Pohřební služba Orochimaru a spol.

„Můj pane, poslušně hlásím, že v Listové všechny naše špehy odhalili a ani jeden z nich se po výslechu Ibikiho nevrátil tak úplně v pořádku. Lépe řečeno, jeden, přesně ten, který z toho vyvázl nejlíp, vidí všude kolem sebe znaky Konohy a trpí utkvělou představou, že se mu všechny smějí. Další slintají, kulhají, vzájemně se podpírají a zpozoroval jsem u nich počátky… ehm… jak bych to řekl… jo to je to správné slovo… homosexuality. Žádný z nich mi nebyl schopen podat souvislé hlášení a tahal jsem to z nich po slovech a dal z toho dohromady aspoň toto souvislé hlášení…“ nadechoval se Kabuto k dalšímu zdlouhavému popisu svých schopností s velice spokojeným výrazem ve tváři.
„To stačí, můžeš jít… „ řekl Orochimaru sedící na svém hadovitém trůnu, který chtěl utnout to blábolení hned na začátku, nechtěl skončit jako minule, kdy Kabuto básnil o svých báječných schopnostech celé odpoledne. Kdyby aspoň tolik nedramatizoval, dalo by se u toho spát…
Zatímco Brejlounek poslušně, leč se svěšenými rameny a skloněnou hlavou vyšel ze dveří ze sáhodlouhého sálu, Hadů pán málem zešedivěl, teď litoval, že si posledně tolik stěžoval na málo prostornou přijímací halu. Jen co za sebou Kabuťák zapráskl masivní kovová vrata, vyletěl Orochimaru ze svého trůnu jako čertík z krabičky. Začal pobíhat po hale a zlostí rozmlátil všechno, co mu přišlo pod ruky.
„Já se na to můžu vy**at!!! Nikdo tu už neumí ocenit pořádného padoucha!! Já s tím už vážně seknu!!! Prodám tenhle zaje**ný úkryt a koupím si nějaký maličký domeček na pláži a budu sbírat mušle… a pořídím si lachtaní farmu…a…“ došel mu dech, nebo spíše slova, své příležitosti využil Kabuto, který celou dobu tajně poslouchal za dveřmi, které nádherně přenášely zvuk.
„Orochimaru - sama, ještě jsem se chtěl zeptat, jestli můžu ty postižený už-ne-zvědy použít pro svoje výzkumy??? Nějak mi docházejí mrtvoly.“
„Jauvajs!!! Dělej si, co chceš! A už konečně vypadni!!“ ječel na něj a přitom si foukal na ruku, kterou praštil do něčeho celkem tvrdého, jehož zbytek se teď válel na druhém konci místnosti.
„Orochimaru - sama, měl bych pro vás takový návrh, takovou…. Menší… hmmm…. Dovolenou…“
„A to jako jakou?“ zasyčel na něj podezřívavě s přivřenými víčky (kdovíjak to udělal) dotazovaný.
„Založíme si firmu, samozřejmě se bude jmenovat podle Vás a….“
„Co to bude za firmu, Kabuto?“
„Pohřební služba, můj pane.“
Nic nemůže být horší, než tohle. „ Beru to.“ řekl nahlas. Kdyby jenom věděl, jak se plete.
***
Ptáci zpívali, vycházelo slunce a házelo odlesky na černé dodávce stojící u křižovatky, které by oslepily snad každého, kdo by mohl jít okolo. Ale okolo nikdo nešel. Bylo léto… a bylo teprve pět hodin ráno.
Dodávka tam stála už celý týden. Od té doby, se na křižovatce stávala jedna nehoda za druhou. Lidem to ale nepřišlo divné, zaprvé o tom nikdo nevěděl (podivné, že ano?) a za druhé, i kdyby o tom někdo věděl, říkali by si, že to je správné auto na správném místě. Proč? Nooo na jedněch dveřích bylo napsané Pohřební služba a na těch druhých - to už nikoho samozřejmě nezajímalo - Orochimaru a spol. .
A proto, a tudíž (hehe důsledkový poměr…) když se stala nějaká dopravní nehoda byli její účastníci naloženi přímo do dodávky, no a kdoví, co se s nimi dělo pak dál.
Pro všechny, kteří dokázali ignorovat skřípání ptáků, bylo v ulicích onoho malého městečka až božské ticho. A jeden z těch ignorujících právě seděl v oné černé dodávce a spal v ne zrovna příjemné poloze. Seděl na vestavěné židli, no seděl, řekněme skoro ležel, jednu ruku podivně skroucenou pod hlavou a druhou volně bimbající (no lol) přes okraj židle. Dlouhý jazyk mu visel z pusy až na límec černého saka, po kterém mu stékala slina. Ale v autě nebyl sám, okolo pobíhal šedovlasý mužíček s brýlemi oblečený rovněž v černém saku. Ten zjevně ignorace opeřenstva schopný nebyl, tak už z toho začínal trochu bláznit a říkal si, že pokud už konečně nepojede nějaké auto, tak se asi přidá k onomu již zmíněnému opeřenstvu. Spícímu muži to, ale nevadilo, zjevně si vypěstoval odolnost i proti nervozitě svého parťáka a tak dřímal nerušeně dál.
