Stínový ninja 15

Opět byli v úkrytu. O hodný kus dál od toho prvního, ale nedalo se říct, že by byli lépe schovaní. Strom, ve kterém byli schovaní, byl obrovský a starý, a u kořene měl vykotlanou díru, do které se v pohodě vešli, a ještě měli místo. Mikuri seděl ve vchodu, a měl hlídku. Byl by rád spal, ale protože byl nejmíň ze všech unavený, vzal si první hlídku. Jejich okolí tvořily stovky stromů, podobných tomu jejich, takže bylo nutné se pečlivě dívat, protože za každý stromem mohl být ukrytý nepřítel. To bylo velmi znepokojující, a protože byl les plný zvířat, která neustále šustila, hýbala se, a šramotila, měl Wataru nervy napnuté jako špagát.

Zaslechl šramot. Okamžitě se v něm všechno napnulo. Opatrně vytáhl kunai, a snažil se nedělat hluk. O chvíli později se mezi stromy objevilo malé zvířátko, a rozeběhlo se směrem k němu.
„Uf, je to jen blbý zvíře,“ ulevil si. Vzápětí se zvířátko odrazilo, a praštilo ho zadníma nohama přímo do obličeje.
„Já nejsem žádný blbý zvíře!“ zapištělo.
„Au!“ vyjekl překvapeně Mikuri.
Hluk způsobil, že se Kasumi začala neklidně vrtět. Ninja zvíře zpražil pohledem, jenomže to nebyl moudrý tah, protože zvíře na nej bylo pořád naštvané.
„Nemáš říkat, že jsem blbej,“ zapištělo.
„Buď zticha,“ zavrčel naštvaně.
„To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mě urazil,“ dál pištělo zvířátko.
„Řekl jsem, abys byl zticha,“ teď už byl dost dopálený, protože mu zvíře lezlo na nervy, a byl v pokušení do něj přece jen svůj kunai zabodnout. Což by mi bylo stejně k ničemu, protože se Kasumi vzbudila.
„Co se děje?“ zeptala se ospale a zívla.
„To tupý zvíře mě praštilo do nosu!“ vzápětí znovu ucítil v obličeji bolet, protože zvíře znovu vyskočilo, a koplo ho.
„A tupý zvíře taky nejsem!“ rozčilovalo se to stvoření.
„To je přece surikata!“ poznala druh zvířete kunoichi, „ti jsou tak malý roztomilí. Nikdy bch neřekla, že tě praští takhle malý zvířátko.“
„A malej ti nevadí?“ zeptal nedopáleně Mikuri.
„Ne,“ odpověděla surikata.
„Ty jsi vážně k vzteku,“ naštval se Mikuri a otočil se od něj pryč.
„Mám pro vás zprávu,“ prohlásila surikata. Mladý shinobi s pokusil potlačit zvědavost, která v něm zahořela, ale nepovedlo se mu to, a tak se chtě nechtě otočil zpátky.
„A helemese, pan uražený,“ ušklíblo se zvíře, pokud to vůbec zvířata můžou udělat.
„Ticho už, vy dva,“ napomenula je dívka.
„To řekni jemu,“ jen co to zvíře dořeklo, čelilo Kasumiinu spalujícímu pohledu. Svěsilo hlavu.
„Tak dobře,“ zamumlalo.
„Co je to za zprávu?“ ani Kasumi už nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě, ale snažila se vypadat normálně, protože právě sprdla ty dva, a nestála o to, aby jí to vrátili.
„Stáhněte se.,“ řeklo zvíře prostě. Oba kamarádi byli krátkostí i obsahem zprávy šokováni.
„Stáhnout se?“ divil se Mikuri.
„Určitě?“ ujišťovala se dívka. Pak ale začala být podezřívavá. „Proč bychom ti měli věřit? Ty přece nejsi kuchiyose Sakuma – Sensei.“
„Ne, to nejsem,“ kývlo zvířátko, „mým pánem je Denzi.“
„Denzi?“ podivil se Mikuri.
„To jako vážně?!“ vypískal vzrušeně Kasumi. Její kamarád se na ni nechápavě podíval. „Denzi je ten nejúžasnější shinobi ve vesnici,“ rozplývala se, „je silný, je krásný, je…“ v tu chvíli ji přestal poslouchat, přestože ještě pokračovala dobrých pět minut.
„Tak se zdá, že se nám tu někdo zamiloval,“ prohlásil uštěpačně ninja, což neměl dělat, protože vzápětí obdržel herdu do zad a pohlavek.
„Aúúúú?“ zasténal. To konečně probudilo i třetího spáče.Mikuri se až divil, že ho doteď nevzbudili, protože mu přišlo, že dělají neskutečný kravál.
„Co se děje?“ zamumlal Wataru ospale.
„Je tu zvíře od nějakého Denziho, kterýho Kasumi miluje. Áuu,“ hekl znovu, protože zase dostal od Kasumi ránu.
„Říčíš jak Viktorka,“napomenul ho kamarád, a Mikuri okamžitě zmlknul. Kasumi mu věnovala pohled který říkal: Vidíš, vidíš. Nemáš provokovat.
„A teď znovu, co se to tu děje?“ chtěl vědět třetí člen týmu.
„Mikuri mě vzbudil, když mu tohle malé zvířátko nabančilo,“ chopila se vysvětlování dívka a věnovala svému kamarádovi, který byl na stráži, veselý pohled. Ten se jen zamračil. Směr vysvětlování se mu vůbec nelíbil, ale netoužil dostat další ránu, a tak ji nechal, ať si to dělá, jak chce.
Wataru se na něj podíval s povytaženým obočím, ale on jen zakroutil hlavou.
„Protože surikata není kuchiyose Sakuma - sensei, rozhodla jsem se zjistit čí je, a zjistila jsem, že patří Denzimu.“
„Kdo je Denzi?“ ani Wataru tohle jméno neznal, a oba opět musel vytrpět výčet úžasných vlastností kolegy svého učitele. Když dívčí část týmu domluvila, zahlédl Mikuri v kamarádových očí porozumění, a slabě se pousmál.
„A jak víme, že nelže?“ otázal se nakonec Wataru.
„No… nevíme,“ svěsila ramena Kasumi.
„Sakumo říkal že budete podezřívaví,“ potvrdila, co bylo zjevné surikata, a odkudsi vytáhla papírek.
Kasumi si ho vzala, a všichni tři se nad ním sklonili. Papírek obsahoval dvě slova a podpis.

