Sakuřin nový začátek 01 - Cesta domů

,,Sakuro!'' uslyšela jsem tvrdý hlas Mizukage.
Vzdychla jsem. Určitě má pro mě jednu z dalších misí. Zrovna dneska. Neměla jsem náladu na kohokoliv z mého týmu, natož na bojování. Ale Sensei je Sensei. Musela jsem poslechnout. Použila jsem přemísťovací jutsu a objevila se před Mizukage.
,,Je čas.'' řekla a usmála se.
Bylo to poprvé, co jsem její slova nechápala.
,,Nerozumím.'' řekla jsem jen.
,,Uběhly tři roky a z tebe se stala skvělá shinobi, přesně jak jsem slíbila.'' znovu se usmála a pohladila mě po vlasech.
A potom mi to došlo. Je čas vrátit se domů. Ale chci to vůbec? Žila jsem v Konoze do svých šestnácti let. Každý den jsem se trápila nad tím, jak jsem slabá a nad tím, že Naruto nikdy nedokáže přivést Sasukeho zpátky. I přesto, že jsem byla učednicí páté, nemohla jsem se rovnat ostatním. A tak jsem se rozhodla odejít. Cestou jsem narazila na pár shinobi z Vodopádové vesnice, kteří mi řekli, že Mizukage hledá učednici. Byla to velká výzva, ale já jsem dostala naději, že konečně zesílím. Trvalo to tři roky, než jsem se dostala tam, kde jsem teď. Na pozici Jounina. Našla jsem si plno nových přátel, ale pravdou je, že stále nemohu zapomenout na ty staré. Je mi devatenáct let. Slyšela jsem, že se z Naruta stal Hokáge Listové a já jsem byla natolik sobecká, že jsem mu ani nepřišla pogratulovat. Je to dlouhá doba, moc dlouhá.
,,Do ničeho tě nenutím Sakuro. Vlastně by mě velice potěšilo, kdyby jsi tu zůstala.'' řekla Mizukage.
,,Potřebuji čas, dovečera se rozmyslím.'' řekla jsem a s těmi slovy zmizela.
Rozhodla jsem se navštívit jeden z Vodopádů. Chodila jsem tam hodně často přemýšlet. Bylo to moje oblíbené místo. Když jsem tam však přišla, už tam někdo seděl. Byl to Ao. Hned se mi zvedla nálada. Měla jsem ho ráda, i přes jeho zastaralé názory.
,,Ahoj Ao.'' pozdravila jsem a přisedla si k němu.
Mezitím jsem si sundala boty a nechala si na nohy padat krásně studenou vodu z vodopádu.
,,Už přišel čas, že ano?'' zeptal se Ao.
Všechno věděl, jako obvykle, dřív než já. Přikývla jsem.
,,Ach Sakuro, už jsi dospělá, jak jsi se rozhodla? Snad nás nechceš opustit?'' zasmál se.
,,Nevím co mám dělat.'' odpověděla jsem.
,,No, pořád se můžeš vrátit když se ti tam nebude líbit.'' zvedl obočí.
,,Máš pravdu. Měla bych se vrátit, za vámi se přece můžu kdykoliv zastavit.'' řekla jsem a vstala.
,,Tak se zatím měj Ao.'' pozdravila jsem a otočila se k odchodu.
Když v tom se Ao objevil přede mnou a strčil mě do vody.
,,Ty taky, Sakuro.'' zašeptal a vypařil se.
To je celý Ao! Vydala jsem se domů, sbalit si věci a poslala dopis pro Mizukage. Jsem připravená vrátit se domů.

Když jsem došla před hlavní bránu, znejistěla jsem. Co když nechcou abych se vrátila? Co když na mě zapomněli? Ale všechny moje otázky přerušil jeden člověk. Stál tam, v očích překvapený pohled a na sobě plášť šestého hokágeho. Naruto.....
Stál tam dlouho a upřeně se mi díval do očí. Snad si myslel, že se mu to jen zdá. Ano, je sice pravda, že vypadám jinak, mám dlouhé vlasy po pas, ostřejší rysy a moje tělo...dospělo, jestli chápete jak to myslím. Nakonec se však rozběhl mím směrem s rozpřáhlou náručí.
,,Sakuro! Jsi to opravdu ty?!'' řekl a objímal mě.
Vyhrkly mi do očí slzy.
,,Ano jsem to já.'' odpověděla jsem a pevně ho sevřela.
Tolik vzpomínek, jak jsem jenom mohla pochybovat o tom, jestli se mám vrátit. Jsem úplně pitomá.
,,Kde jsi byla? Proč jsi odešla a nic jsi neřekla? Jsi v pořádku?'' měl tolik otázek.
,,Všechno ti vysvětlím, ale je to nadlouho. Kde jsou ostatní?'' chtěla jsem je všechny vidět.
,,No jasně, pojď semnou!'' řekl a chytil mě kolem ramen.
Usmála jsem se a vydala se za ním. Když jsme došli k hlavní budově, kde měl Naruto kancelář a taky dům, zastavili jsme se u jednich ze dveří. Najednou jsem uslyšela smích malého dítěte. Vešli jsme dovnitř a já uviděla Hinatu, jak sedí na křesle a v náruči drží malého chlapečka. Oba byli tak krásní.
,,Hinato.....'' zašeptala jsem.
Hinata zvedla hlavu a překvapením div neupustila malé děťátko.
,,Sakuro?'' řekla překvapeně.
,,Ahoj.'' usmála jsem se.
Byla jsem nervózní. Bála jsem se, že už mě mezi sebe nepřijme. Ale ona udělala pravý opak. Podala chlapečka Narutovi, který ho něžně a tak láskyplně přitiskl ke svému tělu. Přišla ke mně a objala mě.
,,Měla jsem strach že se ti něco stalo.'' řekla, když se odtáhla v očích měla slzy.
,,Omlouvám se, nechtěla jsem, aby jsi se o mě bála.'' řekla jsem a podívala se na malého chlapečka.
Vypadal přesně jako Naruto. A potom mi to došlo.
,,Vy dva...... a to malé děťátko, je vaše?'' zeptala jsem se překvapeně.
,,Přesně tak.'' odpověděl Naruto a políbil Hinatu do vlasů.
Tolik jsem jim to přála. Vypadali tak šťastně.
,,Jak se jmenuje?''
,,Naoki.'' odpověděl Naruto hrdě.
Usmála jsem se.
,,Ahoj Naoki, já jsem tvoje teta.'' řekla jsem a pohladila ho po tváři. Tak krásné děťátko jsem ještě neviděla.
A právě v tu chvíli mi hlavou proletěla myšlenka na Sasukeho. Jak by asi vypadaly jeho děti? Je naživu? Vím jistě, že už ho nemiluju, ale stále jsem na něj myslela jako na přítele.