Mrtvé rybičky, plyšový méďa a tchýně

Prásk! Bum! Křach! Ozývalo se jednoho z pokojů společně s křikem: „Tobi!!!!!!“ Dveře málem vylétly z pantů, když je někdo rozrazil a vyhodil jimi chlápka v černém plášti s červenými mraky a podivnou oranžovou maskou na tváři. „Kolikrát ti mám říkat, abys přestal dělat problémy?!“ Ječel blonďáček ve dveřích a rukou zaťatou v pěst mával Tobimu ve výhružném gestu před nosem. „Ale Deidara-senpai. Vždyť se skoro nic zlého nestalo.“ řekl Tobi tím nejnevinnějším hláskem. „Skoro nic nestalo?!“ zavrčel Deidara „Takže podle tebe tohle není nic zlého?!“
Obrátil se zpět do pokoje, vtáhnul Tobiho dovnitř a zabouchnul za sebou dveře. V místnosti byli, kromě rozbitého okna, zlomené židle a shozeného velkého plyšového medvěda, ještě dva muži ve stejných pláštích. Jeden seděl zhrouceně na posteli. Měl modrou kůži a vypadal jako žralok. Jeho přítel s bledou tváří a červenýma očima klečel před ním.
„No tak Kisame vzchop se proboha. Patříš přece k Akatsuki a jsi jedním z největších zločinců, tak se tak kruci chovej.“ Žralok k němu zvedl uslzené oči. „Ale Itachi, když on je zabil!!!“ začal hystericky ječet a ukazovat na Tobíka, který se snažil skrýt Deidarovi za záda. Itachi si povzdychnul a podíval se nejdřív na noční stolek, na kterém stálo akvárium se dvěma mrtvými rybičkami, a pak s vražedným výrazem v očích na Tobiho.
„Jestli ho chceš zabít, posluž si.“ řekl s nezájmem Deidara. „Senpai!!!!! To byste mu přece nedovolil!“ ječel Tobi a věšel se mu kolem krku. Okamžitě byl, ale uzemněn další ránou. „Tu radost ti neudělám Deidaro.“ řekl tiše Itachi a obrátil se zpátky ke Kisamemu. „Koupím ti nový rybičky. Jaký jen budeš chtít. Slibuju. Tak se koukej trochu sebrat.“ Kisame potáhl nudli, které mu tekla z nosu, a přikývl.
Uchiha svého parťáka objal a po této velmi dojemné scéně odešli pochovat padlé rybičky. Když se za nimi zavřely dveře, otočil se Deidara na Tobiho, který se bojácně krčil v koutě. „Senpai…“ začal, ale Deidara ho pohybem ruky zarazil a poté ukázal na dveře. Tobík se zvedl a jako hromádka neštěstí odcházel z pokoje. Před Deim se zastavil, ublíženě se na něj podíval a s pláčem vylítnul z pokoje.
Na chodbě málem vrazil do Kakuzy a Hidánka, kteří se právě vrátili z mise, a vysloužil si tím pár velmi sprostých nadávek. Ale to vůbec nevnímal a jako malé dítě, kterému sebrali jeho oblíbenou hračku, zmizel, samozřejmě za pořádného prásknutí dveří, ve svém pokojíčku. „Co se to tu k***a zase děje?“ obrátil se Hidan na Deidaru, stojícího ve dveřích, ale ten mu jimi jen prásknul před nosem, nepromluvíc ani slovo.
„Konečně, pohodlí domova.“ pochvaloval si rezatý muž s obličejem plným piercingů. „Ale prosím tě, Peine, nebylo to tam zas tak strašný.“ odporovala tvrzení svého druha modrovlasá žena. Pein si odfrkne. „Nebylo? Konan, co může být horší než strávit dva týdny v kruhu tvé rodiny? A co to bylo za otázky? A kdy bude svatba? A už máte nějaký vlastní dům? A co děti?“ rozčiloval se zrzek a divoce při tom máchal rukama. „Zlato, prosím tě, uklidni se. Nemůžu za to, že mám takovou matku.“ Konan ho objala kolem ramen a vtiskla mu uklidňující polibek.
Pein se usměje, pohladí ji po modrých vlasech a zastrčí jeden neposedný pramen, který jí spadl do obličeje za ucho. „Máš pravdu. Ale teď už jsme doma, tak bychom se mohli věnovat trochu zajímavějším činnostem, než je rozmlouvání s tvojí matkou.“ „Jsem pro.“ Chtějí se znovu políbit, ale přeruší je děsný řev, který se rozléhá po sídle.