Věřte mu,
Sakumo

To bylo vše. Nic víc, nic míň. Podívali se na sebe. Tohle bylo pro jejich učitele typické. Strohé příkazy a žádné zbytečné vysvětlování.
„Už mi věříte?“ zeptalo se zvíře.
„Jo,“ kývli hlavou všichni tři najednou.
„Tak fajn,“ surikata se otočila, chvíli něco štrachala, a pak vytáhla malý svitek. Roztáhla ho, a oni uviděli, že je tam pečeť podobná té, která bývá na svitcích pro přivolávací techniky.
„Co to je?“vyjádřila údiv všech Kasumi.
„To je něco jako obrácené přivolání, jen to pracuje na jiném principu, protože vy nic přivolávat neumíte, a ani nejste summony Sakuma.“
„To je pravda,“ souhlasil Wataru.
„Takže si rozříznete palec, protože je pro tu techniku potřeba vaše krev, a přiložíte na tu pečeť dlaň. Zbytek necháte na mě.“
„To nezní moc důvěryhodně,“ zapochyboval Mikuri.
„To není můj problém. Váš problém bude neuposlechnutí příkazu učitele,“ pokrčilo rameny zvíře.
„Tak fajn, já jdu první,“ přihlásila se dobrovolně brunetka.
„Vida, jen to pěkně klukům natři,“ usmála se surikata. Dívka se pochybovačně usmála a kousla se do palce, aby jí tekla krev. Pak ruku s roztaženými prsty přiložila na pečeť. Zvíře udělalo v rychlém sledu několik pečetí, pak se ozvalo PUF!, a svitek zahalil bílý dým. Když se rozestoupil, dívka byla pryč.
„Další pán na holení,“ vyzvalo je zvíře. Tentokrát šel Mikuri. Byl lehce nervózní, protože se mu to moc nezamlouvalo. Zhluboka se nadechl, pak vydechl a kousl se do palce. Pak přiložil dlaň na pečeť, a čekal. Po složení početí se dostavil brnivý pocit a pak jako by nebyl. Pak zase ucítil brnivý pocit, což bylo divné, protože se připadal, že není. A pak zase ucítil svoje pevné tělo. Něčí pevná ruka mu pomohla se postavit, takže se mohl rozhlédnout, kde to vlastně je.

