Pamatuju si, jaks...

Vím, nejsem zrovna nejchytřejší. Pár věcí mi občas dost pomalu dochází, jednou jsem zapomněl i na máminy narozeniny, a k tomu ten můj mírně natvrdlý výraz, jasně, nejsem právě člověk, kterého by si lidi představovali po tvém boku.
Ale věř mi, já si to pamatuju… od první chvíle.

Vzpomínám si, jaks první školní den vtrhla do učebny na akademii, jako velká voda, samozřejmě.
Nebo možná stejně jakoby tě honil Asuma-sensei s nůžkama v ruce, ty vlasy v obličeji ho rozčilením nejednou přivedly k tuberáckýmu kašli.
Víc, než cokoli jinýho, si vybavuju, jak ses ksichtila při rozřazování do týmů, tenkrát to jistě nebyl jeden z tvých nejlepších dnů. Zpočátku nebylo chvíle, kdy bys nám to nedávala okatě najevo. Jo, kdo si v tu dobu ale na svoje kolegy nestěžoval, že?

Pamatuju, jak vyděšená jsi byla v Lese smrti, při naší první opravdové zkoušce, jaks pomalu zjišťovala, že se na nás můžeš spolehnout, jaks nám v boji jeden na jednoho předvedla, co v tobě je, jak ses dala na medicínu, i když se ti z krve zvedá žaludek. Vzpomínám na každou misi s tebou, ať byla úspěšná či totálně provařená, jaks mi z balíčku vzala poslední chipsu nebo jaks mi onehdy čmajzla to nejhezčí a největší maso přímo z grilu a já… já se jen nejistě usmál.

Mohl bych tu na tebe vybalit nekonečně množství vzpomínek týkajících se tvé osoby, ale prozradím ti hlavně ty, které jsou pro mě nejcennější.
Pamatuju si, jak se ti rozzáří oči, když se směješ, jak ti na řasách uvíznou kapky slz, když pláčeš, jak se všechno kolem rozjasní, když se češeš, jak se každý krčí, když se zlobíš nebo jak přimhouříš oči, když se v něčem pleteš.
Vím, nejsme zrovna nejchytřejší, ale tohle… tohle mi z hlavy nevymizí nkdy.