Černá kronika světa 02 Zlý osud

"Osud se blíží."

Mračna byla černá, blesky se navzájem křížily a vytvářely prazvláštní mozaiky a kapky deště neustále dopadaly na zem, kde vytvářely zvětšující se kaluže. Téměř, jako by sám svět plakal. Jako by ronil slzy za všechno zlé, co ho ovládlo. Pomsta, smutek, smrt, zoufalství, strach... temné pocity provázely každého. I ti nejveselejší najednou měli pocit, že něco je špatně, že nic nebude jako dříve.

Následující ráno bylo mnohem pochmurnější, než to předešlé. Naruto se již ani neobtěžoval vylézt z domu. Na klepání neodpovídal. Jen ležel a hořké slzy smutku a zklamání mu stékaly po obličeji.
Proč Sakura? Co komu udělala?
Ozval se jeho zoufalý výkřik.

Nedaleko seděl Shikamaru se svými přáteli.
"Je to všechno tak najednou. Asuma-sensei, Jiraya-sensei a teď dokonce Sakura... nechápu to..."
Pronesla blondýnka do ticha. Tlouštík jen přikývl a vzápětí zabořil hlavu do dlaní, po kterých okamžitě začaly stékat slzy. Smrt jejich senseie, byla to bolest, kterou nikdo z nich nepřekonal. A věděli, že ji ani nikdy nepřekonají. Byla to rána přímo do jejich podstaty žití. Asuma byl v jejich duších nepostradatelný prvek, světlo ve tmě, naděje uprostřed nekonečného zoufalství.

Osud se blíží... nějakou dobu jim potrvá, než pochopí. Ale pak už bude pozdě!
Myšlenky muže, který kolem sebe šířil zlověstnou auru. Neměl nic osobního proti Sakuře ani proti bělovlasému saninovi. Zkrátka mu stáli v cestě. Stejně jako spusta dalších. Po tváři mu přelétl letmý úsměv. Zničí tenhle svět, zničený, zkažený a skrz naskrz prohnilý. Jeho bratr zaplatil příliš vysokou cenu! A nedopustí aby zůstal nepomstěn! Vlastně ani nemůže. Zná pravdu. Ví, že bratr pro něj obětoval vše. I vlastní život. A ten se dá vykoupit jedině životy těch, kteří mu ho vzali!

"Jdeme... už je čas."
Ozval se Itachi směrem ke svému partnerovi. Ten sebou první trhnul, nevšiml si ani, že Itachiu se z očí vytratil ten hypnotizovaný výraz. Pak mu však po tváři přelétl úšklebek.
"Konečně duchem přítomný?"
"Kdo ví..."
Itachi se jen tajemně pousmál jak bylo jeho zvykem a zamířil do blízkého lesa.
"Počkej na co je čas?"
Odpovědí bylo jen ticho. Kisame si povzdychl. Neměl rád Itachiho depresivní stavy, ale v těch aspoň reagoval. Takhle většinou zastřel odpovědi tím svým úsměvem a mlčel.

Déšť zhoustl, blesky se střídaly stále rychleji, mraky se ani nehnuly. Vše jen umocňovalo tu temnotu okolo. Černě zahalená postava vzhlédla k matnému obrysu zlatavého kotouče, který přes hustou šedočernou vrstvu téměř nešel vidět.
Tak přece se to dozvěděl... tohle bude zajímavé. Tak copak uděláš?
Kápě černého pláště spadla a odhalila tvář lemovanou černými vlasy. Krutý falešný úsměv byl příliš zřetelný. Pohled vyvolávající bezmocnost se upíral na slabě světélkující kotouč, který za pár okamžiků úplně zmizel za hradbou mraků.
Netřeba čekat. Jen běž a pomsti se. Už se těším.

Mezitím zpátky v Konoze Naruto otevřel okno a vkročil do děště. V hlavě se mu rojily myšlenky. Nechápal už nic. Sasukeho, Itachiho dokonce ani vlastní přátele. Proč Sakura opustila Konohu? Proč mu nic neřekla? Mohl by tomu zabránit. Jen kdyby nebyl tak hloupý! Kdyby byl s ní, nemusela zemřít. Nedokázal si pomoct. Pocit viny byl hodně silný. Měl nutkání se rozběhnout co nejdál a nevracet se. Ale nemohl. Měl tu přátele, jen tady měl lidi, kterým věřil. Nedokázal je opustit.

Musíš... kvůli tobě jsou v nebezpečí. Jsi můj jinchuriki! Dokud nebudeš pryč, budeš jen přítěží! Jako kdysi. Jen ocelová koule, řetěz, který všechny okolo svazuje a uvrhá je do nebezpečí. Víš to ale nepřiznáš viď?
Ten hlas. Naruto ho nenáviděl. Proradná liška. Zničila mu život, kvůli ní zemřela jeho matka. Nejspíše i otec, ale toho nikdy nepoznal. Nikdo mu neřekl, kdo to je. Nesnášel Kyuubiho už za to, že existoval. Jenže když to teď řekl, vyznělo to tak skutečně. Tak upřímně. Smutně pohlédl do očí démona, který byl uvězněný za mříží v jeho vnitřním světě.
Nerad to říkám, ale tentokrát máš pravdu. Nemůžu zůstat. Akatsuki zabijí další, pokud nezmizím.
Kyuubi se pousmál. Jeho plán se konečně začal plnit.

Bez jakéhokoliv slova na rozloučenou se rozběhl dlouhou ulicí pryč. Cítil se najednou jinak. Svobodný, ale sám. Byl to stejný pocit jako v mládí. Jenže kdysi si užíval, dělal lumpárny a teď se tak cítil jen proto, že opouštěl všechny, kterým věřil. Ale dělal to přeci kvůli nim!
Proběhl kolem hlavní brány. Kotetsu a Izumo si ho málem nevšimli. Na zvolání jeho jména však Naruto nereagoval. Jen za sebe odhodil čelenku se symbolem své vesnice a zmizel v houští.