaku na Deidaru. Tobi nebyl zasvěcený do Sasoriho plánu na zjištění stupně Peinovy alergie, a tak se pořád ptal Deidary, co dělal celé dopoledne. Blonďák ho stále odbýval a po očku sledoval šéfa. Stejně tak Sasori.
Hidan něco právě ukazoval Kakuzovi pod stolem a oba se pohihňávali. Konan to už nedalo.
„Kolikrát vám mám říkat, abyste si ty své úchylné časopisy nečetli při jídle? Nechte si to na později, toto je společenská záležitost,“ okřikla ho naštvaně a zamračila se na něj.
„Promiň mami,“ zazubil se Hidan, ale ve své nedovolené činnosti v klidu pokračoval.
Konan blýskla očima po svém partnerovi. Ten pochopil a Hidana výhružně upozornil, že by toho opravdu měl nechat.
„Promiň tati,“ odvětil nesmrtelný, ale pod tvrdým šéfovým pohledem zašoupl čtivo do kapsy. Kakuzu se uchechtl a Pein nahlas zapřemýšlel nad vyřčenými přezdívkami. Hidan odvětil, že ho sekýrují přesně jako v dětství jeho matka s otcem.
Vůdce se chystal něco nehezkého odpovědět, když se náhle zarazil nad jinou záležitostí.
„Sasori, měl bys dávat větší pozor!“
Oslovovaný se lehce lekl. „Na co šéfe?“
„Mám tu tvý vlasy!“ odpověděl šéf a ukázal čtyři chlupy. Nemohl tušit, jak daleko je od skutečné pravdy, nicméně délka přibližně odpovídala a šéf tak nepojal podezření.
Sasori smutně povzdychl. A to se tak snažil, pro příště se rozhodl ty chlupy pořádně rozmixovat.

Sledování šéfa ale nebylo až tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Pein už dostal podezření, že něco není, jak by mělo a odpoledne se již více ohlížel kolem sebe. Tím umělecké dvojici docela stížil situaci. A pak jim v jednu chvíli zmizel úplně. Aby nebyli příliš na očích, udělali válečnou poradu v koupelně.
„Dopoledne to probíhalo dobře.“
„Jo, řekl bych že na psy alegrii nemá. Když, tak jenom malou.“
„Tak kam se mohl podít, hm?“
„Mě se ptej. Půjdu se ven po něm podívat,“ vzdychl Sasori a otevřel dveře.
„Já půjdu za chvíli, ať to není moc nápadný,“ řekl Dei.
Sasori kývl, vyšel a vzápětí se srazil s hledaným objektem.
„A Sasori, co ty tu? Se mi dneska zdá, že na tebe nějak moc narážím. Kampak?“
Loutkař zrozpačitěl. „Aaa jdu opravit pár loutek.“
Vůdce naznačil krok ke koupelně. „Pustíš mě tam?“
„A šéfe, vy jdete do koupelny?“ Zvolal Sasori schválně hodně nahlas.
Peina ten hlasitější tón lehce zmátl. „Jo, ale nemusíš to tolik vyřvávat.“
Deidara to také uslyšel a odtušil, že by nebylo vhodné, kdyby teď vylezl z koupelny. Mohly by z toho vyjít jen další narážky na vztah mezi ním a Sasorim. Rychle začal přemýšlet o možné skrýši. Koupelna byla sice prostorná a měla kromě sprchového koutu a umyvadla i záchod, nicméně počet skrýší byl minimální, téměř nulový.
Sasori se zachoval jako správný spojenec a zkusil Deidarovi koupit trochu času. „Ale šéfe, něco vám musím ještě říci.“
Pein začínal mít naspěch. „Později, já už tam fakt potřebuju.“ Pak Sasoriho odstrčil a vtrhl dovnitř. Umělec se naštěstí už stačil schovat ve sprcháči za závěsem a modlil se, aby si šéf nešel dát rychlou sprchu. V tom nejhorším scénáři se právě připravoval na přestoupení k Jashinismu nebo alespoň na to, že si půjčí od Hidana kus nesmrtelnosti.
Ale zrzek kupodivu ani nešel udělat potřebu. Stál před zrcadlem, zálibně se v něm vzhlížel a opakoval si:
„Jo, jseš chlap. Jsem chlap!“
Deidara se divil, co jeho šéf blbne. Odvážil se nenápadně odhalit očko a okouknul Peinovo počínání. Šéf stál svlečený do půl těla a Deidara se lekl, aby se svým odhalováním nepokračoval. Tak rychle zase zalezl, aby se nemusel později snad i dívat na šéfův holý zadek. O to fakt nestál!
„Půjdeš na to! Předvedeš, jakej jseš chlap, pořádnej chlap! Předvedeš jí svoji chlapskou mašinu! Jdi do toho! Jo ho ho ho hóó!“
Deidara si rychle zacpal dlaní pusu, aby se nerozesmál. Pak si ale uvědomil, co dělá a místo ruky se zakousl do límce pláště.
