Génius Konohy

Kouř stoupal k obloze. Malé a pokroucené proužky dýmu se vzájemně proplétaly, spojovaly a rozdělovaly, vznikaly a zanikaly. Zmizely a Shikamaru vypustil z úst další obláček. Nemohl si pomoct, ale nechtěl by vidět vé plíce. Třicet let nepřetržitého kouření totiž neudělá dobře nikomu. Kdyby chtěl, mohl by dávno být hokagem. Kdyby chtěl. On ale nechtěl. Možná by se cítil provinile, kdyby místo hokageho vyfoukl tomu malému usmrkanci Narutovi. Anebo na to byl moc líný. Těžko říct, sám nevěděl.
Povzdechl si. Už musel jít. Další mise. Pořád jen mise, mise a nic jiného. Neměl rodinu. Nikdy nevydržel moc dlouho s žádnou ženou, natožpak aby si ji vzal a měl s ní děti. Nechápal, jaktože je Chouji i po skoro třiceti letech manželství s TenTen stále šťastný. Shikamaru lásku nikdy nepoznal, jediné, co ho za ženami hnalo, byl chtíč a tělesné potřeby.
Zapřel se rukou o zem a zvedl se. Když se protáhl, lehce mu křuplo v zádech. Stárnu, pomyslel si. Už dlouho. Třeba zemřu. Proč ne rovnou na téhle misi? I když to je asi nesmysl, ušklíbl se a odešel. Větvemi listí se dál proplétal cigaretový kouř.

Yuuta padl vysíleně k zemi. Již neměl dost sil, aby vstal. Zabořil obličej do voňavé trávy a naslouchal zvukům boje okolo sebe. Slyšel, jak dopadá železo na železo, jak se kunaie boří hluboko do masa a hrůzný, až nelidský, řev. Namáhavě pootočil hlavou a naskytl se mu tak alespoň částečný výhled na bitvu.
Žena s černými vlasy, která se k jejich skupině přidala teprve nedávno a on ani nevěděl, jak se jmenuje, právě udělala otočku a povedlo se jí useknout hlavu katanou hned dvěma protivníkům naráz. Přikrčila se, když po ní někdo hodil kunai a bodla nedaleko stojícího ninju do nohy. Umožnila tak Yuutovu bratranci, aby toho muže zabil. Žena se narovnala a rozeběhla se k tomu, kdo po ní před chvíli začal házet kunaie. Mistrně se jim vyhýbala a těm, které letěly příliš blízko, nastavila svou katanu a ony se neškodně odrazily a zapíchly do země nebo do někoho, kdo měl tu smůlu, že se černovlásce připletl pod nohy. Vyskočila vysoko do vzduchu a bodla muže do hrudi. Ten se jen s překvapeným výrazem svalil na zem, v ruce stále pěvně svíral poslední kunai.
Nějaký starý muž právě bojoval s jeho senseiem. Ninja dokázal odvrátit útoky Tiikar – senseie poměrně snadno, a to i přestože měl jen kunai a Tiikar na něj útočil dvěma katanami. Najednou vysvitlo slunce a oba bojovníci se zastavili. Tiikar se zatvářil vyděšeně, trochu sebou škubal, ale jinak se ani nehnul. Cizí ninja se ušklíbl a mávl rukou směrem ke své hlavě. Jeho kunai ho ani neškrábl, ale... Tiikar-sensei si usekl vlastní hlavu! Co to proboha bylo za jutsu? Ovládnutí protivníka? A proč ho nepoužil už dřív? Yuuta ležel v trávě a přemýšlel. Měl dobré pozorovací schopnosti, ale ten ninja byl tak dobrý, že si skoro ničeho nevšiml. Byl z Konohy, stejně jako všichni ostatní útočnící. Yuuta patřil k odpadlíkům ze země Větru, kteří se ukrývali zde, na hranicích Ohnivé země, a chtěli svrhnout svou vlastní vládu v Suně. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní zabili a Yuutu asi taky nenechají naživu dlouho, jejich snaha byla neúspěšná.
Ninjové odešli. Yuuta stále nemohl vstát. Proč ho nezabili? Asi si mysleli, že je mrtvý, však se taky nehýbal. A jestli to tak půjde dál, už stejně dlouho nepřežije. Zapadne slunce a on zemře. Na podchlazení nebo svá zranění, to je jedno. V tom nejlepším případě ho sežerou divoká zvířata.
Doufal, že bude umře rychle. Nemá co ztratit.

