Z povinnosti se láska nerodí - 7. kapitola

A další. Není dlouhá tolik, jako ty předešlé. Komentáře potěší.:)

Kapitola sedmá

Teplý poryv větru prolétl nad Konohou a jemně pročísl bohaté koruny vysokých stromů, které zastiňovaly velikou červenou budovu. Osamocený lístek opustil větvoví jednoho z nich a svou kratičkou pouť zakončil, jakmile prolétl otevřeným oknem Hokageho pracovny.
Místnost už od prvního pohledu volala po pořádném úklidu. Hromádky bílých papírů nejrůznějších velikostí pokrývaly z části nejen podlahu, ale i široké police z tmavé dřeva.
Všudypřítomný klid narušoval pouze maličko formální rozhovor dvou drobných dívek a blonďatého muže.
„Doufám, že vás cestou nepotkalo nic nepříjemného,“ nadhodil mile Hokage a nabídl dívkám skleničky s limonádou, kterou vytáhl z neveliké skříně, napůl skryté za hromadou prázdných svitků.
„Všechno bylo v nejlepším pořádku,“ ujistila jej Hinata a nesměle se pousmála. Plně si uvědomovala, že právě mluví s otcem Uzumaki Naruta, Čtvrtým Hokagem a také pamatovala všechna Hiashiho kázání týkající se slušného chování.
„To jsem rád. Před pár dny nás překvapily zprávy o několika nebezpečných nukeninech z Mlžné,“ maličko se zamračil. „Trochu jsem se obával o vaše bezpečí.“
„Svými problémy vás ale zatěžovat nebudu,“ řekl posléze a usadil se za stůl.
„Hiashi-sama mi poslal spoustu informací o vašich schopnostech a požádal mě, abych vám poskytl co nejvhodnější mistry, kteří se postarají o váš výcvik.“
Obě dívky přikývly. Stejnou zprávu už slyšely od Hinatina otce osobně.
„Velký počet mladých ninjů z naší vesnice většinou pracuje i trénuje v týmech, jímž velí velmi dobři jouninové. Já mám momentálně k dispozici dva týmy, které postrádají třetího člena. Vzhledem k vašim schopnostem vás do nich ale nastálo nepřiřadím.
Ani ve výběru vašeho mistra si nejsem zcela jistý. Své konečné rozhodnutí vám sdělím ke konci týdne. Chci vám ponechat několik dní na prohlédnutí vesnice a zabydlení, což mi připomíná-.“
Čtvrtý se sklonil k zásuvkám svého stolu a dívky valnou chvíli neviděly nic jiného než konečky rozcuchaných blonďatých vlasů a kupu zmuchlaných papírů, která se hromadila na stole. Jakmile se Hokage s triumfálním výrazem napřímil opět do normální polohy, třímal v ruce několik klíčů.
„Znáte to. Na uklízení není čas,“ usmál se a předal svazek Sakuře.
„Jsou od vašeho nového domu. Rád bych vám jej ukázal osobně. Bohužel na mě ještě čeká spousta nevyřízených záležitostí.“
„To je v pořádku,“ ujistila jej Hinata spěšně. Chápala, že se Minato jako Hokage nemůže celý den zabývat dvěma neznámými kunoichi.
Nakonec shinobi popsal dívkám cestu nejen k jejich novému obydlí, ale také k několika oblíbeným restauracím včetně Ichiraku.
Tmavovláska se začala zvedat ze židle. „Děkujeme. Nechceme vás už dále zdržovat od práce, takže-.“
„Počkejte ještě, prosím.“
Čtvrtý nervózně propletl prsty na rukou a upřel pohled na hromádku tlustou knihu, ležící na neuklizeném stole. Pak si odkašlal, aby přerušil tíživé ticho, které v místnosti zavládlo. Zdálo se že spěšně hledá vhodná slova k vyjádření.
