Anděl na scestí

Válka mi vzala rodinu, mou matku, otce i malého bratříčka, kterého jsem slíbila opatrovat. Milovala jsem je, ale všechny je zabili. Přežila jsem na jejich úkor. Nezasloužím si žít. Vzali mi naději, chuť do života i vůli dýchat. Má lidskost se rozplynula a mé touhy spláchla voda. Mým přáním byla smrt.

Válka je krutá. I když je tahle fráze jenom pustý klam, protože, kdo neztratil, nerozumí. Ano, ona je krutá. Ta mrcha neničí těla nýbrž duše, i když ta má umírala roky.

Válka mi dala sílu. Není to absurdní? Ale tahle ironie není k smíchu. Srdce roztrhané na kousky je nakonec pevnější než to žijící v bavlnce. Našla jsem Jeho nebo lépe on si našel mě. Chlapec, který mi ukázal, že dvě opuštěné děti mohou znamenat rodinu. Naši rodinu.

Přesto jsem se cítila osamělá. Vrátil mi touhu dýchat, ale tou jeho bylo létat. Chtěl stále víc a já mu nestačila.

Přesto jsem se cítila milovaná. Probudit se ve vlhké, ledové jeskyni a spatřit jiný pár očí ve mně vykřesávalo naději. Nevadilo mi jíst plesnivou žemli, když on si ukousl také. Nedbala jsem drkotajících se zubů, když jeho pohled hřál u srdce.

Přesto jsem se cítila ztracená. Celé dny jsme jen kradli jídlo a já často přemýšlela, proč je smyslem života pouze přežít. Stojí to vůbec zato? Za takové myšlenky mi nadával, ale já mu nevěřila. Utápěla jsem se v lítosti pokaždé, když jsme se během krádeží museli rozdělit. Sžírala mě nejistota, zda-li se opět setkáme, jestli znovu o vše nepřijdu. A tehdy jsem pochopila, že pokud mám co ztratit, má můj život smysl.

Přesto jsem se cítila provinilá. Čas od času jsem měla nutkání se usmát. Byla jsem snad šťastná? Měla jsem opět spřízněnou duši, někoho o koho jsem se mohla opřít v naději, že mě nezradí. Možná jsem přece jen našla nový domov. Ano, skutečně jsem byla šťastná, ale má rodina byla mrtvá… Jak jsem jen mohla?

Přesto jsem se cítila živá. Den ode dne jsem v sobě rozdmýchávala stále větší plamen a na mých rtech se usídlil trvalý úsměv. Andělský úsměv, jak v žertu prohodil Yahiko, když jsme díky němu získali více jídla. To on mě poprvé nazval Andělem a už mi to zůstalo. Tehdy jsem byla ohromně hrdá, že jsem právě jeho anděl.

Pršelo. Stále a neútěšně. Už jsem si ani nedokázala vybavit, jak vypadá slunce. Ponuré šero v naší jeskyni nedokázal zmírnit už ani můj úsměv. Padli jsme do temnoty a zvuk dešťových kapek nás pomalu ubíjel.

Pršelo a Yahiko s kapkami na tvářích, které se mísily se slzami, říkával, že to pláče naše země. Že už ani ona nedokáže snést utrpení nevinného lidu.

Pršelo jakoby nikdy nemělo přestat. Už nikdy…

Pršelo a my až později pochopili, že déšť není jen zlý. Jak by také mohl, když voda přece dává život? Potoky padlé z nebes smyly prach z cest a zavedly mě až k polomrtvému chlapci. Věřím, že to voda mi k němu ukázala směr. Přes vlhké řasy jsem měla na chvíli pocit, že vidím v louži ležet svého malého bratříčka. Dostala jsem novou šanci se o něj postarat, možná jsem přece jen nezklamala.

Pršelo a já se k němu rozběhla. Nedokázala jsem uvěřit milosrdnosti osudu, že nás opět svedl dohromady. Běžela jsem kalužemi a nemohla se dočkat až ho opět sevřu v náručí. Už ho nikdy nepustím, za žádnou cenu! Až když jsem se nad ním skláněla a jeho psík mi z posledních sil olizoval nohy, prozřela jsem. Byl to jen další válečný sirotek, další z dětí bez šance. Ale bylo pozdě, už jsem ho milovala. Ať byl ten chlapec kýmkoliv, tehdy se stal mým bratrem.

