Růže

Zvonek nade dveřmi jemně zacinkal.
Blonďatá dívka se otočila od pultu, který ještě před chvílí čistě ze zvyku utírala od hlíny.
„Vítejte,“ uklonila se příchozímu.
„Budete si přát?“
Mladý muž s černými, rozčepýřenými vlasy se roztržitě rozhlížel po květinářství. Pohledem těkal od květináčů k ozdobným kamínkům do zahrady, od pytlů s hnojivem až ke květinám.
Proti vlastním zásadám si ho Ino zvědavě prohlížela. Nikdo takový k nim do květinářství ještě nepřišel. Možná si ho jen nepamatovala, nebo to byl jeden z těch lidí, co bydleli u hradeb vesnice a příliš často nechodili dále, než k několika nejbližším prodavačům, se kterými si povětšinou jen přátelsky popovídali, spíš než by něco koupili.
Možná to byl někdo takový... ale proč by tedy chodil až sem?
Zahnala tu myšlenku. To bude určitě tím, že příliš poslouchala ty hloupé řeči. Třeba tehdy, když báby polemizovaly o tom, proč zrovna Teuchiho obchod tolik prospívá, místo toho aby vydělávali jejich manželé. Asi neznaly Naruta, napadlo ji. S tou myšlenkou se opět otočila na svého zákazníka který se stále rozhlížel po obchodě, až se mu pohled na něčem zastavil.
„Růži, prosím. Červenou růži. Ano, tak.“
„Hned to bude,“ usmála se a vytáhla květinu s rudými okvětními plátky z připraveného květináče. Donesla ji k pokladně a zpod pultu vzala ozdobnou stužku a papír, do kterého chtěla růži zabalit, ale muž ji zarazil:
„V pořádku, takhle to stačí. Já... já si si vezmu tak, jak je,“ natáhl se pro květinu, opatrně si ji od překvapené Ino vzal a v kapse zalovil pro peníze. Deset yenů, které s cinkotem položil na stůl, bylo v žalostném stavu; na jedněch mincích se usadila špína a prach, jiné byly téměř úplně rezavé. Muž se tvářil poněkud nejistě.
Ino, které to celé přišlo neskutečně podivné, téměř až... snové, peníze rychle uložila do pokladny a růži svému podivnému zákazníkovi bez okolků podala.
„Přeji krásný den,“ dodala frázi, kterou používala dennodenně pro každého, kdo navštívl jejich květinářství.
Muž se ještě naposledy ohlédl, a doprovázen jemným cinkotem, vyšel z obchodu.
Dívka se za ním dlouho dívala, hleděla na místo v davu, kde jí zmizel, a na mysli jí vytanulo jediné slovo.
Zvláštní.

Když se Ino ráno probudila, čelo měla orosené potem; znovu ji pronásledovaly noční můry. Tentokrát se její děsivé sny odehrávaly na hřbitově – bylo mrazivé, zamračené počasí, vítr se ze všech sil snažil sfouknout dohořívající svíčky na starých a věkem poznamenaných hrobech. Kolem Ino se vznášely rudé okvětní plátky. Cítila se zmatená. Nejistá. Vyděšená. Její strach však neměl původ v tom, že byla na místě, kde se pochovávají mrtví. Ani nálada výjevu, který se jí naskýtal, nebyl zdrojem její touhy uniknout.
Ne, to, co jí ve skutečnosti téměř dohánělo k šílenství byl někdo, kdo stál za ní. Ale ona se nemohla – bála se – otočit.

Ten den přišel znovu. Tentýž ošuntělý kabát, rozcuchné vlasy, plachý výraz v jinak hezké, ale ustarané tváři.
Opět chtěl růži, rudou, s trny a lístky. Zaplatil za ni penězi, které vypadaly o něco lépe – jako kdyby zašlý kov někdo usilovně leštil, snažíc se obnovit jeho předchozí čistotu a krásu.
Odešel a Ino se s ním znovu rozloučila – tentokrát si téměř přála, aby se znovu vrátil – přišlo jí romantické, že každý den kupuje tu samou květinu, že se chová stydlivě, jako kdyby něco tajil.
Určitě je nosí nějaké dívce, řekla si a překvapilo ji, jaká hořkost se v té myšlence ozvala. Vždyť toho člověka znala sotva dva dny! Ano, byl hezký, zvláštní, ale hezký. A pod tou zmatenou a nečitelnou slupkou se jistě skrýval milý člověk...
Zarazila se. Nad čím to přemýšlí? To je směšné! Takhle přece naposledy snila o Sasukem... už je to tak dlouho...
Ale může si přece dovolit alespoň uvažovat – byla přece tak dlouho sama – nemusela být, ale ona chtěla.
A ten muž... možná jí dal naději, že konečně zapomene na něj.

Nemýlila se. Vracel se každý den, v přesný čas, hned po otevření květinářství. Pokaždé byl o něco sebevědomější, občas žertoval, jindy byl vážný, ale nikdy už ne nesmělý. Ino si přiznala, že jí to trochu chybí – bylo v tom něco roztomilého, zajímavého.
Ale i tak se jí líbil – jako kdyby jí nejen duševně, ale i fyzicky vyrostl před očima. Už také nepůsobil tak zesláblým a unaveným dojmem. Během několika týdnů zkrásněl.