„Ačkoli jako Hokage naprosto chápu Hiashiho rozhodnutí, Hinato,“ promluvil pomalu,
„jsem také otcem. Byla by lež povědět, že mě zpráva o svatbě mého syna hluboce nezasáhla. Velmi těžko jsem odolával pokušení, které mi namlouvalo, abych přání Hiashiho-sama zavrhl. Sám Naruto však nakonec souhlasil. Pro dobro vesnice.“
Sakura si okamžitě vybavila blonďákova první slova, která pronesl v tmavých lesích blízko Vesnice Osudu.
„Uzumaki Naruto, budoucí Hokage Skryté Listové.“
Tehdy je růžovovlasá dívka brala spíše jako nepovedený vtip, založený na těžko realizovatelném přání. Díky Minatovým slovům však pochopila, že je tento chlapec schopen obětovat svému snu víc než několik bezvýznamných vět.
Sakura koutkem oka pohlédla na zamlklou Hinatu. Tmavovláska upírala zrak na tmavou podlahu Hokageho kanceláře a jediným pohybem jejího drobného těla bylo rychlé pomrkávání.
„Ráda bych rozhodnutí svého otce změnila,“ zašeptala přiškrceným hlasem. „Bohužel netuším jak. Vždy dělá jen to, co je nejlepší pro klan. Nikdy by neupřednostnil štěstí jednotlivce.“
„Nechtěl jsem žádat o to, abys vzdorovala svému otci,“ ujistil ji rychle Minato. „Já sám jsem už pochopil, že od svých nápadů tak snadno neupustí. Chtěl jsem jen-.
Ačkoli Naruto souhlasil, ještě se s touto myšlenkou zcela nesmířil. Poznám, kdy se své okolí snaží obelhat dobrou náladou. Nejsem si jistý, jaká bude jeho reakce na tvůj příchod, Hinato. Jsem si jistý, že i pro tebe je tato situace těžká, ale omluv ho a dej mu, prosím, čas. Všechno bude brzo určitě lepší.“
Tmavovláska seděla nehnuta a hlavou se jí vířily všemožné pocity. Radovala se z příchodu do Konohy. Litovala, že od svého otce nikdy podobná slova neuslyší a především se obávala svého a Narutova setkání.
„Doufejme,“ přikývla jemně a jelikož cítila, že shinobi již řekl vše, co potřeboval, zvedla se ze židle.
„Omlouváme se za vyrušení,“ ozvala se Sakura, která ji po několika sekundách následovala. Hinata souhlasně pokývla hlavou. „A děkujeme.“
„Není zač,“ pousmál se Minato. „Pevně věřím, že se vám v Konoze bude líbit.“

Naruto hlasitě kýchl. Od rána už nejspíš posté. Chlapec hlasitě zanadával a lítostivě pohlédl na poloprázdnou mísu rámenu. Ačkoli obvykle obědval nejméně pět misek svého oblíbeného jídla, dnes končil už u třetí. Necítil totiž ani chuť zubní pasty.
Stařík z Ichiraku na blonďáka s úsměvem pohlédl. „Kdes chytl takovou rýmu? Obvykle nosíš jen odřeniny.“
„Trénink!“zamručel Naruto nerudně a podal baculatému muži peníze za jídlo. Nechtěl vyprávět nepříjemné zážitky z předchozího dne, kdy díky své a Sasuke nedokončené technice spadl do studeného jezera a uhnal si tak obrovské nachlazení.
Stařík peníze s díkem přijal a popřál chlapci pěkný den, načež se Naruto se pobaveně ušklíbl. Jeho den mohl být jakýkoli jen ne příjemný. Ráno jej Kushina probrala obvyklým vodním jutsu, které ještě více posílilo jeho kýchání a celé dopoledne strávil hledáním své žabí peněženky, jež si předchozího dne tak poctivě uklidil do skříně.
Blonďák se pomalým krokem vydal ke kanceláři svého otce. Už minulý večer mu Minato oznámil, že dostane misi, jejíž obsah se měl dozvědět právě o několik chvil později. Naruto opět hlasitě kýchl, přičemž přivřel oči a klopýtl o neveliký kámen, který překážel přímo uprostřed cesty.