Pak někdo na dveře lehce zaklepal. „Peininánku?“
„Jen pojď dál Beruško.“
Dovnitř vstoupila ještě Konan. Deidara těžce odolával pokušení se na ni podívat, jelikož odtušil, v jakém oblečení asi je. Z pudu sebezáchovy ovšem zůstal raději v utajení a prosil Jashina, aby ho nechal žít i po té, co opustí sprchu.
Ti dva si ještě vyměnili několik sladkých slůvek a podle zvuků Deidara odhadoval, že brzo půjdou na věc. Dei v zoufalství hledal něco, co by si mohl strčit do uší a nemusel poslouchal ty jejich láskyplné pazvuky. Ve sprcháči toho mnoho použitlného nebylo, tak si do uší nastrkal jíl.
Pak zasvištěla facka, a to pořádná facka. A druhá. A třetí.
„Ale Kon-“
„TY JEDEN ******** ******, TY *****! SIS MYSLEL, ŽE S TOUHLE ***** NÁHRAŽKOU MĚ DOSTANEŠ!“
„Sakra ženská!“ Ozvalo se i lehké puf po zrušení jutsu přeměny.
Deidarovi svitlo. Hidan! Pomocí přeměny se zamaskoval na šéfa a doufal, že to Konan nepozná. No budiž mu Jashin milosrdný, pomyslel si blonďák a poslouchal ty svištící rány a nadávky na Hidanovu adresu. Začínal se docela bát. Ta neviná, slabě vypadající žena, která ani neuměla pořádně vynadat, se teď skutečně rozjela. Deidara se modlil ke všem Jashinovským svatým, ačkoliv žádného neznal, aby na něj modrovláska nepřišla.
Rány a pleskání ustalo, ale začal šustit papír a Hidan taktéž začal pořádně řvát. Nejspíš pěkný masakr.
Cvakla klika. „Co se tu děje?“
Nee, už další nee. Jděte všeci pryč, zoufal si blonďák.
Tentokrát to byl skutečný šéf. Konan vylíčila co bylo a nevynechávala ani sprostá slova. Hidan cosi kňučel a šéf na něj postupně zařval hodně hnusných komentářů. Umělec byl rád, že má uši částečně izolované, jinak by se mu sluch určitě o hodně zhoršil.
Pak dveře klaply. To jak šéf odvlekl nesmrtelného pryč. Jeho lekce nejspíš bude pokračovat, ale jinde.
Konan ale byla stále v koupelně a něco si mumlala.
„Ten ******, to chce pořádnou sprchu.“
Závěs se zavlnil, ne však Deidarovou vinou. Tomu před očima přeběhl celý život a najednou malinko zalitoval, že přece jen nemá tělo ze dřeva.
„Beruškoo, pojď za mnou. Já ti tu nepříjemnost vynahradím,“ ozvalo se z chodby.
Ruka tahající za závěs se zastavila. Konan chvilku váhala a nakonec zmizela.
Deidara dobrou chvíli ani nedutal. Pak se sesunul na zem a na hlavu si pustil vodu. Ani mu nevadilo, že je oblečený.
Pak se dveře opět otevřely. Blonďák leknutím vyskočil a málem se praštil o sprchu.
„Jseš v pohodě?“
„Mistře … to jste vy?“ zachraplal a vydech úlevou.
Sasori rozhrnul závěs a spatřil vyjeveného parťáka v mokrých šatech. Dost ho také zarazilo, že místnost byla pocákaná krví. „Jo. Ale co je to s tebou?“
„To nic. Já jen … potřebuju klid. Jdu si lehnout,“ zakoktal Deidara a nerozhodně vyšel mokrým krom ven.
„Proč seš mokrej? A proč máš ve vlasech a uších jíl? A co šéf?“
„Pátrejte dál sám, já vážně nemůžu,“ zamumlal blonďák a odešel směr svůj pokoj.
Loutkař se za ním dlouze díval se svraštěným obočím. Za chvíli uslyšel Deidarův smích. Nemohl tušit, že si blonďák právě vzpoměl na Hidanovo „dodávání si odvahy“ a najednou mu celá záležitost přišla i o něco vtipnější.
Co ten šéf s ním jen provedl, zapřemýšlel nechápavě Sasori a vydal se po alergikově případu dál sám.

Šéf o celé záležitosti nikomu neřekl. Hidan dostal speciální vyklízecí trest a přísný zákaz o vypovídání komukoliv a tím se celá záležitost stala pro šéfa, Konan a Hidana uzavřená. Ale ani jeden z nich netušil, že v koupelně byl ještě jeden svědek.

Sasori se zašel večer na Deidaru podívat. Celý den byl zavřený u sebe a Sasori začínal mít docela starost, aby mu místo jeho nepřídělili do týmu někoho jiného, třeba Tobiho. Deidara konstatoval, že se už víceméně vzpamatoval ze svého odpoledního zážitku a nyní oba umělci diskutovali o šéfově psím problému. Znovu se shodli na tom, že až tak těžké to s šéfem nebude.
