Daiya 05

Atentáty, atentáty
Poté, co Sasuke prozkoumal kousky alobalu, vydal se pomalu a líně klikatou lesní cestou do města. Pomocí jutsu si změnil podobu i hlas, aby ho nikdo nepoznal, a on tak mohl pokojně procházet uličkami a nikoho nevyděsit k smrti. Párkrát se mu to totiž povedlo. Přes rameno měl přehozený cestovní vak a nenápadně nahlížel do stánků s jídlem a pouličních restaurací. Vzal na sebe podobu muže po dvacítce s tmavě modrýma pronikavýma očima, delšími rovnými černými vlasy a jemnými rysy v obličeji. Na nose měl posazené brýle bez obroučků a v ruce žmoulal nezapálenou cigaretu. Na rtech mu pohrával lehký úsměv vždy, když se zahlédl v nějakém okně nebo zrcadle na stěně restaurace. Tuhle podobu měl rád, její předlohou byl muž, kterého potkal jako malý kluk v rodné Konoze a od té doby se toho obličeje prostě nemohl zbavit. Posunul si brýle trochu výš a dál pokračoval k určenému cíli.
Po chvíli předstíraného bloudění a tápání stanul před malým domkem v zapadlé vedlejší uličce, kde se potulovaly a mrouskaly kočky. Neobtěžoval se klepáním, v tomto obchůdku byl už skoro jako doma. Otevřel staré posuvné dveře a ven se najednou vyvalil zápach zatuchliny, plísně, síry a něčeho, co připomínalo kyselé nakládané kukuřičky. Vešel dovnitř a dveře se za ním naprosto neslyšně samy zavřely. Očistil si boty na malé odporné rohožce a odhrnul korálkový závěs zakrývající větší ze dvou místností v přízemí. Všechny čtyři okenice byly zabedněné, světlo v místnosti poskytovala jen obyčejná lampa stojící v rohu. Přímo naproti závěsu vedly vratké dřevěné schody kamsi do tmy a vedle schodů stál veliký kovový stůl s dřevěnýma nohama. Jedna z nich byla pracně oblepena šedou izolační páskou. Na stole stálo všelijaké laboratorní vybavení, a všude kolem na zemi se povalovaly baňky, zkumavky, na starém čalouněném křesle ležel mikroskop s prasklou čočkou, na oprýskaných prostých židlích se válelo špinavé oblečení a podlahu pokrývaly zatuchlé piliny. Sem tam přes ně přeběhl obří potkan nebo žába, která měla sedm nohou. Pach kukuřice byl neustále silnější, zatímco pach plísně ustupoval. Sasuke si otřel hřbetem ruky nos a zastrčil si stále nezapálenou cigaretu za ucho.
„Seš tady zase, kryso?“ ozvalo se ze tmy nad schody skřípavým stařeckým mužským hlasem. Sasuke se pousmál a rozkašlal se. Nebyl zvyklý na tolik zaprášený vzduch, žil přece u moře.
„Heh, udus se, kryso,“ řekl hlas a jeho majitel, maličkatý seschlý stařík s holí v ruce, šedým chmýřím kolem velkých uší a s artritidou snad ve všech kostech pomalu sestupoval s hlasitým hudrováním dolů. Když došel až k Sasukemu, který jednou rukou svíral tkaničku svého cestovního vaku na rameni a druhou měl hluboko v kapse, k Sasukemu, který v této podobě měřil sto osmdesát centimetrů a i když byl dost hubený, nepřipadal si nějak malý. Stařík mu sahal temenem hlavy někam nad břicho. Šťouchl do něj holí a Sasuke překvapeně ustoupil. Ten stařec měl pořád ještě sílu.
„Co tady chceš, kryso?“ otočil se k Sasukemu zády a přešel ke svému stolu. Vzal do ruky jednu špinavou baňku s čímsi žlutým na dně a pozorně to zkoumal, i když byl vlastně skoro slepý a nic neviděl.
„Někdo se mě pokusil otrávit,“ řekl Sasuke a v duchu si zavýskl nad tím medovým hlasem. Nevěděl, jestli ten muž opravdu takhle mluvil, ale jemu se to líbilo. Mohl by tak mluvit a vypadat celý život.
Stařec se rozesmál tuberáckým smíchem, smetl holí z křesla mikroskop, který vydal celou škálu úpěnlivých zvuků, a sedl si.
„Paranoidní… čím?“ řekl, když se trochu uklidnil a ujistil se, že se neudusí.
„Houby. Přinesl jsem zbytek,“ sáhl po vaku a vyndal z něj malou skleničku, na jejímž dně ležel jeden kousek houby v nějakém nálevu. Stařík jen otráveně pokynul rukou. Sasuke mu skleničku podal. Stařec se ji nejdřív pokoušel zkoumat očima, ale když zjistil, že vidí velký houby, pracně sklenici otevřel, čichl si a s výrazem, že je Sasuke úplný blb, se na něj podíval.
„Tímhle tě, kryso, chtěli otrávit? To si ze mě děláš srandu, ne? Maximálně si vrátil světlu světa svůj oběd, potom, cos to sežral. Vrchem i spodem,“ opět se rozesmál, sklenici zavřel a položil ji na parapet zabarikádovaného okna.
„Co to je za houbu?“ Sasuke neztrácel trpělivost.
„Coprinus atramentarius. Hnojník inkoustový… nechtěli tě otrávit, jen oslabit. Tohle nedokáže zabít ani mouchu.“
„Nevíte, kdo mi to mohl dát?“
„Taková úcta… to slyšim prvně. Asi někdo, kdo se v houbách vyzná… tahle mrcha funguje jenom v kombinaci se slabym chlastem. Tohle,“ ukázal na sklenici za sebou, „ je naložený ve víně. Nikoho tim neotrávíš, jen mu pěkně proženeš trávicí trakt všemi směry. A di už… jdu spát.“ prohlásil polohlasně, a když si Sasuke přehodil vak zpátky přes rameno, slyšel jen ostré hřmotné chrápání. Jak jen proboha takovýhle zvuky můžou vycházet z tak malého člověka?