„Na zdraví,“ zamručel za ním otrávený hlas. „A nepřeraz se. Za chvíli jdeš na misi.“
Naruto prudce obrátil hlavu a spatřil znuděného Shikamara s očima upřeným na modrou oblohu, posetou několika bílými obláčky.
„Co ty tu? Jak víš, že mám misi?“ otázal se dost otráveným tónem, čímž tmavovlasého chlapce věrně napodobil.
„Je to nuda, ale musím kvůli ní za Hokagem stejně jako ty, Neji a Chouji. A teď si pohni. Nerad chodím pozdě. Stačí, když na mě řve jen moje matka.“
Blonďatý chlapec cosi nesrozumitelně zamručel a vykročil směrem k červené budově, kterou už měli oba mladí shinobi na dohled.
Jelikož se Naruto s rukama v kapsách utápěl v sebelítosti ze špatného dne a Shikamaru rozmrzele kopal do menších kamínků, neprohodil nikdo z nich ani slovo.
„Vážně se těším na večer,“ zamručel si sám pro sebe Naruto, přičemž se nad vidinou neškodného spánku maličko pousmál, zvedl zrak od smítky pokryté cesty a pohlédl přímo před sebe.
Výraz plný nezájmu byl okamžitě ten tam, jakmile z budovy uviděl vycházet dvě drobné postavy. Jeho udivení nezpůsobil jen fakt, že obě již zmíněné osoby byly neznámé dívky s obrovskými batohy, ale také skutečnost, že jedné z nich zářily v poledním slunci krátké růžové vlasy. Naruto rychle zapátral v paměti. Žádná z místních slečen takové vlasy neměla a jediná dívka, kterou znal, a která se jimi pyšnit mohla pocházela přece z-“
„Vesnice Osudu,“ zašeptal šokovaně. Několik vteřin trvalo, než si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Ani Naruto však nebyl tak hloupý, aby si nedomyslel, kdo je maličká tmavovláska, jdoucí po Sakuřině boku. Dívky, zabrané do hovoru, se k chlapcům obrátily zády a bez povšimnutí se vydali k jedné z uliček, vedoucí k sídlům klanů Nara a Inuzuka.
„Jsi v pohodě?“ zamračil se Shikamaru v okamžiku, kdy se chlapcova tvář zkřivila vzteklým úšklebkem a oči, šokem vykulené, se zúžily na malé štěrbinky.
„Naprosto,“ odsekl Naruto, ignoroval nechápavý pohled svého kamaráda a spěšně se vydal ke schodišti, vedoucímu k otcově kanceláři.
Do místnosti vpadl bez klepání, naprosto ignoroval Nejiho přítomnost a vrhl se přímo na svého otce.
„To byla ona?“
„Ano,“ odvětil jednoduše Minato a s obavami sledoval jasné barvy, které se střídaly v chlapcově obličeji. „Než začneš vyvádět, nech mě prosím něco říct.“
Naruto něco nesrozumitelně zamumlal.
„Podle mého názoru jsi na tom velmi dobře. Ta dívka je moc milá, takže bych ti doporučoval se s ní nejdřív seznámit, než začneš dělat ty své ukvapené závěry.“
„Viděl jsem ji jen zezadu a už teď jí mám plné zuby!“ odfrknul si Naruto a založil ruce na hrudi. Neji s Shikamarem, který dorazil jen několik vteřin po blonďákovi, jej sjeli nechápavým pohledem.
„Chápu-li vás dobře,“ vyhrknul Neji. „Byly ty dívky, které jsem potkal ze stejného klanu jako já?“
„Jen jedna,“ opravil ho Minato. „Poslouchej, Naruto, vím, že se ti do toho nechce, ale měl by ses s ní seznámit. Koneckonců, přijela vlastně i kvůli tobě a já myslím, že když se poznáte, bude pro vás všechno jednodušší.
