Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 8

„Musím připustit, že jsem nevěřil, že toho tolik zapálíš. Překvapil jsi mě. Jenže teď nemáš čakru ani sílu přežít.“ Povídal Shinigami a vytáhl svíci kterou držel za zády. Svíce plápolala slabým světýlkem. Naruto se na ní ani nepodíval. Sledoval Asumovu svíci a snažil se z poslední čakry vytvořit oheň. Zvedl ukazováček a pomalu zapaloval svíci. Konečně se chytla a začala plápolat sama. Shinigami sledoval dohořívající plamen ve své ruce.
„Dokázal jsem to,“ vydechl Naruto a spadl na zem. Nehýbal se, jen se soustředil na svůj dech. Připadalo mu hrozně pěkné cítit vzduch, ve svých plicích. Nikdy si to neuvědomoval tak intenzivně až teď.
Rozsvícené svíce Narutem, začali zářit do oblak. Muž stojící vedle Kyuubiho zvedl hlavu a díval se do nebe. Jako by hledal konce září. Nikdo kolem nevěděl co teď bude probíhat. Ale každý pocítil pocit nedočkavosti až to uvidí. Naruto ležel a cítil jak mu slábnou pomalu oční víčka a jak ztrácí styk s realitou. Záře pomalu opadala. Vynořili se z nich postavy. Byli různě velké a různě tvarované. Ještě se nehýbali. Kyuubi okamžitě zrušil ochranou bariéru. Jeho druhové ho ihned následovali. Zrušení bariéry u nich bylo sice o trochu delší ale netrvalo to zas tak dlouho. Shinigami se díval pozorně na Naruta a nevěděl co by měl říct. Ten hoch se úplně vymknul normálu. Najedou se podíval na svíci držící v ruce. Vůbec nepostřehl, že svíce zhasla. Démoni pocítil zvláštní chvění. Uvědomili si, že přišel jejich čas odchodu. Osoby vytvořené září svíce se začali pohybovat a dostali jasné obrysy a tváře. Všichni vesničané tomu nerozuměli. Ty, kteří před nimi stáli by měli být už nějaký ten pátek mrtví, a teď se tady objeví a vypadají o trochu starší ale vyplašení a překvapení. Stejně jako ostatní. Kyuubi se sklonil a dal si Narutovu ruku kolem krku a pomalu ho zvedl. Narutovo tělo bylo bez života a proto taky bylo dost těžké. Kyuubi si s tím ale hlavu nelámal. Byl dost silný na to aby uzvedl lidskou osobu. Starý muž sledoval Kyuubiho jak táhne mrtvé Narutovo tělo. Při myšlence, že Naruto zemřel byl smutný. Vážně nechtěl aby ten hoch, za to musel zaplatit životem. Bylo mu úzko. Připadal si, jako malý student, který uvidí prvního mrtvého chlápka o kterém si myslel, že je nesmrtelný. Démoni se dali pomalým krokem. Nikdo si jich nevšímal. Pak ale uslyšeli všichni zoufalý křik. Byl to ženský křik, který se k nim blížil a nabýval na hlasitosti.
„Naruto! Naruto! Kam ho nesete?! Naruto!“ Kyuubi se otočil a spatřil známou tvář. Tu kterou neviděl víc jak 17 let. Jeho oči jasně odpovídali na otázky.
„On musí s námi,“ odpověděl Kyuubi ve snaze skončit rozhovor.
„Ale vždyť je to můj syn!“ oponovala mu žena s rudými vlasy. Její modré oči byli plné slz.
„On je mrtví.“ Konstatoval tvrdou pravdu Kyuubi.
Tahle věta byla pronesena do křiku ale, když byl konec nebyl slyšet ani hlas. Všichni se smutně koukali na Kyuubiho a nevěřili jeho slovům. K ženě se připojil stejně starý muž s blonďatou hlavou. Jeho hlas vypovídal zlost ale i zoufalství.
„Nemůže být mrtví! Je to náš syn! Je to Namikaze Uzumaki Naruto!“ zakřičel muž a i jeho oči se naplnili slzy.
Kyuubi se díval z jednoho rodiče na druhého. I on pocítil s nimi lítost a to se nestávalo každý den.
„Vy jste to nepochopili?“ zeptal se starý muž a přišel ke Kyuubim aby ho byla jasně vidět.
„Co jsme měli pochopit?“ zapojil se od debaty Kakashi. Uhnul pohledem od Rin a Obita.
„Chtěl svět bez válek. A proto se musel obětovat aby vás všechny mohl vzkřísit. Musel dát svůj život za ty vaše. Vložil do vás kus sebe i vlastního snu. Chtěl to tak. Přál si by jste to pochopili. Takto chtěl nastolit mír ve světě válek.“ Mluvil rozumně starý muž.
„A kdo jsi ty?“ zeptala se Tsunade.
„Já jsem Rikudou Sennin.“ Odpověděl muž. Každý ho poznal. Najednou jako by každý pocítil přival rozumného vysvětlení. Tak proto se znal se všemi démony. Proto byl na měsíčním území. Najednou všechno do sebe zapadalo jako nějaká skládačka.