Stáli na kraji arény, ve které se konala druhá část chuuinské zkoušky, a přesně na místě, kde začínali. Na nohy mu pomohl jeho sensei, který teď pomáhal i Wataruovi a na tváři měl pobavený úsměv. Kasumi teď obletovala jakéhosi pohledného blonďáka, a něco o překot brebentila. Mikuri zaslechl jméno Denzi, a vše mu bylo jasné. Denzi sice Kasumi odpovídal, ale ve tváři se mu začínal objevovat zpola zděšení a zpola šílený výraz. Celé dění sledovala zatím neznámá černovláska v jouninské uniformě, a tvářila se značně nesouhlasně. Zvlášť bylo vidět, že nesouhlasí s tím, jak Kasumi obletuje jejího kolegu. Pomalu se jí ale na tváři začal usazovat zlomyslný škleb.
„Užij si to,“ pronesla a ironie z jejího hlasu odkapávala jako hustý med.
„Přestaň se šklebit a pomoz mi,“ zaúpěl. Jeho obdivovatelka si toho ani nevšimla.
„Jen si ji užij,“ usmála se mile.
„To ti teda pěkně děkuju.“
„Kasumi,“ dívka okamžitě přestala zasypávat Denziho otázkami a otočila se ke svému učiteli, který ji oslovil.
„Ano, sensei?“
„Na tohle není čas. Okamžitě se vracíme. Travnaté a Stínové hrozí nebezpečí.“
„Cože?!“ vyjekli překvapeně Sakumovi žáci.
„Oblačná hodlá napadnout Stínovou, aby spolu s Kamennou mohly snadno zničit Listovou. A chtějí zabít Azumi – sama, aby mohly využít spojenectví naší země k podpoření svého plánu na podrobení si země Ohně.“

***

Fu skákala po střechách domů směrem k části vesnice, která byla vidět, že je pod ledem. Samotného útočníka nikde neviděla, ale protože to místo bylo na kraji Vodopádové, byla rozhodnutá, že začne tam a půjde po jeho stopě. Po chvíli konečně doskočila za krajní budovu, takže před sebou měl jezero. Otočila se, a prohlédla si dílo svého soupeře. Musela uznat, že i když místo bylo uzavřené v obrovském kusu ledu, postrádajíc jakékoli cítění, udělalo to na ni dojem.

Přiložila ruku na led, aby zjistila, jak vznikl. Jestli využil vodu ve vzduchu, kterou zmrazil, nebo jen místo natolik ochladil, že zamrzlo. To co ucítila, ji překvapilo. Led, který tam byl, se objevil z ničeho nic. Žádná voda, žádné ochlazování. Prostě tam najednou byl. Ona sama sice takhle ovládala vodu, a dokázala ji vzít odnikud, ale nepředpokládala, že podobnou schopností disponuje ještě někdo jiný, kromě ní. A navíc si myslela, že ona to umí jen proto, že je jinchuuriki. Očividně tu byl někdo další, kdo uměl něco podobného, a nebyl jinchuuriki.

„Tohle bude ještě lepší, než jsem si původně myslela,“ usmála se pro sebe. Odtáhla ruku z ledu, protože už ji docela dost mrzla. Ledabyle mávla jedním prstem směrem dolů a led okamžitě roztál. Na ni se najednou řítila ohromná masa vody. Ale asi padesát centimetrů před ní se rozdělila a obtekla ji. Na ni nespadla ani kapička.