„Stačí mi, že si ji musím vzít. Nehodlám jí ještě lozit do pr-!“
Narutova slova zanikla v hlasitém zaskřípění dveří. Následně do místnosti nakoukla kulatá hlava obtloustlého Choujiho, svírajícího několik pytlíků s brambůrky.
„Přišel jsem o něco?“ otázal se, když spatřil pěnícího blonďáka.“
„Ne, Chouji,“ Hokage káravě pohlédl na Naruta, který se už nadechoval k dalším poznámkám. „Promluvíme si jindy. Teď jste tu kvůli misi.“
Všichni chlapci krom zaraženého Naruta s očekáváním přikývli, načež se zamračený Minato pustil do vyprávění.
„Před několika dny bylo na našem území spatřeno šest nebezpečných Nukeninů z Mlžné,jejichž záměry jsou prozatím neznámé. Zprvu jsem se Zemi Vody do této záležitosti míchat nechtěl. Doufal jsem, že je tamější ninjové chytnou a pošlou kam patří. Nyní se však začínám obávat o bezpečnost naší vesnice a místních obyvatel. Vaše mise nebude nic náročného. Prozatím stačí, když obhlédnete okolí Konohy a nahlásíte všechno podezřelé. Spatříte-li ty muže osobně, okamžitě nás informujte a o nic se nepokoušejte. Nedají se snadno porazit. V takovém případě bychom museli vyslat mnohem početnější tým. Rozumíte?“
Všichni čtyři mladí shinobi pokývli hlavou v náznaku pochopení.
„Dobrá,“ usmál se Hokage. „Velitelem této mise bude Shikamaru. A teď si běžte pro věci. Snažte se vyrazit co nejdřív.“
Chlapci opět přikývli a rychle vyklidili místnost
„Pokus se přijít na jiné myšlenky, Naruto,“ promluvil ještě Minato, ačkoli už jej jeho syn nemohl slyšet.

Hinata opustila Hokageho pracovnu ponořena hluboko ve svých myšlenkách. Sakuřiny kroky k ní doléhaly jakoby z veliké dálky. O Narutovi se nedozvěděla ani z poloviny tolik, kolik chtěla a to, co jí Namikaze Minato pověděl nebyly právě povzbudivé informace. Podle jeho slov pochopila, že chlapec nemá z jejího příchodu nejmenší radost, což bylo vlastně docela oprávněné. Vždyť ji samotnou představa, že si bere někoho, koho nemiluje, trápila dnem i nocí. Bylo to však lepší, než si vzít někoho, koho vlastně vůbec nezná.
To byl pravý důvod, kvůli kterému se vydala do Konohy. Chtěla Naruta poznat. Nebyla natolik naivní, aby věřila, že v něm objeví muže, do kterého se zamiluje a ráda s ním stráví celý život. Doufala však, že když se stanou přáteli, bude vše mnohem snadnější.
Sakuřiny kroky ustaly.
„Hinato?“
„Hm?“
Růžovovlasá kunoichi na tmavovlásku zkoumavě pohlédla,načež se zvonivě zasmála. „Nechceš se už konečně pohnout z místa?“
Dívka zmateně vykulila oči, přičemž si uvědomila, že stojí stále na tomtéž místě před Hokageho kanceláří a zírá na početné svitky, rozvěšené po tmavých stěnách chodby. Pobaveně se ušklíbla a o něco pomalejším tempem následovala Sakuru, která rychle seskočila ze schodů a proběhla hlavním vchodem. Cestou minula vysokého chlapce s dlouhými vlasy. Ten jí však žádnou pozornost nevěnoval a prošel kolem ní s hlavou sklopenou k podlaze.
Jakmile Hinata opustila červenou budovu, přiběhla k Sakuře, na jejíž tváři se zračil velmi zaujatý výraz.