„To mi je jedno, kdo jsi! Já chci zpátky svého syna!“ křičela nešťastně Kushina a zaťala ruce v pěst.
„Jak rád bych ti ho tady nechal, ale nemůžu. Už je jinde. Tak jako i my.“ Pověděl Kyuubi a obrátil se k odchodu. Tak ho následoval i Rikudou Sennin a ostatní démoni se dali znovu do pohybu.
„Nenechám tě, vzít mi mého syna! Už o něj nechci přijít!“ zakřičela Kushina a dala se do běhu. Když už byli na dosah, rozevřela svojí náruč a chtěla Naruta chytit ale, když měla narazit na tělo nic tam nebylo. Kushina prolítla Narutovým i Kyuubiho tělem a přistála na zemi. Byla překvapená. Místo syna měla náruč prázdnou. Nechápala to. Kyuubi při tomto incidentu zavřel oči. Bylo mu to nepříjemné. To divné šimrání ve všech částech svého těla. Nelíbilo se mu to.
„Už je pryč, Kushino. Smiř se s tím.“ Pověděl drsně Kyuubi a pokračoval v cestě. Už to nebude moc dlouho trvat a zmizí z tohoto světa.
„Nikdy!“ odpověděla Kushina a pokoušela se chytit Naruta za jeho plandající levou paži. Nic. Nic nestiskla. Cítila jen jemný poletující prášek. Znovu to zkusila. Ale bez velkého úspěchu.
„Přestaň, Kushino, ničíš tím sebe.“ Pověděl Kyuubi a ani se na ní nepodíval.
Kushina pocítila velkou bezmoc. Takovou pocítila při zapečení Kyuubiho do Naruta. Ze zloby se stala prosba. Už nevyhrožovala Kyuubim. Teď ho prosila.
„Prosím, Kyuubi. Nech mi tady mého jediného syna. Dej mi ho. Prosím. Nechci o něj přijít znovu.“
Kyuubi by tady Naruta rád nechal. Ale i kdyby to udělat, přivedl by Kushinu a Minata na pokraj šílenství. Nemohly by ho oživit ani zakázanými jutsy ani by mu nemohl udělat hrob. Nevzaly by ho do náruče. Nemohli by nic dělat. Jen by ho pozorovali a Kyuubi si byl naprosto jistý, že by z toho ztratili rozum.
„Nemohu, Kushino. Opravdu nemohu.“ Byla poslední slova, která Kyuubi vypustil z úst než zmizel. Kushina se rozhlídla ale i po ostatní se slehla zem. Démoni, Rikudou i Naruto byli pryč. Kushina brečela na zemi. Nevnímala soucitné pohledy od ostatních. Na to neměla dost sil. Nechtěla jejich soucit. Chtěla svého synáčka. Ke Kushině si kleknul Minato a vzal jí do své náruče. Nejdřív se bránila jeho objetí ale pak se k němu přitiskla a začala se schovávat do jeho náruče. Shinigami zmizel hned po tom, co mu uhasla svíce v jeho ruce. Už tam nebyl zapotřebí. A ani se mu tam nechtělo zůstávat.
„Minato, proč on? Proč to udělal?“ ptala se zoufale Kushina.
„Netuším, ale pořád tady s námi je. Kushino.“ Pravil Minato a nechal slzy aby mu stékali.
„Proč, kuciš,“ plakala Kushina a snažila se na nějaké reálné vysvětlené přijít.
„Kushino,“ snažil se jí utišit Minato i když se mu to moc nedařilo.
Na ty dva se koukali všichni. Najednou každý pocítil ztrátu něčeho velice cenného. Připadali si, jako by Naruto byl jejich vlastní syn. Nikdo nechtěl uvěřit tomu, že Naruto je opravdu pryč. Prostě to nedávalo smysl. Jako by ho každý slyšel jak říká svojí oblíbenou větu.
“Stanu se Hokagem a překonám všechny dosavadní Hokage!“
I nebe začalo plakat. Kushina a Minato zvedli obličeje a podívali se nahoru.
„I nebe pro našeho syna pláče.“ Poznamenal Minato.
„Hmmm“ zmohla se Kushina na ten krátký souhlas.
Tahle tam stáli několik minut. Oživené osoby si klekli a poklonili se místu, kde Naruto spadl vyčerpáním. Obito, Rin, Dan, všichni bývalí Jinchuuriki, Shin, Sajin, Arashi, Asuma, Mikoto, Nawaki, Hatake, Shisui, Itachi, Hizashi, Fugaku, Yashamaru, Kakura, Genma, Hayate, a ostatní. Minato i Kushina zavřeli oči a nechali se omývat nebeskou vodou. Bylo to příjemné. Nikdo se nemusel stydět za svoje city. Ostaní vesničané i ti, kteří Naruta neznali poklekli na znamení jeho úcty. Jelikož dnes dokázal svojí sílu a přátelství.