Vydala se zpátky do vesnice. Už neutíkala, jen šla. Lhostejně míjela zmatené, zmrzlé a prochlazené lidi, kteří se na ni s údivem dívali. V některých očích zahlédla i nenávist, ale to jí bylo jedno. Nezastavila se, aby pomohla někomu z nich. Ani malým dětem, nebo matkám s malými dětmi, které teď hrozně brečely. Jí si taky nikdo nevšímal, když byla malá. Pokaždé, když narazila na kus ledu, tak ho stejně ledabylým pohybem rozmrazila. Někdy by to ani dělat nemusela, ale neměla náladu, aby se potom se Shibukim dohadovala.

Nakonec ho dohonila. Zrovna bojoval s někým, kdo používal katon. Zamračila se. Nikoho tu přece nechtěla! Pak pokrčila rameny.

„No co, jeho blbost,“ utrousila, aby ji nebylo slyšet. Prohlédla si toho kluka, co ovládal led. Středně vysoký, svalnatý, černé oblečení, pod kterým se mu rýsovalo vypracované tělo. Nevypadal zle. Škoda. Vesnický ninja si jí všiml, a přestal věnovat pozornost soupeři. Ten toho využil, načrtl dlaněmi ve vzduchu čtverec, a před ním se objevil kus ledu kvádrového tvaru a poslal ho vpřed. Natáhla ruku, a led se proměnil ve vodu. Svalovec se zmateně díval před sebe, a pak si všiml, kam se nepřítel dívá, a otočil se k ní čelem. Ani v obličeji nebyl ošklivý.
„To ty jsi rozpustila ten led?!“ zeptal se naštvaně.
„Jo,“ přiznala se bez nucení.
„Tyyyyyy… mrcho!“ rozčílil se, zapomněl na svůj předchozí cíl, a svou pozornost plně soustředil na Fu. Pozvedl ruce do půli těla, dlaně posunul na úroveň boků a pozvedl je. Pak ruce vystřelil dopředu, jako kdyby chtěl někoho odstrčit.

Od dlaní se mu začala valit vlna sněhu a ledu. Fu to nechalo naprosto chladnou. Jen natáhla pravou ruku, a začala měnit led a sníh na vodu, takže než k ní ledový útok dorazil, byl jen z vody. Kapičky vody kolem ní neškodně prolétávaly a ona povolila nataženou paži. Rozhodla se, že když už jí nějakou tu vodu dal, nebude se namáhat, aby si vytvořila vlastní. Pak rukou prudce švihla v půloblouku vpřed a voda, před ní i za ní, se na malý moment zastavila a vyrazila vpřed, na toho, kdo ji původně vytvořil.

Kyosuke nechal ruce natažené, a vodu, která, se zformovala do podoby velkých jehlic, začal zmražovat. V klidu si počkal, až to všechno zmrzne a všechno si to pěkně seřadil před sebe, takže obraz svojí protivnice viděl i v ledu. Rozhodl se, že tentokrát nevyšle všechno najednou. Stejně by to zase rozmrazila. Ledabyle mávl dvěma prsty, a první ledová salvy vystřelila. K jeho překvapení ji ta holka nerozmrazila, ale uskočila před ní dozadu. Na tváři se mu usadil spokojený škleb. Určitě není tak silná, jak se na začátku snažila vypadat, když teď ustupuje. Začal znovu střílet a rozeběhl se proti dívce. Tan obratně uskakovala, a přitom se posouvala dozadu.

Zelenovláska se totiž rozhodla, že než aby se namáhala s vytvářením vody z ničeho, bude pro ni pohodlnější, když přesune boj na jezero, kde je vody habaděj, a bude s ní snazší manipulovat. Uvědomovala si sice, že mu tím také poskytne výhodu, protože bude moct zmrazovat jezerní vodu, ale to jí vůbec nevadilo. Alespoň si víc užije.

Nagiin podřízený se ještě víc usmál, když viděl, že se blíží k jezeru, a ta holka na něj pomalu, ale jistě míří. Sice mu už došly jehlice, ale to mu nevadilo. Mohl si kdykoli vytvořit další. Když konečně vstoupila na jezero, rozhodl se, že jí ukáže, co umí. Namířil na ni dlaň, a před ní se mi začala formovat ledová koule. Hodil ji po ní, a jak předpokládal, lehce se jí vyhnula. To ale nebylo všechno. Jakmile začala klesat, popraskala a roztříštila se na stovky kousíčků, které se rozlétly do stran neuvěřitelnou rychlostí. Sám se přemístil na vodní hladinu a vesnice měl po levé ruce.