„Viděla jsi ho?“ otázala se tmavovlásky a mávla rukou směrem, z nějž přišla. „Vypadal… zajímavě.“ Spokojeně zasmála. „Konoha je vážně úžasná. Dokonce i Hokage je docela fešák, nemyslíš?“
„Jistě,“ přikývla Hinata pobaveně. „Sice fešák, ale zadaný, táhne mu tak na čtyřicet a k tomu všemu má ještě syna.“
„Doufej, že se vyvedl po něm.“
S těmito slovy se dívky vydaly jednou z mnoha cest, které se u vysoké červené budovy sbíhaly. Ačkoli jim Minato popsal trasu k novému domovu vcelku podrobně, početné ulice i drobné uličky je zmátly natolik, že se hned po několika minutách ocitly opět kousek od místa, ze kterého vyšly.
„Měly bychom se zeptat na cestu,“ povzdechla si tmavovláska. „Nechce se mi tu bloudit.“
Sakura se zamračila.
„Zkusme to ještě jednou, možná jsme tu pitomou restauraci, kde se mělo zabočit, přehlédly.“
Hinata unaveně zavrtěla hlavou. „Určitě tam nebyla.“ Pak se rozhlédla kolem. Až na ně v ulici nebyla živá duše. „Pojď, musíme najít někoho, kdo nám poradí.“
„Vždyť tu nikdo-. Fajn,“ rezignovala Sakura, když se zpoza rohu vynořila postava vysokého dlouhovlasého chlapce, kterého dívky poprvé spatřily u Hokageho kanceláře a spěšně vykročila jeho směrem. Chlapec se podíval dívčiným směrem.
„Promiň, nemohl bys nám -.“
Sakura hlasitě vyjekla. „Tvoje oči!“
„Děje se něco?“ zeptal se překvapeně, přičemž jeho pohled padl na Hinatu, v jejíž tváři se zračil obrovský šok. Svého bratrance viděla naposledy před šesti lety a po jeho útěku z vesnice měla zakázáno se o něm zmiňovat. Jakoby nikdy neexistoval.
Nechtělo se jí věřit tomu, že i přes všechny války vedené mezi jejich vesnicemi, utekl právě do Listové. Byl to však on. Stejné oči s byakuganem, stejný vážný výraz, stejné hnědé vlasy.
„Neji? Jsi to opravdu ty?“
Chlapec překvapeně kývl na souhlas. „A vy jste?“
„Přece Hinata,“ pousmála se tmavovláska. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“
„Hinata-sama? Já, omlouvám se, nepoznal jsem-.“
„To je v pořádku,“ odvětila Hinata vesele. „A ty zdvořilosti, prosím, vynechej. Tady je přece nikdo nevyžaduje.“
„Já-. Síla zvyku,“ přikývl jemně chlapec a ačkoli stále vyzařoval působivou vážností, jeho výraz se maličko projasnil. „A jak se vlastně-.“
„Představí mě někdo?“ otázala se Sakura dotčeně, jakmile postřehla, že se Nejiho veškerá pozornost upíná k Hinatě.
„Promiň. Sakuro, to je Neji, můj bratranec. Opustil vesnici ještě před tvým příchodem. Neji, moje sestřenice z matčiny strany Sakura.“
Hnědovlasý chlapec pokývl hlavou. „Rád tě poznávám,“ načež se zelenooká dívka pousmála a přijala podávanou ruku.
„Rád bych se dozvěděl novinky o vesnici a vše kolem,“ řekl Neji. „Bohužel za necelou hodinu odcházím na misi. Nevadilo by vám, kdybychom se po mém návratu viděli?“
„Samozřejmě, že ne,“ odvětila Hinata „Raději tě už ale nebudeme zdržovat. Je vidět, že spěcháš.“
„V pořádku. Prozatím nashledanou.“
Poté se chlapec rychle vzdálil, načež zmizel v jedné z menších tmavých uliček. Tmavovlasá dívka zamyšleným pohledem pronásledovala jeho záda a na tváři jí hrál jemný úsměv.“
„Kruci,“ přerušila ticho Sakura. „Na tu pitomou cestu jsme se nezeptaly.“