Věřila jsem, že jsme tři samurajové, tři duše které svedl osud dohromady, aby byly nerozlučné. Poslední střípek mého srdce zapadl na své místo a já už od života víc nechtěla.

Věřila jsem, že nemá smysl hrát si na hrdiny a postavit se kolosu války, který převálcoval i statečnější, silnější a chytřejší bojovníky než jsou tři opuštěná děcka. Ale Yahiko létal vysoko a neopouštěla ho touha skoncovat s příkořím. Byl to snílek a já mu to záviděla. Vysnil si chrabrého a moudrého ninju, jenž nás naučí být nesmrtelnými. Vysnil si Jiraiyu-senseie.

Věřila jsem, že trocha výcviku ukojí neutišitelného ducha a dovolí mu žít spokojený život daleko od války, nenávisti a hlavně nesmyslné smrti. Nečekala jsem, že nově nabitá síla, jenž byla zamýšlena pro ochranu, mu nalije do žil přespříliš odvahy a zatáhne nás do víru temnoty, kterou ale jeho oči viděly jako novou naději a nový začátek.

Věřila jsem ale v něho. Po jeho boku jsem našla pravé štěstí a díky jemu mě utrpení doslova míjelo. Šla jsem slepě za ním a spolu s bratrem jsme pomalu nahlíželi do jeho slibné budoucnosti. Podlehli jsme iluzím a opatrnost nasbíranou zkušenosti vystřídala naivita poháněna nadějí. A tehdy nastal konec světa. Ostří nože jakoby zpomaleně pronikalo Yahikovou kůží a s jeho posledním výdechem zemřela i má duše. Byl pryč! Pryč…

Věřila jsem a proto jsem byla tak hloupá.

Nevěřila jsem, že se zbavím té potlačované nenávisti, která mě potají sžírala. I přes veškerou lásku jsem Nagatem pohrdala zato, jak znesvětil tělo jediného muže, kterého jsem kdy milovala. Tolik jsem ho zbožňovala a on ho teď probodal tolika kůly, jako by nestačilo to jediné osudné bodnutí. Udělal si z něj loutku, nedobrovolného služebníka jehož prostřednictvím zastrašoval okolí. Ale naivní část mého srdce mu byla neskonale vděčná za možnost mít připomínku dávného štěstí stále na blízku.

Nevěřila jsem v jeho ideály, tedy alespoň ve způsob, jakých jich chtěl dosáhnout. Ale copak jsem ho mohla opustit? Svou jedinou rodinu, svého bratra? Slíbila jsem ho ochraňovat a tentokrát jsem si zakázala selhat.

Nevěřila jsem, že si lidstvo zaslouží mír. Proč spřádat násilné plány, když se nikdo nezastaví a nepokusí se nastolit mír ve vlastním srdci? Ani já jsem to nedokázala. Jak bych mohla ve společnosti zvrácených individuích, kterými jsme se obklopili. Byly to zrůdy, jakými jsme celý život opovrhovali a kterými jsme se teď také stali. Byl by na nás Yahiko hrdý? Plníme jeho sen, jak mě bratr neustále utěšoval?

Nevěřila jsem, že budu někdy svědkem zázraku. Nic takového přece není. Vždy, když mi svitla naděje, byla jsem krutě potrestána a přízrak mé lásky, který musím všude doprovázet, je toho hrůznou připomínkou. A přece se stal. Byl jím další chlapec, další z řady válečných sirotků, další z řady nechtěných, který rozehřál zatvrzelé srdce a otevřel oči byť nejmocnější, ale přesto zaslepené. Jen díky jemu dokázal Nagato najít svůj vlastní mír a přesto, že mě opustil poslední z milovaných, věřím, že svůj mír naleznu jednou také. Děkuji, bratříčku.

Yahiko, Nagato, snad brzy… Doufám…