Nalezená hime - 8. kapitola

„No a takhle to nějak bylo,“ dokončil Kakashi vyprávění, zatímco vedle sedící Deidara na všechny jeho slova souhlasně pokyvoval hlavou a vypadal jako napodobenina hračky, do které stačí jen cvrnknout a jí se rozhýbe krček.
„Tak abychom zase šli...“ vstal Kabuto snaživě. Celou dobu totiž nejistě pozoroval Hitominy ruce a dával pozor na její jakkýkoliv pohyb. Bezpečí především.
„To zase ne,“ vyštěkla na něho, čímž ho donutila okamžitě přilepit zadnici k polstrované sedačce. „Takže vy jste mrtví,“ přemítala nahlas.
Itachi vážně přikývl a pak se po očku podíval na Kakashiho. Hlavní důvod, proč se přilepili zrovna na ni, ještě nikdo neřekl. A jí by se to určitě ani nelíbilo.
„A proč jste se jako nasomrovali zrovna ke mně?“
Deidarova hlavička se zarazila uprostřed kývacího procesu. Kabuto se nesnažil ani pohnout, takže to vypadalo, že Hitomi působí ještě líp než vteřinové lepidlo. Itachi propálil Kakashiho pohledem a beze slov zoufale signalizoval ´proč je tak chytrá, sakra?!´.
„Tak byla jsi první, koho jsme uviděli,“ odpověděl tiše Itachi, ale sotva se ho dotkly Hitominy vraždící oči, radši zmlknul.
„Nech to na mě, na tebe má alergii,“ ujal se iniciativy opět Kakashi. „Je sice pravda, že´s byla první, kterou jsme uviděli, ale připomínáš nám jednu ženu z našeho světa, a tak jsme mysleli, že by to mohlo být nějaké vodítko.“
„Jo mysleli... Tak nějak jste mysleli, že rozflákat mi obývák a vyžrat ledničku je to nejlepší vodítko, co?!“ odfrkla si podrážděně.
„To byla nehoda,“ ohradil se Deidara. „I když ta lednička ne,“ přiznal po chvíli.
„Komu myslíte, že je z vašeho světa podobná?“ chytila se hozené rukavičky Ayano a zahnala tak další vražedné pohledy mezi Hitomi a Itachim.
„Jmenuje se Tsunade, je to naše Hokage... něco jako náš vůdce, vedoucí vesnice,“ dodal směrem k blondýnce, které se utvořila mezi obočím nechápavá vráska. „Jenže té je přes padesát...“
„Chceš říct, že se podobám padesátiletý ženský?!“
Ayano vzdala diplomatické řešení. Jednak to s Hitomi dneska opravdu nešlo, což ji děsilo, protože takhle ji neznala, a pak oni se zrovna taky nesnažili.
„Vypadá na dvacet, upravuje si podobu,“ broukl Deidara. „Je to fakt kus!“
„Teď mluvím já,“ otočil se na něho Kakashi, když Hitomi začala brunátnět.
„Ehm,“ odkašlala si, aby se uklidnila. „Takže to, že se podobám té vaší, jak jsi to říkal, Hokage, tak to je vaše vodítko? Jinak nevíte vůbec nic?“
„Víme jenom to, že tu trčíme, i když bychom neměli, že v našem světě je většina z nás nepřátelé na život a na smrt a že jsme narazili na tebe, tudíž tu nějaká odpověď musí být. Nebo v ni aspoň doufáme.“
„Vy jste nepřátelé?“ zaujala ji jedna věc z jeho monologu.
„Jo... Tihle tři jsou na mým seznamu k likvidaci, a já zase na jejich. Pak tahle dvojka celkem držela u sebe, ale jinak... se vážně nemusíme,“ mávl směrem k nim rukou.
„Vidíš? Já ti říkala, že to bude zajímavý!“ pošeptala Hitomi Ayano.
„Hm,“ bylo to jediné, co ze sebe dokázala blondýnka vymáčknout. Děsila ji představa, že je podobná kreslené postavičce. Děsila ji představa, že je někde ještě jiný svět. Že opravdu existuje. A děsilo ji pomyšlení, že dokázala prorazit zeď, což bylo z technického hlediska s přihlédnutím na její konstrukci a špatnou průpravu v bojovém umění celkem iracionální.
Děsilo ji to... a děsil ji fakt, že cítí opravdový strach. Ona. Ta, co si vždycky dokázala poradit sama a nevěřila na věci jako věštění z karet, budoucnost v křišťálové kouli, nadpozemské divy a podobné pitominy. Na to měla Ayano. Proč to nemůže být ona? Proč se nemůže podobat kreslené postavičce ona? Udělalo by jí to určitě radost. Připadalo by jí to vzrušující. Hitomi se z toho jen zvedá žaludek.