„Ach Bože. Co se zase stalo?! Nejsme doma ještě ani deset minut a už abych zase řešil nějaké jejich spory.“ Pein, zrudlý vztekem, vyrazí směrem, odkud se řev ozývá. „Myslím, že je to v Deiho pokoji.“ poznamená Konan, jež mu jde v patách.
Před Deidarovým pokojem narazili na Kakuzu, který se s nepřítomným výrazem v zelených očích opíral o zeď, a Hidana, jež opět hoodně sprostě nadával. Jakmile se přiblížili, Kakuzu se otočil jejich směrem. „Ale, ale koho to nevidím. Nevěděl jsem, že se už dnes vrátíte. Jak bylo, šéfe?“ řekne. Peinovi neunikne jeho posměšný tón. „O tom si povíme někdy jindy. Byl bys teď tak laskav, uklidnil svého partnera a vysvětlil mi, co se tu děje?“
„Pokusím se.“ Odsekne a praští Hidana pěstí po hlavě. „Co do p***le děláš?!“ vzteká se Hid. „Neslyšels, co Pein-san říkal? Tak buď tak laskavý a zavři hubu!“ Kakuzu se na něj výhružně podívá a zabrání tak jakýmkoli Hidánkovým nadávkám na jeho účet. „Dobře a teď, co se tady děje?“ vloží se do jejich očního boje Konan. Kakuzu i Hidan jen pokrčí rameny. „Netuším. Před chvilkou jsme se teprve vrátili z mise. Ale zkuste se zeptat Deidary. On má určitě o všem přehled.“ mávne směrem k zavřeným dveřím Kakuzu.
„Fajn. Nejlepší bude, když se do toho dáme hned. Ať to máme z krku.“ začne filozofovat Pein. „Dělejte si, co chcete. My půjdeme.“ oznámí Kakuzu, popadne Hidánka za límec a táhne ho chodbou pryč. „Tomu tedy říkám přivítání.“ postěžuje si Konan. Pein jen pokrčí rameny a zabuší na dveře.
„Deidaro! Otevři!“ „…“ Bez odezvy. Znovu zabuší. „Deidaro! Povídám otevři ty dveře a nedělej, že tam nejsi.“ zuří Pein. „…“Opět žádná odezva. „Deidaro!!!“ zaječí Pein zlostí. Dveře se rozlétnout a málem ho trefí do nosu. „No to je dost žes…“ Nedořekne. Pohled na blonďáčka rudého vzteky, s vyceněnými zuby a pěstmi až bolestně sevřenými ho naprosto zarazí. Konan, která, jakmile Deidaru spatřila, vyděšeně vypískla a schovala se Peinovi za zády a nyní mu vykukovala zpoza ramene, ze sebe roztřeseným přiškrceným hlasem vypravila: „Dei-kun?!“
„Co je?!“ vyštěkne blonďáček. Peiňátko posbírá všechnu odvahu, která v něm ještě zbyla a dostane ze sebe. „Deidaro, byl bys tak laskavý a vysvětlil mi, co se tu krucinál zase stalo?“ Deidei se při pohledu na vyděšenou Konan trochu uklidní. O kousek ustoupí, a když se konsternovaný leader vpotácí dovnitř, zabouchne za nimi dveře.
Povzdechne si a sesune se na postel. „No tak, co bude s tím vysvětlováním?“ pobízí ho znovu Pein. „Ále, Tobi zase udělal průser.“ Pein protočí oči. „Co zase spáchalo to pako?“ „Měl se Kisamemu starat o rybičky, když byl na misi. Ale nějak na ně zapomněl a než se ta modrá obluda vrátila, tak pochcípaly. Samozřejmě Kisy začal okamžitě hysterčit a přitáhnul si s sebou i Uchihu, no a ten to samozřejmě nenechal jen tak.“
„Mohl bys to trochu rozvést? Předpokládám, že za tu spoušť tady může Itachi.“ Dei jen přikývnul. „Nejdřív po něm hodil kunai, ale tomu se ten malý parchant vyhnul, takže mi prolítnul oknem.“ ukázal na rozbité okno. „Jak se mu vyhýbal, vrazil do skříně a shodil z ní Méďu.“ Následoval pohled na velkého medvěda s červenou mašlí kolem krku. „A aby toho nebylo málo, tak ten červenooký mizera o něj přelomil jednu židli.“
S chápavým výrazem Pein kývnul k hromadě třísek, jež kdysi mohli býti židlí. „Měl sem toho už plné zuby, tak sem ho vyhodil ze dveří.“ „Jo všiml sem si, že omítka na chodbě byla nějaká odřená.“ Následovala chvíle ticha, pak se Pein otočil k odchodu. „Já už si to s nimi vyřeším sám.“ Popadnul Konan za ruku a odtáhnul ji z Deiho pokojíčku.
