Zkoušky lásky 016 - Chtíč

Neji nechal překvapení stranou, ve vteřině se stejně toužěbně přidaly i jeho rty a já nemohla přestat. Chtěla jsem tak moc a přitom to bylo jiné, nebylo to divoké, jak jsem zvyklá. Chtíč byl silnější než láska, já nevím, co mě to napadlo, musím přestat..
Nechala jsem toho a chystala se nadechnout, abych se mohla omluvit, ale on byl rychlejší.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal.“ Vyrazil mi dech.
„Co? ..Moc se omlouvám, já nevím, proč jsem to udělala.“ Nevěděla jsem co říkám. Dala bych si nejradši facku... Vím moc dobře proč se to stalo. Nastalo ticho. V tu chvíli jsem nevěděla jak pokračovat, čím začít. Neusnadnil mi to.
„Já nevím co říct.“ Řekl a sklopil oči.
„Jen děkuju...“ podívala jsem se na něho. Koukal tak zmateně .. kde bere tu svojí roztomilost? Teď mi bylo nanejvýš jasné co chci. Znovu jsem ho políbila. Ničemu se nebránil a nakonec převzal moc a položil mě na zem. Byla jsem znovu zmatená, ale cítila jsem, jako bych měla vše, co potřebuji, když jsem tu s ním.

Začal foukat silný vítr. Koruny stromů se chvěly a mě začala být zima. Ale nechtělo se mi pryč, byli jsme tam sami, v objetí, bez ostatních starostí a některých lidí...
‚Celá se klepeš,“ posadil se. „Co kdybysme někam odešli?“
„Ne, prosím..“
„Myslel jsem ke mně domů, nemusíme jít do města, jestli nechceš.“ Skočil mi do řeči.

Postavila jsem se se silnou schopností protestovat, ale než jsem stačila něco říct, podlomily se mi nohy a já padala na zem. Před chvílí jsem mohla utíkat a teď jsem sotva udělala pár kroků. Neji chtěl, abych se o něho opřela a celou mě znovu objal, protože jsem se vážně klepala zimou.
‚Máš sílu jít?“ zeptal se. Kývla jsem a ušla několik metrů sama. Pak jsem znovu upadla.
„Kakashiho anestetikum ještě nepřestalo působit. Pořád ho máš v sobě, takže jsi trochu oslabená.“
„Co je to anestetikum? Na nic si nemůžu vzpomenout.“ zamračila jsem se, ale Neji váhal a nic neřekl. Nakonec úplně změnil téma.
„Půjdeš se mnou? Budeme spolu u mě a pak tě doprovodím domů, aby se o tebe Gai nebál.“ Čekal až mu odpovím. Rozhodně jsem nechtěla ke Gaiovi domů.
„Chceš?..“
„Chci být s tebou.“ Zamrkala jsem. Kývnul a stále se ještě překvapeně usmíval. Podepřel si mě a vedl zpátky do města.

Celou cestu k němu jsme šli snad půlku dne. Nemohla jsem skoro vůbec chodit, volnou rukou jsem sotva pohla a hlava mě bolela tak jako tehdy po zkouškách. Nevím, co je to anestetikum, ale až potkám Kakashiho! ...ne, nechci ho potkat...
Když jsme přišli do města, pobíhalo okolo spoustu lidí, podle Nejiho se chystali na večerní slavnost. Nevzpomínám si, že byla nějaká slavnost minulý rok. Asi jsem v tu dobu dělala zkoušku. Dál už jsem nevzpomínala a soustředila se na chůzi, která pro mě byla nezvladatelná.

...Kakashi taky řekl, že to je jediná Zkouška, ve které nikdy nenajdou ninji, kteří neprošli. Buď jsou v žaludku nějakého šťastného krokodýla, nebo se potopili.
"Určitě mě nemůžeš nic naučit?" povzdechla jsem si - Kakashi se omluvně usmál.
"Je mi líto, ale můžu ti jen tu Zkoušku popsat. Nemůžu tě to "naučit" ."
"Aha..."
"Ale možná bych tě mohl naučit, jak se uvolnit?"
"Jak?"
Zvedla jsem hlavu, Kakashi mě přišpendlil ke zdi; obě ruce položil vedle mě, abych nemohla utéct. Povzdechla jsem si. Znova ne. Proč jsem se vůbec zeptala "jak ?", když jsem věděla, že to skončí takhle? Vztekle jsem na něj zírala.
"Jestli se mě dotkneš, budu křičet."
"Neboj, nebudu tě svlékat nebo něco podobného."
Zakřenil se - ztuhnula jsem, když mi došlo, na co naráží - a snažila jsem se zavolat o pomoc, ale Kakashi mě rychle utišil polibkem. Tak mi to vzalo vítr z plachet, že se všechny moje smysly soustředily jen na rty - ale o vteřinku později mě přitiskl víc na zeď a udělal mi něco, co mě přinutilo zoufale zakňučet, pak mě zahrnul dalšími polibky a udělal to znovu. Hlasitě jsem zasténala - což ho nijak nepřinutilo zastavit nebo zpomalit. A já si poprvé uvědomila, že Neji měl tenkrát pravdu. Kakashi byl opravdu profesionál. Byl tak blízko ....“Dost..