Fu ty letící kousky sotva stačila rozmrazit. Dopadly na ni kapičky vody, ve které je proměnila. No dobrá. Jestli si to pán přeje takhle, tak proč ne. Vyšvihla ruce vzhůru, a voda kolem ní se vzedmula. Bylo lepší, že se dostala na jezero. Takhle si nevyčerpá moc chakry, a bude si to moct vyřídit i s tím houslistou. Ruce, které měla dosud natažené nad hlavou, prudce spustila k zemi a vodní masa vyrazila vpřed. Nepředpokládala, že by ho to zasáhlo, a taky že ne. Za chvíli se voda změnila v led a klesla pod hladinu a vodní plocha se začala kývat.
„Chm. Takže krátký úrok nestačí? No dobrá,“ zamumlala si pro sebe. Dala ruce za záda a pak je v oblouku proti směru hodinových ručiček namířila proti Kyosukemu. Voda vytryskla v mocném proudu a s velkou rychlostí na nepřítele. Proud vody měl v průměru okolo dvou metrů, takže na nepřítele neviděla, ale to jí moc nevadilo.

„Takže ta si nedá pokoj,“ zavrčel a natáhl ruce před sebe a začal kapalinu měnit v led. Čekal, že za chvíli vody začne ubývat, ale nedělo se tak. Vody neubývalo, a ledový sloupec před ní už byl obrovský. Pustil ho tedy, aby mu nepřekážel. Sotva začal klesat, voda k němu mířila stejně vytrvale jako před tím. Jednou rukou led zatlačil pod hladinu, zatímco druhou začal znovu zmrazovat vodu. Zdálo se, že sílu vody neodhadl, protože pomalu klouzal dozadu. Přidal druhou ruku, a přestal se pohybovat. Začínala ho štvát, ale dokud na něj posílal tu vodu, nemohl nic dělat. Alespoň ne v této chvíli. Byl pevně odhodlán, že už to s ní skoncuje.

***

Sestra Kasumi stála na mostě spojující Vodopádovou s ostrovem uprostřed jezera a čekala. Zahlédla, jak se ninjové přesouvají na jedno místo, směrem kterým byl kuze. A zrovna teď pozorovala boj Kyosukeho, s nějakou zelenovlasou holkou. Byli od ní docela daleko, ale i tak viděla, že mu dává zabrat. Nakonec se rozhodla, že vyrazí. Věděla kde Shibuki bude. Bylo jisté, že vyhlásili válečný stav, a když byl vyhlášen válečný stav, stávali vůdci Vodopádové na střeše nejvyššího domu ve vesnici, což byla shodou okolností budova úřadu vůdce. Nutno poznamenat, že pro malé národy znamenal velitel vesnice hodně, a proto zpravidla nebojoval. Výjimkou bylo, když se válčilo s nějakou jinou zemí.