Jako každý večer i dnes se všichni členové Akatsuki sešli v obýváku a dívali se na bednu. Kisámek se rozplýval nad novými rybičkama, Uchiha starší se tvářil spokojeně a v očích mu při pohledu na žraloka podivně jiskřilo. Konan se usadila Peiňátku na klíně, ale nevypadalo to, že by je film v televizi nějak moc zajímal.
Kakuzu přemýšlel, za čí smrt by dostal nejlepší prachy a vrhal vražedné pohledy na Hidánka, který se ho pořád na něco ptal a vyrušoval ho tak v jeho soustředění. Jediný, kdo se doopravdy díval na pochybný film s názvem Spiderman, byl Zetsu. Deinka totiž seděl na gauči, objímal polštář a snažil se ignorovat štěněčí pohledy, které na něj vrhal Tobi.
„Senpai.“ zakňučel mu do ucha, což způsobilo, že se letěl podívat na druhý konec místnosti. „No tak už mu to odpusť.“ zastávala se Tobiho Konan, která na chvíli přestala oždibovat Peinův krk. Deidei na ni vrhnul jeden ze svých obzvláště povedených vražedných pohledů, ale jinak situaci nijak nekomentoval.
Tobi po čtyřech přilezl zpět k Deinkovi a jako poslušný pes se mu usadil u nohou. „Senpaaai.“ zakňoural a rukou mu začal přejíždět po noze jako žebrající štěně. Dei už to nemohl vydržet. „No tak dobře!“ vyštěknul. „Pro tentokrát z toho vyvázneš, ale jestli uděláš ještě jeden průser, tak poletíš.“ Tobík byl v tu ránu na nohou, nadšeně zajásal a vrhnul se blonďáčkovi kolem krku. „Co zas děláš, ty blbče??“ vztekal se Dei a začal svého rozhodnutí litovat. Zbytek Akatsuki se na ně pobaveně podíval.
Ale pak se stalo něco, čemu nikdo nedokázal ještě dlouho uvěřit. Jak tak Tobi seděl Deimu na klíně, najednou si sundal masku a políbil svého partnera. Ten se chvíli zdráhal. Ani ne proto, že by se mu to nelíbilo, ale nechtěl, aby na ně všichni zírali. Nakonec si ale to třeštidlo přitáhnul a polibek prohloubil. V místnosti nastalo hrobové ticho, které přerušovaly jen zvuky z televize. Dokonce se stalo, že někdo na ty dva zíral s otevřenou pusou.
Když se od sebe odtrhnuli, Tobík si zase nasadil masku, vzal Deidaru za ruku a vydal se s ním pryč. Jakmile se za nimi zavřely dveře, obývací pokoj najednou ožil. „Téééda, to sem teda netušil, že si to Deidara a Tobi spolu rozdávají.“ řval na celé kolo Hide. „Myslím, že to je jejich věc a neměli bychom se do toho plést.“ prohlásil moudře Pein. „Souhlasím s leaderem. Mimochodem, jak se má budoucí tchýně?“ rýpnul si Itachi. Pein nejdřív zezelenal, pak zbledl, zrůžověl a konečná barva byla něco mezi červenou a fialovou.
„Nestarej se.“ vyprsknul jedovatě. Popadnul Konan za ruku a naštvaně vypochodoval z místnosti. „Jashine, to byl zasejc den.“ shrnul to za všechny Hide. „Hele, Kakuzu, když je to tady všechno tak napárovaný, co kdybychom to taky dali dohromady?“ zazubil se na svého partnera. Odpovědí mu byla rána přímo do úsměvu. „Takže nakonec budu zase já jediný sám.“ řekl si pro sebe Zetsu. „Neboooj, máš ještě mě.“ řekla jeho druhá polovina. Zetsu se uklidnil a znovu se začal věnovat filmu.