Anthony se vzbudil před polednem a zakručelo mu v žaludku. V tu samou chvíli se mu žaludek zahoupal a Anthony si musel přidržet ruku před ústy, aby něco nevyklopil ven. Od včerejška je mu zle a to, co se dělo, si pamatuje jen maně. Otřel si čelo a zadíval se do stropu. Chvíli jen tak ležel a nepřemýšlel nad ničím. Prostě jen pozoroval škvíry mezi dřevem a malé shluky právě vylíhlých žluto černých pavoučků. Z tohoto poklidného rozjímání ho vytrhl zvuk otvíraných dveří. V místnosti se objevil zcela neznámý muž a Anthony se jen přikrčil na posteli. Muž se na něj podíval, zavřel dveře a položil si svůj cestovní vak na stůl.
„Co na mě tak koukáš?“ řekl a Anthony zakňučel. Vůbec nevěděl, kdo to je… bál se a přemýšlel snad nad vším, co by mu tenhle chlápek mohl udělat. Najednou se však muži jakoby rozzářily oči a on se pousmál.
„Jo aha…“ najednou se kolem něj zjevil oblak dýmu a v něj se objevil Sasuke. Že by zas nějaké jutsu?
„Sakra, tohle už mi nedělej…“ pronesl naštvaně a posadil se na posteli. Sasuke se jen ušklíbl.

Náhodných nebezpečných situací neustále přibývalo, až to konečně přestalo být náhodné. A co bylo pro Sasukeho ještě horší (nebo lepší, to on nevěděl, každopádně ho to mátlo), že všechny ty nešťastné náhody se staly Anthonymu.
Šel se vymočit za srub a pustil to na kabel vysokého napětí. To, že se na vás ten proud skrze váš proud přenese, je naštěstí blbost, takže Anthony jen s ječením přiběhl, že jeho ranní moč jiskří v trávě.
Jindy zase spadl do mizerně vykopané díry v cestě překryté jen pár větvemi. Sasuke se ho ptal, jak to, že si toho nevšiml? Anthony se jen mlčenlivě zadíval na zem a ryl špičkou boty v zemi. Sasuke nevěděl, jak si tohle ksakru vysvětlit.
Jednou na něj z ničeho nic v lese vyletěla vzteklá veverka a kousla ho do ucha. Když přišel s brekem, že asi umře na vzteklinu, Sasuke ho propleskl a nechal to být… taky mu to vnuklo krásný, i když hodně náročný nápad.
Poté, co se mu zahojilo ucho pokousané od veverky, která nakonec nebyla tak vzteklá, jak se zdálo, se sklouzl po mechu do potůčku a málem se utopil. Sasuke tohle přičítal spíš jeho pitomosti, ale bylo mu jasné, že se ho někdo snaží dostat. Jen nevěděl, jestli ta nevinná oběť měl být Anthony nebo on sám. A chystal se to zjistit velmi zvláštním způsobem…

Poznámky: 

POZOR! Spoiler!

Většinou to stihnu do středy... nu což
Zase je to trochu kratší a už se konečně dostávám k "hlavnímu ději", pokud se tomu tak vůbec dá říkat.
Jinak, já bez těch komentů fakt nevim, jestli to lidi čtou nebo ne... stačí, když napíšete jen tečku nebo nějakýho smajlíka ( tomuhle fandím nejvíc) a já budu vědět, že má ještě cenu v tom pokračovat

Hnojník

Než jsem tuhle houbu našla, trvalo mi to strašně dlouho... neodolala jsem a napsala jsem přesné účinky téhle houby, její latinské i české jméno. Tímhle fakt nikoho neotrávíte, takže se snad nemusím bát, že tu někomu dávám návod na to, jak někoho zhoubičkovat... tedy otrvátit Jinak, správně připravený mladý plodnice týhle houbičky jsou strašně dobrý (ovšem pokud si před ani potom nedáte nějakej chlast... muhaha

EDIT z já-nevím-kolikátého srpna

EDIT: Musím se omluvit všem svým věrným čtenářům (Ayasihiki, nettiex, to se týká vás... ), že se série na čas pozastavuje, protože teď vážně nemám čas (a ani vtinpu náladu) na psaní. Slova "velká voda" mluví za vše . Mám sice napsány dvě kapitoly dopředu, ale radši si nechávám rezervu, kdybych chtěla ještě něco změnit. Až to zase rozjedu dál, určitě to sem napíšu.