Když si ten s brýlemi všiml sliny sunoucí se po spáčově saku, rychle k němu přiběhl s maličkou krabičkou a hadříkem, sliny do ní nastřádal a jazyk usušil.
Najednou zakvílely na křižovatce pneumatiky auta a ozval se hrozivý třesk, jak auto nedokázalo snížit svoji kinetickou energii a nabouralo do domu naproti přes ulici.
To už spáče probudilo. A koho by taky ne, byla to celkem řacha a tak není ani divu, že se lekl, vyskočil ze židle a praštil se o strop dodávky.
„Jaufa! To uf je dnefka podvuhý!!!“ trošku si šlapal na jazyk vlivem sucha v ústech, ale spolupracovník mu rozuměl až moc dobře, stávalo se to celkem pravidelně a tak už se dovtípil, co to znamená. Neměl ani pochyby o významu dalších „slov“: „A uf vafe fem fi fkoufl javyk! A uf vafe mám fucho f pufe!“ Brejloun se na něj jenom lítostivě podíval a snažil se nějak nenápadně schovat onu krabičku za zády, ale společník si toho naneštěstí všiml a tak jeho ušlapaný proslov pokračoval: „Nefíf o tom náchodou něfo, Kabuto?“ zeptal se, zase přimhouřil víčka a vrhal na dotazovaného nevraživý pohled.
Kabuto nedokázal skrýt pocit viny, a tak se začal červenat a při odpovědi se trošku zakoktával: „Já? Naprosto nic, milostivý pane Orochimaru.“
„Fím bych fi nebyl fak jiftý!“ přešel do hlasitého výhružného tónu, což znělo trochu komicky vzhledem k tomu, že si svoji domělou nohu z jazyka ještě furt nesundal.
Kabuto nevěděl, jestli se má spíš smát, nebo se bát, a tak to rychle zamluvil svým „Venku máme práci!“ a vyběhl ven z dodávky dřív, než se Orochimaru zmohl na nějakou sžíravou odpověď. Tohle si s tebou ještě vyřídím, ty malej slizoune! Kdo to kdy viděl, aby někdo s jeho vizáží poroučet někomu s tu mojí?!
Nahlas ale neřekl nic, vše si nechal, až budou pěkně o samotě. Poslušně šel a pomohl Kabutovi vynést tělo řidiče z auta a dotáhnout ho do auta. Když za sebou zatáhli posuvné dveře, vytáhl Kabuto nějaký obrovský svitek, roztáhl ho na zemi vedle těla a udělal rukama několik složitých prstolamů a tělo zmizelo, na papíře jenom přibylo pár dalších klikyháků, kterými byl už pokrytý skoro po okraje.
„Tak, tohle je předposlední, pak si budu muset pořídit nový svitek…“ po těch slovech zase vyběhl ven s onou podezřelou krabičkou v ruce a za sebou nechal soptícího Hadů pána.
Když se dostal na čerstvý vzduch, zhluboka se nadechl, zadržel dech a jal se roztírat obsah krabičky na silnici, nehorázně to zapáchalo a tak není divu, že se křižovatce lidé vyhýbali vážně velkým obloukem, už celý týdem sem ani noha nepáchla, možná taky proto nebylo nikomu divné, že se tu děje tolik dopravních nehod. Majitel domu, do kterého auta ve smyku často bourala, se smrady odstěhoval a stejně tak i obyvatelé v celém bloku.
Po té, co se Kabuto vrátil zase do auta, vybalil to na něj Orochimaru dřív, než se z toho Kabuto stačil zase nějak vykroutit: „Cos to tam dělal?“
„Zajišťoval další přísun mrtvol?“ nesměle odpověděl dotazovaný.
„Jak?“ už zase mhouřil oči.
„Noooooooo….“protáhl Kabuto, do odpovědi se mu moc nechtělo.
„Tak už se vymáčkni!“
„Mazal jsem silnici takovou speciální látkou, na které podkluzujou kola aut a..“
„Jakou speciální látkou?“
„Ehm, no…“ zase se zasekl Brejlounek.
„…!“
„Vašimi slinami!“ vykřikl úplně rudý Kabuto a tuze se měl k velmi rychlému odchodu, který se mu tentokrát nevydařil, protože Orochimaru už byl na jeho útěk připravený a tak chudáčka Kabuta omotali hadi tak, že se nemohl hýbat, přirazili ho k židličce a omotali se také okolo ní.
„Tak tohle si odskáčeš…“ řekl hrdý majitel slizkých mazlíčků, který se nad svojí obětí i přes svoji nevelkou výšku výhružně skláněl.
***
Na pláži bylo pusto a prázdno, což bylo trochu divné, protože byl nádherný slunečný den, teploty nad 30°C a od moře foukal vlahý větřík.
Zas tak pusto a prázdno tam ale nebylo, akorát ona osoba rozvalující se na písku s ním poněkud svojí barvou splývala.
K ní se opatrně přibližovala ještě jedna osoba, na očích kulaté brýle alá Harry Potter, okolo pasu uvázaný šátek, jinak skoro nahá, nepočítaje modrou kšiltovku s nápisem Greenpeace. Měla sexy cyklistické opálení a bojácný úsměv na rtech.
Ležící postava se nadzvedla, podívala se na nově příchozího a zeptala se: „Nakrmil jsi lachtany?“