Na každého jednou dojde

Neji Hyuuga byl smolař.
Vždy byl klidný, slušný a tichý. Ve svých šestnácti letech vypadal stále stejně, jako v době, když byl ještě genin, i když jeho výraz se stal ještě o něco nečitelnějším a jeho osobnost se dala s určitostí označit za tajemnou.
Díky svým schopnostem a povaze by byl jistě ideálním vůdcem klanu, kdyby se ovšem shodou náhod nenarodil ve vedlejší větvi. Zato Hinatě, té celé dědictví spadne do klína a těžko říct, jestli se osvědčí. Přece jen, schopnost omdlít kdekoliv a kdykoliv jí v tak důležitém úřadě bude asi k ničemu.

K takovému problému se po jisté době přidal i jeden nový, ze začátku nepatrný a malicherný. Oni totiž Hyuugové byli tak trochu „zpomalení“, co se jistých věcí týče. Normální lidé, od ninjů přes obchodníky až po vesnickou chudinu, peroucí se o zbytky jídla s potkany a v horším případě i s jinými příslušníky nejnižší vrstvy, ti všichni si procházeli jistými obdobími svého života. Hyuugové jistě také, ovšem ti se to snažili ze všech sil před okolním světem skrýt a nechat zapadnout kamsi do šuplíku ve svém mozku, přeplněného jinými a – podle jejich mínění – důležitějšími záležitostmi.
To konkrétní období, které chudáka Nejiho postihlo, byla puberta. Jak známo, je to to nejbouřlivější a nejnepředvídatelnější období lidského dospívání a s nebožákem, kterého úspěšně napadne a ukořistí, se nijak nemazlí. A bojovat s někým, kdo je v nás samotných, to je v devíti případech z deseti předem prohraná bitva.

Začalo to docela nevinně.
Nejdřív ty sny – v prvních fázích naprosto nesmyslné a nepochopitelné, jako třeba ten, kdy k Nejimu přišel jakýsi muž v bílé róbě a svítícím prstencem kolem hlavy. Říkal, že ho čekají velké změny, načež na něj zezadu vyskočil zakrvavený ninja a červenou kosou se třemi ostřími usekl světci hlavu. Když se naprosto zmatený Neji pokusil utéct, chytil ho Jashinův přívrženec za culík a uklidnil ho tím, že ten, koho zabil, byl jen překážkou mezi ním a šířením „pravé“ víry. Vzápětí zmizel a místo něj se přiřítil zchvácený Buddha oděný v modrých přiléhavých teplácích a s jeho slovy „Budiž osvícen“ sen znenadání skončil.
Takové a podobné byly všechny Nejiho dosavadní sny. Pak ale nastala změna, která ho nemilosrdně uvrhla... do problémů.
Další noc totiž onen sen dával jasný, snad až příliš zřejmý význam.
Vystupovala v něm TenTen, oděná v kněžském rouchu, s hnědými vlasy rozpuštěnými a jakýmsi podivným náhrdelníkem sestávajícím z velké části ze zbraní zavěšeným okolo krku. Přišla k Nejimu, povalila ho na náhle se objevivší postel a ruce mu připevnila pouty, která vytáhla z neexistující kapsy, ke sloupkům u postele. Neji se už už chtěl zeptat, co má v úmyslu, když v tu chvíli rázným trhnutím sundala kunai se svého neobvyklého náhrdelníku, který se proti všem přírodním zákonům nerozpadl. Neji se začal modlit (ač nevěděl ke komu) a s hrůzou si nůž, nejčastěji využívaný k porcování masa nepřátel, prohlížel. Že ho TenTen neodpraví, ale začne párat pouze jeho oblečení, to vážně nečekal. Úlevně si oddechl, avšak ne nadlouho, protože i někdo tak slušný jako on si uvědomil, kam svým počínáním jeho týmová partnerka míří. Na útěk a odpor bylo pozdě a on mohl pouze přihlížet, jak ta snová TenTen před ním s gustem ničí sněhobílou halenku. Když se svým počínáním skončila, spokojeně kunai odhodila a jala se rozvazovat pás u svého kimona. Za chvíli už před ním byla tak, jak ji fantazie stvořila a Neji se s křikem probudil. Vědomí, že ho před necelou sekundou málem znásilnila členka jeho vlastního týmu, ho uvádělo do rozpaků. Celou noc se pak bál usnout s vědomím, že ten příšerný sen by se mohl vrátit.
Týden se mu dělalo špatně kdykoliv zahlédl kunai a podobné zbraně. TenTen se bál podívat do očí.
Nakonec se však přemohl, přeci jen, obracet se zády a choulit se do klubíčka pokaždé, když po něm TenTen při tréninku hodila kunai, to nebylo zrovna moudré.
Po jisté době se s těmi sny vyrovnal. Pořád to přece bylo lepší, než kdyby v těch nočních můrách vystupoval Lee...