Jednou – byl to zrovna měsíc, co se poprvé setkali – opět přišel.
Ino ho poznala – znovu to byl ten nervózní, ustaraný člověk, přesto jiný – něco v něm se změnilo. Věnoval jí krátký pohled, plný něčeho neidentifikovatelného – možná touhy? Vášně? Lásky?
Blonďatá dívka ucítila cosi zvláštního. Možná očekávání? Čím je dnešek jiný?
Všechno jí došlo už ve chvíli, kdy před ní onen muž poklekl.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se.
Ozval se třískot skla; Ino v šoku upustila vázu.
Nevěřila mu. Myslela si, že je to jen jeden z jeho vtipů... i když dost přehnaný. Ne. Její obavy se potvrdily, jakmile vytáhl z kapsy prsten.
Nevěřila mu. Ale on... díval se na ni s téměř psím výrazem v očích; naprosto oddaným, nikdy nepochybujícím o svém... pánu.
„Já...,“ začala, když sebrala dost síly na to, aby se dokázala nadechnout. Pak ale zjistila, že to nezvládne – hlas se jí zlomil, umřel v hrdle.
Nechápala to. Přesně tohle chtěla, ne? Ale možná ani přes to očekávání... nebyla na nic takového připravená. Vždyť neznala ani jeho jméno! Nevěděla o něm vůbec nic.
Nedokázala říct ano.
Nedokázala říct ne. Potřebovala... utéct.
„Já... si to rozmyslím,“ sklopila hlavu. Tu jedinou větu řekla zvláštně poraženým tónem. Jako kdyby se bála, že ho zraní...
Jeho oči ztratily lesk. Dokázala z něj cítit zklamání, lítost a nekonečnou bolest. Otočil se a s tichou, hořce vyslovenou omluvou se otočil k východu. Byl shrbený, působil téměř jako stařec – znovu jí tím připomněl jejich první setkání.
Chtěla něco udělat. Chytit ho za ruku, obejmout ho, utěšit. Nemohla, to ona ho ranila. Nedokázala se pohnout z místa.
Když si uvědomila, co se právě stalo, byl už pryč.

Nepřišel. Čekala každý den, netrpělivě ho vyhlížela, dokonce prodloužila otevírací dobu, byla schopná zůstat v květinářství i do setmění – nic platné. Od té chvile se už neukázal.
Uběhly tři dny a Ininy noční můry se vrátily, silnější než kdy předtím. Probouzela se uprostřed noci a už nebyla schopná usnout.
Něco – nějaký neurčitý, zvláštní pocit – ji poháněl na to místo, které se jí zas a znovu zjevovalo ve snech. Nebyla to, ne, nemohla to být jen náhoda.

Bylo ještě šero, když vstávala. Nepřítomně se učesala a ze dna skříně vytáhla černý, smuteční oděv. Z květinářství vzala jedinou červenou růži a pomalým krokem se vydala ke hřbitovu. Nebylo kam spěchat. A – ač to sama sobě nepřiznávala – nechtělo se jí na to místo. Běhal jí z něj mráz po zádech.
Ocitla se před velkou, železnou bránou. Lehce se jí dotkla – zastudila ji dlaň – a opřela se do ní celou vahou. Staré železné panty nepříjemně, děsivě zaskřípaly, ale Ino to v tu chvíli bylo jedno. Soustředila se na jedinou věc.

Procházela mezi náhrobky. Hledala. Dívala se. Pociťovala svíravý pocit v žaludku, stejný, jako v oněch nočních můrách. Každou chvíli se ohlížela.
A pak... ho konečně našla. Malý, nevýrazný hrob. Bezejmenný.
Přesto ho poznala. Rudé růže – na něm i okolo něj, byly všude, některé čerstvé, jiné již zvadlé. Položila svou vlastní květinu přímo doprostřed.
„Tak tady jsi,“ řekla s lehkým, takřka smířlivým úsměvem. Pohladila chladný kámen.
O něco zavadila. Zvědavě se nahnula a zpod hromady rudých plátků vytáhla malý, ušmudlaný papír. Stejný, jako jeho majitel.
Byla to báseň. Krátká, ale když si ji Ino přečetla... pochopila.

Zvonek nade dveřmi jemně zacinkal.
Tak to bylo v květinářství Yamanaka každý den; někdo odcházel a jiný přicházel. Pro květiny, pro materiál na aranžování ikebany... Samotní lidé tvořili jakousi zvláštní kytici, směsici vůní, zvuků, obrazů a záblesků. Každý z nich měl svůj příběh a každý se o něj chtěl podělit – prodavač jim naslouchal, zatímco připravoval objednávku.
Prodavačovy uši byly těmi, které mohly zaslechnout cokoliv – drb, fámu, smutné vyprávění ze života ninji i veselou příhodu, příjemné osvěžení všedního dne. Uměl uchovat tajemství, držet jazyk za zuby a byl dobrým posluchačem.
Někteří se občas ptali i na jeho život, ale on je odbyl mávnutím ruky – sám se pak zeptal: „Jak vám bylo dnes? Máte se lépe?“.
Prodavač žil více životy ostatních, než ten svůj. Co by měl vyprávět? Jiní určitě žijí zajímavěji...

Blonďatá žena si myslela opak. Právě ona zažila něco neskutečného...
Od své první návštěvy hřbitova tam chodila již pravidelně. Nosila s sebou rudé růže, každý den jednu. Konečně poznala svou lásku... pozdě.
Když pak o několik let později zemřela, její hrob zel prázdnotou.

Nebyl nikdo, kdo by jí nosil květiny.