„Ale šéf prý zítra chce uklízet i ve sklepě. Docela se bojím, aby je tam nenašel,“ prohodil Deidara a ze zvyku v rukou modeloval jílovité ptáčky, které nechával poletovat po pokoji.
„Tak to abys je uklidil někam pryč, než se tam Vůdce přežene.“
„Šéf ne, uklízet bude Hidan. Kvůli tomu incidentu.“
„Řekneš mi už konečně, co se v tý koupelně stalo? A co s tím má společného Hidan?“
„Mistře Sasori, když ono to bylo děsně složitý,“ zamumlal Dei a vypustil dalšího ptáčka. Náhle mu pak v hlavě zablikala žárovka. „Zítra jdete do práce, že jo?“
„Jo,“ zabručel otráveně Sasori a měl sto chutí na ty létající výtvory nacákat žíravinu.
„A nemohl byste si Deidaru a spol vzít sebou? Venku je nechat nemůžu, mohly by utéct nebo by je mohl najít Zetsu a kdekoliv v sídle je to ještě riskantnější.“
Tázaný se po rozjařeném blonďákovi otráveně podíval. „A k čemu ti to pomůže? Jdu tam až večer, a do tý doby bude mít Hidan dost času, aby na tu smečku přišel.“
„Hidana překecám, aby tu místnost odložil až na večer. A až skončí a vy přijdete domů, tak je tam zase strčíme a šéf nic nepozná.“
Červenovlásek se ušklíbl. „Tak dobrá. Jestli se ti to podaří a Hidan ti vyhoví, o čemž teda velice pochybuju, tak psy vezmu sebou. Když ne, máš celou noc na vymýšlení náhradního úkrytu.“
„Díky Mistře.“
Sasori se zvedl a když odcházel k sobě, byl si naprasto jistý, že tohle Deidara nezvládne. Neměl ponětí, že blonďák už má na Hidana vymyšlenou strategii.

Druhý den ráno Deidara čapl Hidana ještě před snídaní. Chtěl tu záležitost mít co nejdříve z krku.
„Hidane, mohl bys na slovíčko.“
Nesmrtelný se k němu přiblížil. „Co ***** chceš?“
Při bližším prozkoumání Umělec zjistil, že ta nakládačka od Konan na něm nechala ještě stále velmi jasně čitelné stopy. Po zádech mu přeběhl mráz při představě, že mohl dopadnout stejně, možná i hůř. Polkl, sebral odvahu a vymáčkl se. „Potřeboval bych od tebe malinkou laskavost.“
Hidan protáhl obličej. „Nezájem. Jdi se bodnout.“
Dei se ale nedal. „Jen taková maličkost. Hele, dneska odpoledně uklízíš ve sklepě. Mohl bys jednu místnost nechat až nakonec?“
„A proč bych to jako dělal?“
„Ti to nic neudělá ne?“
„Ten ***** šéf to chce mít popořadě. Jestli mu v tom udělám bordel, tak mě zase přerazí. Fakt nezájem,“ prohlásil Hidan.
Blonďák se ovšem tajemně zasmál, měl ještě svůj trumf. „Víš Hidane,“ začal s úsměvem, „nechtěl jsem to zdůrazňovat, ale já ...“, nastala dramatická pauza, při které se Hidan začal nemile mračit. „ … já jsem taky chlap!“
„Co blbneš?“ nechápal Hidan.
Deidara se ovšem chystal pokračovat, dokud Hidan nepochopí. „Jo, jsem chlap. Pořádnej chlap! Také se umím předvést. Umím předvést, jaký jsem pořádný chlap!“ Další dramatická pauza. Hidanovi se tenhle projev čím dál více nelíbil. „Také umím předvést svojí chlapskou mašinu! A půjdu do toho“
Bělovlasý stuhl a zeširoka zakoulel očima. Když Deidara ukončil projev s „ Jo ho ho ho hóó!“, Hidan přesně věděl, co tím blonďák myslí. Bojovně zařval a Deidara odtušil, že by bylo dobré vzít do zaječích. Ale Hidan byl rychlejší a lano od kosy mu obmotal kolem noh. Pak ho chytil za límec.
„Hele pozor, mám jíl a hlášky a nebudu váhat je použít,“ ušklíbl se Dei, i když se začínal pod Hidanovým pohledem a sevřením dost potit.
Jashinův zasvěcenec se zašklebil. „Tak jo, domluvíme se.“ Ohlédl se a když se ujistil, že nikdo není na dohled, Deidaru ještě přitlačil ke zdi. „Nemám páru, jak, kdy a kde's to mohl zjistit, ale jestli někdy celkneš jen půl slova … tak se můžeš těšit na několikahodinový umírání v mém obřadu. Tu bolest si se mnou vychutnáš pořádně až do konce. Je to jasné?“ řekl Hidan pomalu a tiše.
„Víc než cokoliv jiného,“ zazubil se Dei.
„Tak která místnost to je?“ zeptal se odevzdaně Hidan a konečně ho pustil.