„Aki, zlatíčko, pojď sem... Potřebuju se napít, pomůžeš mi?“ Yuutu probudil starý roztřesený hlas, který se ozýval z pokoje vedle. Na chodbě se ozvaly rychlé kroky, ale on nikoho neviděl. Měl zavřené dveře. Kde je?
„Ano, babičko Temari, už jdu!“
Chvilka ticha. Zaskřípělo prkno v podlaze.
„Děkuji ti... A běž se podívat na toho svého hosta, myslím, že už se probudil.“
To myslí jeho? Jak ta stařena může vědět, že už je vzhůru?
Znovu kroky na chodbě. Tentokrát se před jeho dveřmi zastavily a zaváhaly. Pak se ozvalo zaklepání a někdo otevřel dveře.
Před Yuutovou postelí stála velmi mladá dívka oděná do černého. Měla hnědé, nepříliš výrazné vlasy a ten typ obličeje, který si prostě nezapamatujete, ať uděláte cokoliv. Ideální předpoklady pro nenápadné ztracení se v davu a vplížení se do méně hlídaných prostor. Prostě se jen tvařte, že víte, kam jdete, a strážní vás nechají být.
„Jsi vzhůru,“ oznámila mu.
„Ano...“ zachčel Yuuta a zakašlal. Dívka se otočila a po chvíli se vrátila se sklenicí vody. Pomohla mu trochu se zvednout a napít se, i když přitom trochu polili povlečení.
„Spi, jsi zraněný.“
Yuuta udělal, co mu řekla.

„Já ti nevím, občas mám pocit, že je toho na mě moc...“
„Tak už nepřijímej žádné mise. Máš na to právo, Neji, vždyťs' toho už pro vesnici udělal tolik...“
„Jo, já vim, ale pořád se tak nějak cítím... povinen... bojovat za Konohu i dál.“
„A to nechceš v klidu dožít? Vím, že nemáš děti, ale i tak... já si to vždycky přál...“
„Nevím. Možná že odejdu do důchodu až dovycvičím svůj nynější tým.“
„Jsou aspoň dobří?“
„Jsou... neobvyklí. Týmová spolupráce je výtečná, nechybí jim zapálení... vlastně mi tak trochu připomínají tebe, Lee, když jsme byli mladí... Ale potřebují trénink, skoro nic neumí.“
„Jak dlouho myslíš, že je ještě budeš cvičit?“
„Nevím, těžko říct. Dva roky, tři... možná ale míň. Nedávno jsem je učil pořádně ovládat chakru a chápou vcelku rychle. Takže... nějak to doklepu s nimi a pak půjdu na zasloužený odpočinek. Radši to někdy v nejbližší době oznámím Narutovi, aby se na to připravil... Přece jen, měl by si za mě najít nějakou náhradu, až odejdu, nebudu ani občas vyučovat na akademii, tak ať nemá naspěch.“
„Jo. Ale on je schopný Hokage, zvládl by to.“
„Vím. Ale proč mu přidělávat starosti, že?“

Když Shikamaru přišel domů, svalil se na zem a natáhl si nohy. Byl vyčerpaný. Tak, jako snad nikdy dřív. Tyhlety mise mu poslední dobou dávaly zabrat čím dál tím víc.
Jsem na to už starý, příliš starý. Měl bych sem pustit novou krev, problém ale je, že máme málo ninjů.. a někdo ty zatracené mise dělat musí. Proboha, vždyť já ani nemám vlastní tým, který bych vyučoval, a to jenom protože na akademii nebyly děti! Matky už si své syny nechtějí nechat zavraždit kvůli nesmyslným cílům... S takovouhle ale za chvíli zemřeme všichni.
Povzdechl si a lehl si. Podlaha sice nestudila, což byla škoda, ale v tomhle horku se studeného nedalo najít snad nic. Snad... Bude ještě nějaké pití v ledničce? S touhle myšlenkou se Shikamaru namáhavě zvedl ze země a došel do kuchyně. Otevřel ledničku a jeho tvář ve tmě osvítilo bledé světlo. Vytáhl poslední skleněnou lahev, která tam byla, chvatně ji otevřel a na pár doušků ji celou vypil. Škoda, že tam není ještě jedna, mám žízeň jak trám.