A sny se nestaly Nejiho jedinými nepřáteli.
Neji Hyuuga byl známý tím, že měl naprosto bezproblémovou pleť. Nikdy se neopálil a jeho kůže byla hladká jako dětská... tvářička. Ale věci nejsou neměnné, a tak se i někdo jako on jednou probudil s nepříjemným pocitem v obličejové části.
Rozespale naklusal do koupelny a současně se znepokojeným náhledem do zrcadla polekaně uskočil a temenem hlavy se praštil o poličku za sebou. Jeho zděšení bylo na místě – přímo uprostřed nosu mu totiž trůnil krásně červený pupínek. Kolem něj se dalo najít pár dalších a pokud měl případný zájemce čas a chuť pátrat, mohl jich na Nejiho obličeji napočítat rovných dvacet dva.
Novopečený puberťák zaklel – dnes měl jít se svým týmem na Choujiho oslavu narozenin. Takhle se tam přece nemůže ***** objevit!

Styděl se. Styděl se za to, že se plíží do Hanabina pokoje pro jeden z těch jejích infantilních časopisů, pravděpodobně nesoucí název „Top Kunoichi“ nebo nějaký podobně pitomý.
Zahanbeně se snažil najít ten brak a zároveň umíral hrůzou z toho, že by se mohla jeho sestřenice probudit. Zákony schválnosti bezpečně zafungovaly a za ním se ozvalo naštvané vrčení.
„Co hledáš?!“ vyštěkla a aby svým slovům dodala důraz, podupávala bosou nohou. Neji se naprosto poraženecky otočil a poskytl Hanabi pohled na to, jakou paseku mu na obličeji stihla příroda nadělat za jedinou noc. Musela se silou vůle držet, aby nevyprskla smíchy.
„Tak už se na tebe taky dostalo,“ pousmála se zákeřně.
„Nechceš pomoct, bratránku?“
Neji Hyuuga se styděl tak, jako ještě nikdy v životě. Jeho sestřenice ho popadla a s Top Kunoichi v náručí ho dostrkala zpět do koupelny. Nalistovala příslušnou stránku v onom časopise a podle rad se snažila spravit Nejiho poničenou fasádu.

„... a jestli chceš, tak se to dá vymáčknout i takhle,“ poučovala ho Hanabi a vzápětí mu přitiskla nos na zrcadlo. Ozvalo se podivné lupnutí.
„Od teď musíš používat tuhle pleťovou vodu a taky korektor. A myslím, že bys měl změnit značku šamponu. Tenhle je k ničemu,“ mlela dál a zběžně listovala v Top Kunoichi, jestli na nic nezapomněla.
„Jestli máš zájem, můžu tě i nalíčit,“ dodala s velkou dávkou sarkasmu v hlase. Nejimu to nedošlo, protože se mu pohled zastavil na hodinkách. Naopak čas se bohužel nezastavil.
Smolař Neji Hyuuga vylétl z klanového sídla rychlostí Kaitenu a před restaurací, kde se měla oslava konat, se objevil dříve, než bys řekl šedesát čtyři úderů.
„Neji, něco máš na obličeji,“ informovala ho v kimonu (které mu něco připomínalo...) oblečená TenTen, načež mu kapesníkem setřela oční stíny, které mu tam Hanabi nakonec dodala jako, ehm, třešničku na dortu.
(Pokud bychom použili obecný pubertální slovník, dalo by se říct, že Neji měl z p****e kliku, protože TenTen stihla líčení odstranit dříve, než dorazil Naruto.)

Neji Hyuuga mohl ten večírek s určitostí prohlásit za propadák. Spíš než seděl, tak běhal – buď pro objednávky, nebo na záchod, kde si v jednom kuse kontroloval nos. Jeho nálada byla pod bodem mrazu, ale ostatní to nijak nerozhodilo – vždyť v poslední době se tak tvářil skoro permanentně.

Když pak uléhal ke spánku, v duchu prosil Buddhu (který mu byl ze všech těch, kteří se mu objevili ve snu, nejsympatičtější a navíc připomínal jeho oblíbeného zápasníka sumo), aby se mu už o té TenTen nezdálo. O další... zneužití své osoby ve snu rozhodně nestál. Hyuugové přeci byli slušní, žádná zvrhlá prasata.
Ale, na rozdíl od něj, puberta nikdy nespí...