“..Kakashi...“ prudce jsem se probudila s výkřikem a živým domněním. Posadila jsem se a porozhlédla se, jestli jsem tam, kde jsem odpočívala a nakonec i usínala. Všechno bylo tak, jako předtím. Nejiho nový pokoj byl poměrně dost veliký, uprostřed se rozprostíral tmavě červený oválný koberec, na kterém zčásti stála postel, ve které jsem usnula. Vedle mě ležel Neji, ve spánku sladší než jindy. V celém pokoji byla tma, jen tam, kde prosvítal závěs od oken šel slabý stín. Jak dlouho už tu jsme? ... Potichu jsem přešla k oknu, tence odhrnula závěs a vykoukla ven. Byla vážně noc. Podívala jsem se, jestli jsem Nejiho nevzbudila, pak jsem se opřela o okraj okna a zapřemýšlela se. Sledovala jsem zatměnné, prázdné ulice a přemítala si sen. Proč v takovou chvíli ...

Jediné co venku svítilo, byly vysoké orámované lampy. Žádná hvězda, ani měsíc.
„4, 3, 2, 1 ...“ ozval se Nejiho hlas a venku se spustil déšť. Trochu mě vylekal, když se objevil přímo za mnou. „Poslouchej“ usmál se a jednou rukou odhrnul závěs, druhou mě objal okolo pasu a položil mi hlavu na rameno.
„A teď zavři oči.“ Poslechla jsem. V tichosti se ozývalo šumění deště, přes zavřená víčka mi proniknul lehký záblesk a po chvíli slabě zahřmělo... Jeho síla v rukách naznačovala, abych se otočila. Nešlo to, byla jsem tak zaposlouchaná do hlasitých kapek a okouzlená jeho přítomností. Otočil si mě sám. Cítila jsem jak se jeho rty blíží k těm mým. Byla jsem překvapená, když se nedotkl mých rtů, ale změnil jejich směr k dekoltu. Něžně si mě podmanil pro sebe a zpátky odvlekl k posteli. Když mě položil a pomalu vysvlékl z jeho košile, bylo mi jasné, co chce a co se bude dít, pohledem mi naznačil, že si není jistý, jestli chci to samé. Mlčenlivě jsem přitakala a zbytek už převzala do rukou jeho fantazie. Takovou něžnost jsem nikdy necítila. Od jistého muže, jsem tohle nikdy neočekávala, ani mě nikdy nenapadlo, že by se ten divoký Kakashi uměl ovládnout a takhle jemně zachovat. Ve srovnání s ním má Neji hodně navíc. Cítíla jsem se tak klidná a nemusela se bát, že mě překvapí něčím nepříjemným.

Po něžném hraní pak Neji rychle usnul. Mě probouzelo hřmění, vzpomínání a výčitky. Cítím se provinile, ale v čem nesu vinu? Včera jsem si přála být jako kůra od stromu v lese, tvrdá a neprostupná. Můžu být na sebe vůbec hrdá za to, co dělám? Znovu jsem se zastyděla. Včera jsem ještě planula zmatená nenávistí a láskou ke Kakashimu a pár hodin na to změním názor. Objevil se Neji a jako by za mě vše rozhodl. S ním je všechno tak krásné, klidné a bezpečné, zatímco s Kakashim smrtelně nebezpečné a .. vzrušující. Nebo to bylo jen zkouškami? Měla bych se vzpamatovat a doopravdy se pro vždy rozhodnout co ke komu z nich cítím.

Tiše jsem vstala, vzala si na sebe své oblečení a odhodlaná odejít vystoupila ze dveří. Než jsem zavřela, naposledy jsem se podívala po pokoji, na postel a na něho. Po špičkách jsem prošla celým domem k východu a s hroznými pocity odešla.
Ještě nepřestalo pršet, nasadila jsem si kapucu a se zbývající silou, kterou jsem měla jsem utíkala pryč. V centru jsem v ulicích potkala pár lidí, kteří šli z končící slavnosti. Naštěstí zpod deštníků nemohli rozpoznat, kdo jde naproti a já měla ještě kapucu, takže jsem byla uchráněná toho, že mě někdo, například Tsunade, pozná a bude se vyptávat, co dělám tak pozdě v noci venku.

Po necelé hodině jsem promáčená stála před svým domem, samozřejmě jsem nemohla najít klíčky od dveří. Museli mi vypadnout včera v noci nebo u Nejiho doma. Obešla jsem dům a z posledních sil vyskákala na střechu, kudy jsem se měla vkrást mřížkovaným oknem do podkroví. Svlékla jsem si těžkou vrstvu mokrého oblečení, abych se dostala dovnitř. Lehce jsem pronikla mřížkou a elegantně dopadla na zem.

„Výborně!“ ... prudce jsem se otočila, „Přesně tak, jak jsem tě to učil.“ Dodal muž a chválu doprovodil mírným potleskem.
Arogantním tónem jsem podotkla: „Chci znovu na Zkoušky.“

Poznámka: Pokračování bude vážně brzy, protože už ho mám rozepsané. Další díl bude tedy ještě ode mě ..