Yuuta měl žízeň. Vodu ve skleničce, kterou mu holka nechala vedle postele, už vypil, ale v domě nikoho neslyšel a nechtěl z místnosti vycházet ven. Nebyl si jistý, jestli by to vůbec zvládnul. Měl pocit, že nehybně leží celé hodiny, až se konečně ozvaly zvuky otvíraných dveří a kroků na chodbě. Ty nejdřív zamířily do vedlejšího pokoje, odkud se předtím ozýval starý hlas, a potom zamířily k němu. Dveře se otevřely a dívka se na něho usmála. Pohlédla na prázdnou skleničku a pozvedla obočí.
„Ještě vodu?“ Yuuta přikývl, holka popadla skleničku a odešla s ní. Během několika minut se vrátila a začala mluvit.
„Jsem Aki. Před pár dny jsem tě našla zmláceného do bezvědomí nedaleko odsud, tak jsem tě sem vzala a zavázala ti rány. Až se zotavíš, půjdeš odsud, starám se o babičku a nechci žádné potíže. A ty vypadáš, že je jenom přitahuješ.“
„Jsi ninja?“
„Na tom nezáleží,“ zavrtěla hlavou a odešla z pokoje. Měla pravdu, nezáleželo na tom. Jen co se zotaví, půjde odsud pryč, a to tak nejrychleji, jak to půjde. Zabít toho šmejda, co vyvraždil Yuutovy společníky. Bylo jasné, že to byl velitel, takže když padne on, jeho tým bude bezradný.
Setni hlavu a porazíš celé tělo, říkával často Yuutův otec a byla to pravda. Alespoň u nich doma.

„Řekl ti, co je zač?“
„Moc toho nenamluví, baa – san.“
„Jako ty.“
Aki trochu trhla hlavou. Ano, byla to pravda, nikdy nebyla moc výřečná, ale proč to takhle zvýrazňovat? Mezitím už stará paní ležící v posteli pokračovala v rozhovoru.
„Už ho tu máme tři týdny. Kdy ho hodláš vyprovodit?“
„Myslím, že brzo odejde sám.“
„Ano?“
„Cítím z něho nějaký plamen, zlobu, prahne po pomstě. Takoví lidé se nezastaví před ničím a neradi se zdržují.“
„To je pravda. Strýc Gaara byl kdysi taky takový, krutý a nelítostný. Nic a nikdo ho nedokázal zastavit....“
„Vážně?“
„Ano.“
„To jsem nevěděla.“
„Nevíš ještě mnoho věcí. Řekni mi, až nás ten chlapec opustí.“

„Proč jsi tady, Neji?“
„Chtěl jsem vám říct, že až dokončím trénink svého týmu, odejdu na odpočinek.“ Naruto vzhlédl od papírů na stole a upřel na Nejiho pronikavý pohled.
„Už jsi unavený?“
„Ano. Všechno to válčení, přísně tajné mise, trénink ostatních, vyučování na akademii... Je to vyčerpávající. Ale... Jak to víš?“
„Ani u mě už to není s energií tak, jako dřív. Ale někdo tohle všechno dělat musí, ne?“ zazubil se Naruto.
„Budu tedy moct být propuštěn až bude můj tým připraven obejít se i beze mne?“
„Ano. Začnu shánět někoho, kdo by tě zastoupil na akademii. Řekni mi, až budeš chtít odejít.“
„Děkuji vám, Hokage – sama.“
„Nemáš zač.“
Neji se otočil a vyšel z kanceláře ven.
Naruto pohlédl z okna na ptáčky poskakující a štěbetající v korunách stromů.
Ano, unavený... I já už jsem unavený. Ale musím chránit svou vesnici, slíbil jsem to. Neodejdu, dokud mi ještě bude zbývat alespoň trocha sil.