Šla pomalu, protože nebylo kam spěchat. Věděla že Kuze s Kyosuke to zvládnou. Právě proto si je vybrala. Pro schopnost zvládat boje s velkým počtem nepřátel, a utrpět při tom co nejmenší zranění. Nebloudila, už tu byla několikrát. V pustých ulicích kudy procházela, zněl každý její krok nepatřičně hlasitě, ale to jí bylo jedno. Nakonec tam došla. Nebyla na chození po schodech, a tak prostě využila toho, že tu lidé měli vysoké okenní parapety a vyskákala nahoru. Byli tam tři osoby, a všichni stáli v pravém rohu, aby měli větší přehled. V jednom z nich poznala shibukiho. U mladého vesnického vůdce stáli dva shinobi v pláštích. Jeden z nich uslyšel, jak dopadla, ale on sám v příští chvilce ležel na zemi, s kunaiem v hrudi. To už hluk zaznamenali i ostatní dva přítomní, ale než stačil druhý strážce cokoli udělat, poslala ho ranou do zátylku do druhého rohu.
„Nagi,“ vydechl překvapeně.
„Dlouho jsme se neviděli, Shibuki – chan.“
„Co tu… děláš?“ zeptal se zmateně, ale když si uvědomil, že jednoho jeho ochránce zabila, a druhého poslala do bezvědomí, nebude tu jen tak na návštěvě.
„Co myslíš ty?“ zněla jako neviňátko, ale zaslechl v jejím hlase zlý úmysl.
„Jsi tu s těmi dvěma neznámými útočníky?“ nebyla to otázka, ale prosté konstatování faktu.
„Uhodl. A napoprvé,“ usmála se, ale Shibuki si byl jistý, že ten úsměv je falešný.
„Ale proč…?“
„Skrytá Vodopádová je nejlíp ukrytá, ze všech skrytých vesnic. Perfektní základna.“
„Základna? A pro co?“ na to se Nagi zcela upřímně rozesmála. Ten zvuk miloval.
„Snad si nemyslíš, že ti všechno povím. Ale protože tě stejně za chvíli zabiju, tak proč ne. Víš, jak sis jistě všiml, ovládám všech pět podstat chaker, a mí přátelé mají také unikátní schopnosti,“ otočila se na jezero, kde Fu a Kyosuke stále bojovali, „Kyosuke ovládá led a Kuzeho hra na housle kolem něj vytváří bariéru, přes kterou se nic nedostane. Alespoň tak dlouho, dokud hraje. A pokud vím, zvládá hrát několik hodin v kuse. Unikátní schopnosti. Po tom, co převezmu kontrolu nad Vodopádovou, můžu začít rozšiřovat svůj vliv. Nejdříve po zemi Vodopádu, a pak se pustím do okolních zemí.“
„I když spojíš Vodopádovou, Travnatou, Stínovou a Yugakure, vojenská síla by nebyla ani taková, aby se rovnala vojenské síle nejmenšího z velkých národů.“
„Shinobi můžu vytvořit.“
„A jak? Trvá dlouho, než je naučíš využívat chakru a ještě déle než je naučíš nějaké techniky.“
„To já nepotřebuju.“
„Že ne? A jak chceš ninji vytvořit?“
„Určitě si pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o svém kekkei genii. Ono nemá schopnost jen chakru a schopnosti vysávat. Můžu je pak dát někomu jinému, a jeho úroveň nebude jiná než toho, komu jsem ji vzala.“
„To není možné!“
„Ale je.“
„I kdyby, tak co feudální páni? Když mě zabiješ, a vůdce ostatních vesnic taky, tak tě sotva nechají dělat to, co chceš.“
„Jo, to asi nenechají. Tak se jich prostě zbavím taky.“
„Takováhle jsi nebyla, když jsme se poznali,“ v Shibukiho hlas byl naplněn hořkostí a zármutkem.
„Byla. Jen jsem se chovala jinak, abys to nepoznal,“ přiznala mu bez mučení.
„Pak teda… náš vztah, naše city… byly založené na lži?“ i když se za ten čas, co byl vůdcem vesnice, změnil, a nebyl takový strašpytel jako dřív, stále byl dost emocionální a pomalu začínal plakat.
„Tvoje city,“ opravila ho chladně, „já k tobě nikdy žádné city nechovala.“
„Jak to můžeš říct?! Milovali jsme se!“
„Ty jsi mě miloval. Já to jen předstírala, abys mi ukázal, jak se sem dostat.“
„Věděl jsem, že jsi chladná, a věřil jsem, že tě dokážu změnit. Ale vidím, že jsem se mýlil, a že jsi chladnější, než jsem si myslel,“ v ruce se mu objevila voda, která se potom změnila na meč tvořený vodou, a rozeběhl se proti dívce, kterou miloval, s úmyslem ji zabít.
Ozval se zvláštní zvuk. Ne kovový,a a ni ně šplouchavý. Nagi vytáhla kunai, a zablokovala Shibukiho útok. Teď se snažili přetlačit, ale ani jednomu z nich se to nedařilo. Jejich síly byly vyrovnané.

***
Fu už dávno dala ruce dolů a tlačila teď ten proudy vody jen pomocí své mysli. Pomalu ji to začínalo nudit, ale zatím zřejmě protivníka dostatečně zaměstnávala, a tak se nijak rychle nechystala na tom nic měnit.