„Asi bychom vás prostě měly vrátit tam, kam patříte,“ vydechla unaveně a promasírovala si spánky. Navíc ji bolely oči. Nechtěla řešit tuhle kravinu.
K smíchu. Kreslené postavičky ožily. Haha. Tak proč se nesměje?
„A jak to chceš udělat?“ ozvala se Ayano.
Hitomi zavrtěla hlavou. „Netuším. Já vážně... netuším.“ A to je věc, která mě na tom tak strašně žere. Že poprvý v životě netuším.
Podruhé...
Už podruhé!
Hlavou jí projela hrozná bolest. Jako by se do ní zabodl střep a někdo na něho tlačil. Otáčel jím. A tlačil. Nesnesitelná.
Podruhé v životě neví, co dělat. Co říct. Poprvé to bylo tenkrát, když se dozvěděla, že je -
„Ayano.“ Obrátila se na kamarádku. Byla to jedna z mála lidí, kterým opravdu věřila. A které se teď bála svěřit, bála se, že ji ztratí. Tohle člověk neříká každý den.
„Přišla´s na něco?“ usmála se na ni černovláska a Hitomi se zhoupl žaludek. Zavrhne ji.
Určitě.
„Je tu jeden problém... Když oni můžou sem a já jsem podobná na jejich vůdkyni...“ Odvrátila se. Hypnotizovala podlahu a v duchu prosila, aby to nemusela vyslovit nahlas.
Samozřejmě že to s tím nemusí souviset! Vždyť je to hloupost.
Absolutní hloupost. Tolik lidí na světě to má stejné.
„Víš...“
S vlastní kůží se na trh nechodí snadno. Přivřela oči, bála se, že by jí mohla vyklouznout nějaká zbloudilá slza. Bála se.
K čertu!
Bála se. Kolikrát za den se už dneska přistihla, že se bojí?
„Víš, není to nějaká hanba nebo tak nějak...“ Samozřejmě že není!
Ale jak to má říct?
„Někdy se to prostě stane... Někdy to jinak nejde. Já měla štěstí, nehorázný štěstí. A možná bych se to ani nikdy nedozvěděla, ale... na světě je spousta nevyzpytatelnejch věcí. Nikdy nevíš.“ Zadrhávala se. Koktala. Nešlo to, nešlo jí to vyslovit.
Přece to nemá souvislost! Tak... proč?
„Děje se něco, Hit?“ posunula se blíž Ayano. Hitomi uhnula pohledem.
„Víš...“
„Ať už se vyžvejkne, proboha!“ zaznělo otráveně do ticha. Deidara se zarazil, když se na něm usadily pohledy všech kolem. Tohle mu nikdy nešlo. Neuměl být diplomat. Většinou pak jen zavřískl ´katsu´ a všechno se vyřešilo.
Ale to tady nepomůže. Tady spousta normálních věcí, pro něho normálních, nefunguje. Nepomáhá.
„Ráda se přesvědčím o tom, jestli dokážu ještě jednou takovou šlupu,“ odsekla blondýnka. Deidara se narovnal a pak zase začal pohupovat nenápadně hlavou jako štěňátko na palubní desce.
Zdálo se, že ho to uklidňuje.
„No, cos chtěla říc?“ usmála se tmavovláska po tom, co bylo slyšet tiché plesknutí, kdy se Itachi zachoval podivně výchovně a vlepil blonďáčkovi malý pohlavek.
Hitomi se na Itachiho pousmála a na chvíli se zdálo, že snad dokonce budou některé věci odpuštěny. Pak zase začala zhoumat svoje nehty na palcích u rukou.
„Ay, já jsem adoptovaná. Vždycky mě zaráželo, že nejsem moc podobná na naše. Jasně že to s tímhle nijak nesouvisí, jen mě tak napadlo, že -“
„Tak jsem měl pravdu,“ přerušil ji hluboký hlas. „Cítil jsem z tebe chakru, ale nebyl jsem si jistý.“
„To je sice pravda, ale pokud sis nevšiml, tak tady má chakru každý. Sice hodně malou, ale má,“ zareagoval Kakashi dřív, než někdo stačil něco namítnout.
„Ale neovládá ji,“ přidal se další hlas.
Hitomi je neposlouchala. Slova jako chakra šla mimo ní. Jen se dívala na svoji kamarádku a v očích se jí usídlil strach.
„Pochopím, když...“ začala, ale došel jí hlas. Zkusila to znovu. „Ayano, tys jednou říkala...“
„A pořád to platí. Přísahaly jsme, ne?“ usmála se na ni tmavovlasá dívka.
„Díky.“