Yuuta se hnal lesem. Už ho píchalo v boku, ale není divu, když po tak dlouhé nečinnosti vyvíjí takovou námahu. Přeskakoval z větve na větev a přemýšlel. Už byl na místě, kde je tým ninjů z Konohy doslova zmasakroval. Je trochu troufalé zaútočit na jednoho z nejchytřejších ninjů takhle v jeho vesnici, ale nikdo to nebude čekat, to bude moje výhoda. Nejdřív vypozoruju jeho návyky, kde bydlí, co dělá, kdy je doma, jestli k němu někdo chodí. A až to bude nejméně čekat, třeba až přijde unavený z nějaké mise, zaútočím na něj přímo u něho doma. A i kdybych umřel až se budu snažit z Konohy uprchnout, pomsta bude vykonána – a to mi stačí.
Nedaleko se ozvalo prasknutí. Yuuta rychle seskočil ze stromu a ukryl se na zemi ve stínu větví. Chvíli se rozhlížel okolo, ale nic se neozvalo a ani nikdo nebyl vidět.
Co to sakra bylo?
Zpoza jednoho stromu vyběhl jelen a prudce se zastavil. Chvíli se na Yuutu díval, ale pak zase odběhl vyděšeně pryč. Yuuta se sesunul na zem a vydechl si. Takováhle překvapení neměl rád. Bylo to zvláštní, ale na kruhu hlíny okolo něj nic nerostlo, dokonce tam ani stromy neměly kořeny. A když se nad tím zamyslel, i jelen tohle místo obešel.
Co to tu asi je? Těžko říct.
Rozhlédl se a běžel dál směrem ke Konoze, která už vůbec nebyla daleko.

Shikamarua probudil v noci jakýsi šramot. Chvíli nehnutě ležel a naslouchal. Nebyl si jistý, co to je. Prudce vyskočil z postele a rozsvítil lampičku. Vytvořily se okolo něho stíny. Nikde nikdo nebyl. Zvláštní, přísahal by, že něco slyšel. Už blázní. Až do rána nechal světlo svítit.

Yuuta bedlivě pozoroval ninjovu reakci. Skrýval se na stromě v úrovni jeho okna. Jak si myslel, Shikamaru okamžitě v pokoji vytvořil světlo, aby pak mohl pomocí stínů svého protivníka zneškodnit. Tohle bude možná ještě snadnější než si původně myslel. I když kdo ví... Třeba ho ten stařík ještě něčím překvapí. Ale o tom silně pochybuju.

Už poněkolikáté tento týden ho ze spaní vytrhlo nějaké šramocení. Znova vyskočil z postele a hmátl po vypínači. Nic se nestalo. Ze tmy se ozval přiškrcený hlas člověka, co je nervózní a už dlouhou dobu nepromluvil ani slovo.
„Moc pomalu. Jsi příliš čitelný.“
Shikamaru za těmi slovy možná slyšel i úšklebek.
„Kdo jsi?“
„To tě nemusí zajímat,“ odpověděl hlas. Shikamaru zaslechl zašustění látky, neznámý nejspíš vytahoval svou katanu z pochvy. Hmátl po svém vlastním kunai a připravil se do střehu, netušíc, odkud přijde útok. Na poslední chvíli spatřil záblesk kovu po své levé ruce a uskočil dopředu. Dopadl na zem a převalil se ještě kus ke dveřím. Pokusil se je otevřít, ale bylo zamčeno. To si mohl myslet.
„Copak, docházejí ti nápady, génie?“ znovu posměšně promluvil neznámý a prozradil tak svou polohu. Shikamaru na ono místo hodil jeden ze svých kunaiů. Ozvalo se trhání látky a jemné zasyknutí. Nejspíš ho trefil, ale on už svou chybu znova nezopakuje. A Shikamaru nehodlal svou polohu prozradit tím, že by se ptal, zda je jeho nepřítel zraněn.

Černočerná neprostupná temnota Yuutu dokonale oslepila. Jemně mu krvácela pravá paže, do které ho trefil ten kunai, ale příliš jej to netrápilo. Nadešel čas na plán B, zmatení nepřítele a následná likvidace cíle.

Po Shikamarově pravé ruce se znovu ozvalo zašramocení a on se vrhl tím směrem, odhodlán bodnout svého protivníka. Dopadl ale jen na vzduch a podlahu, nikdo tam nebyl. Ucítil bodavou bolest v noze, jak se mu do ní nořila katana a dělila mu svaly i kosti napůl. Ozval se nechutný mlaskavý zvuk, když nepřítel katanu vytáhl. Shikamaru se převalil na záda a opsal okolo sebe kunaiem oblouk. V jednom místě narazil na odpor, trefil neznámého do nohy a soudě podle hlasitého zapraskání mu i zlomil alespoň jednu kost. Ani se nepokoušel vstát a jen vyhodil kunai vzhůru. Ozval se řev a protivník se zhroutil na zem vedle Shikamara. Ten už se ale přestával soustředit, ztrácel vědomí.