V tu chvíli vylétl z vody, kterou zaměstnávala protivníka, bílý paprsek a zasáhl ji do ruky. Pocítila chlad, a když se na končetinu podívala, tak pomalu zamrzala. To ji překvapilo natolik, že se přestala soustředit, a její útok ustal. Paprsek zmizel, a proudící voda dopadla zpět do jezera. Tím odhalila Kyosukeho, kterého obklopovaly stovky paprsků, stejných jako ten, co ji před chvílí zasáhl. Pokusila se ruku rozmrazit. Jak čekala, led zmizel. Ale co nečekala, bylo, že se znovu objevil.
„Seznam se s mojí speciální technikou,“ byl potěšený, protože měl trochu obavy, jestli není natolik silná, aby jeho techniku zlomila.

„Seibutsu Koori, neboli živý led,“ původně tohle nechtěl použít proti nikomu odsud, ale už ho ne nebavilo, a od neustálého zmrazování ho bolely ruce.
„Působivé,“ řekla Fu uznale, a protože ovládala vodu v jakémkoli skupenství, pokusila se led ze sebe svými schopnostmi prostě shodit. Ale ani to se jí nepovedlo.
„Proč to nemůžu rozmrazit a ani to ze sebe sundat?“ zeptala se, i když nečekala, že dostane odpověď, a podívala se mu do očí. Viděla v nich radost z triumfu. Pohrdlivě si odfrkla.
„Živý led,“ začal s vysvětlováním, „ je mojí součástí. Má svoji inteligenci a já ho ovládám. Když budu chtít, aby tě držel, bude tě držet. Je to jako kdybych tě držel holýma rukama. Taky mě nerozmrazíš, nebo jinak neovlivníš svou silou. Já nejsem led. Zmizí to, až budu chtít.“
„Skvělá technika,“ ocenila, „pustí mě to někdy?“ Ta otázka byla úplně zbytečná, ale položila ji, aby získal víc času připravit si svůj útok.
„Bohužel ne,“ odpověděl popravdě, a vyslal čtyři paprsky, které jí začaly zmrazovat končetiny.
„Zmrazí tě to celou, a v bloku ledu nepřežiješ. Nevydrží ti kyslík a kvůli chladu přestane pracovat celé tvé tělo,“ a vyslal i zbytek paprsků. Zemřeš v ledu Tsutsumi Kysuheko.“
Jediná část Fuuina těla která zatím nebyla v ledu, byla hlava. Vteřinu před tím, než byla zasažena, provedla svůj útok. Vroucí voda s párou, která byla za ní, vyrazila. Studená voda po soupeři neškodě steče, nebo ho jen trochu ochladí, ale vařící voda s nesmrtně horkou párou dokážou udělat mnohem větší paseku. Fu klesala pod vodu, a když zajela pod hladinu, její útok se zastavil. Naneštěstí kousek před cílem.

Měl totiž pravdu. Kyslík jí došel během chvilky, a i když se snažila zadržovat dech, šly na ni pomalu mdloby. V tu chvíli už byla několik metrů pod hladinou. Kousek mysli, který byl ještě při vědomí, ji napadlo, že kdyby nebyla jinchuuriki, asi by bylo po ní.

Takhle měla štěstí. Obklopila ji modrožlutá chakra. Led nevydržel nárůst chakry, a popraskal. Popraskaným ledem si prorazil cestu jeden chakrový ocas. Zbylý led odpadl sám. Začala plavat vzhůru ke hladině. Stačil jeden mocný záběr, a jako blesk proletěla vodou, a ocitla se na hladině.

Kyosuke, který byl téměř u břehu, se otočil, aby zjistil, co se stalo. V příští chvíli byl zasažen mocným proudem vody. Náraz byl tak silný, že cítil, jak se mu v těle lámou kosti. Fu ho chvíli tlačila po souši, a pak ho pomocí své síly odhodila na strom na ostrově, až létaly třísky. Počkala, až se vzduch vyčistí od kusů dřeva, které při nárazu vyletěly do vzduchu, a když viděla, že se nehýbe, potlačila nanabiho chakru, a pomalu zamířila na sever, kde věděla že je druhý neobvykle silný nepřítel.