Déšť náhle přestal. Jako by někdo lusk prsty a déšť ustal. Minato i Kushina zmateně koukali na osobu před sebou. Hleděl na ně očima, plnýma nedůvěry a zvědavosti. Nevěděl co si o tom má myslet.
„Kyuubi?“ zeptala se opatrně Kushina.
Kyuubi zpřísnil výraz ve své tváři. Jeho oči projížděli Kushinou a Minatem. Ale neuhnuli pohledem. Kyuubi zavřel oči a povzdechl si. V jeho ruce se objevila hůl, o kterou se opíral Rikudou Sennin. Začal s ní točit do kola. Bylo na něm vidět veliké soustředění. Kushina si najednou uvědomila, že neslyšela žádný zvonivý zvuk. Zmateně se podívala na konec hole aby se ujistila, že tam zvonek opravdu je. A byl tam. Jen se nehýbal. Kyuubi najednou praštil s holí o zem a ozval se silný zvuk. Kyuubi se zvukem zmizel. Kushina se koukla na zem. Otisk po holi tam ale zůstal. Pak se začali dít divné věci. Vítr začal silně vát, země se trochu otřásala, voda se dostala až k ostatním, blesky sršeli okolo všech a nějaký dokonce zapálil i kus dřeva. Byla to divná podívaná. Zápasili tady všechny elementy. Kushina si musela odhrnou své rudé vlasy z očí aby viděla tu činu, která tady začala. Blesky přestaly, voda uhasila oheň, země se otevřela a vítr nahnal vodu do propadliny. Země se zavřela.
„Co to proboha bylo?“ ptala se vyděšeně Sakura a dívala se na Sasukeho a Hinatu.
„Nemám ani páru,“ odpověděl Sasuke a začal hledat někoho, kdo by mu to mohl vysvětlit. Ale nikdo takový tam nebyl.
„Svět se zlobí, snad“ promluvil Obito a rozhlížel se kolem sebe.
„Svět se nezlobí,“ promluvil Raijuu. Stál tam co byl Kyuubi.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Raikage.
„To udělal Kyuubi.“ Vysvětlil rychle Raijuu.
„Proč?“ zeptala se Tsunade a vyšla z řady.
„Chtěl vám něco dát.“ Komentoval Raijuu Kyuubiho chování.
„Co nám chtěl dát?“ zeptal se Minato
Raijuu nastavil ruce před sebe v gestu jako by očekával nějaký veliký dar. Každý ho nechápavě sledoval. Na jeho ruce přistálo něčí tělo. Raijuu ho úsměvem přivítal a položil na zem.
„Kyuubi tvrdil, že by vám tohle mohlo udělat radost.“ Vysvětlil Raijuu a zmizel hned jak tělo bylo bezpečně položeno na zem. Až teď si každý uvědomil, kdo tam před nimi leží. Byl to Naruto. Nikdo se nechtěl k němu přiblížit aby náhodou nezmizel. Kushina se pomalým pohybem zvedala na nohy. Minato jí následoval. Byl zpátky. Jejich syn se vrátil. Kyuubi jim chtěl dát naději. Chtěl jim dát to, po čem jejich srdce tak toužili. Dal jim naději, že ho vyléčí, že ho přivedou zpátky k nim.
Najednou se Naruto zprudka nadechl. Rychle se postavil na nohy. Byl zmatený. V jednu chvíli si povídal s Kabutem a Konan a teď zmizeli v černotě. Jenže co ho ještě víc děsilo byla ta naprostá tma okolo něj. Ihned si vzal do ruky kunai a postavil se do obranné pozice. Jeho smysly mu napovídali, že je všude klid. Byl pořádně zmatený.
„Je tu sakra někdo?“ zeptal se opatrným hlasem Naruto a otáčel se dokola. Nic neviděl. Jen černou tmu okolo něj.
„Naruto, jsme tady.“ Pravila milujícím hlasem Kushina a natáhla k synovi ruku. To Naruta ještě víc zděsilo. Neviděl matku, kterou poznal po hlase. Rychle vystřelil rukama k hlavě a snažil se najít něco na svých očí. Jeho tělem se začala táhnou vlna zděšení a strachu. Narutovi ruce klesly bezmocně dolů, kde se začali třást.
„Co se děje Naruto?“ zeptal se Kakashi a zpozorněl svůj pohled na svého žáka.
„Ach, můj bože.“ Povzdychl si Naruto a zakryl si oči pravou rukou.
„Co se děje Naruto?“ vyžadoval odpověď Kakashi a v jeho hlase se ozvala netrpělivost.
Naruto neodpovídal. Musel uvažovat jak tuhle situaci zvládne. Hlavně musí být naprosto klidný. Nesmí se tím nechat vykolejit.
„Odpověz mi Naruto sakra!“ rozčílil se Kakashi a zatnul ruce v pěst.
„Jsem slepej! Ku*va!“ zakřičel odpověď Naruto na svého senseie.
„Hlavně v klidu co“ posmíval se v duchu Naruto sám sobě.