Vlčí tesák 18

Den osmý, den devátý

Další dva dny se vlastně nic moc nedělo, všichni jsme byli ostražití a tiší, až devátý den mise až k večeru se něco stalo.

Najednou se Shino zastavil a zvedl ruku, abychom ho napodobili. Tak se také stalo.
Nervózně jsem se zastavila a stejně jako ostatní jsem vycítila přítomnost dalších osob, nebyla jsem si sice jistá kolik jich je, ale i tak jsem si připravila ruku ke kunaiům.
V následující sekundě se na mě vyřítil nepřítel a já překvapením ztuhla, ale Kiba naštěstí ne, pohotově se postavil přede mě a sekl po nepříteli kunaiem. Ten neznámý ninja stihl částečně uhnout, ale i tak měl na pravém rameni hlubokou rýhu, ze které při zásahu vystříkla krev a potřísnila mi kalhoty.
Kiba se na mě podíval a na tváři měl kapičky krve a mě najednou napadlo, že to mohla být moje krev.
Ještě nikdy jsem nebyla v opravdovém boji, ještě nikdy jsem neviděla krev a ještě nikdy jsem se tak nebála o holý život.
V duchu jsem na sebe křičela: Pohni se! Dělej něco, nebo tady umřeš!!!
Ale nějak to nepomáhalo, stále jsem stála na místě a hleděla před sebe. Jen matně jsem vnímala tři z našich nepřátel jak hodili kunae.
Kiba by jim mohl snadno uhnout, ale zůstal na místě, vědom si faktu, že já to nezvládnu, až on uhne a kunae budou pokračovat přímo na mě. Kiba odrazil prvních pět kunaů jen proto, aby se mu šestý zaryl hluboko do ramene.
Kiba zapomněl na okolí a klekl si na jedno koleno a potom vyškubl kunai ze svého levého ramene.
Yasuo stojící za mnou vyděšeně kňučela a Akamaru, který byl zřejmě v podobných situacích už několikrát, vyrazil proti ninjům, kteří zranili jeho pána.
Prostřední z nich zaváhal, zřejmě ještě nikdy nebojoval s protivníkem, který by nebyl člověk, a Akamaru ho srazil na zem. Náraz byl tak prudký, že ztratil vědomí.
Možná to byl právě Akamaru, kdo mi dodal aspoň trochu odvahy, protože jsem se konečně pohnula. Přiběhla jsem ke Kibovi a ustrašeným tichým hláskem, za který jsem se styděla, jsem vyhrkla: „Jsi v pořádku?“
„Bude to dobré a ty?“ Odpověděl mi s úsměvem, aby mi dodal trochu jistoty a klidu, i když jsem si byla jistá, že ho to příšerně bolí.
Pokusila jsem se ho zvednout a to mi nejspíš prodloužilo život, protože bodná rána, která ještě před chvílí měla probodnout srdce, zamířila jen pár centimetrů pod něj.
Mým tělem projela ostrá bolest a ochromila mě. Poslední, co jsem viděla, byl Kibův vyděšený obličej a potom jsem se propadla do tmy.

Nevím, co se vlastně stalo, ale probudila jsem se v bílé místnosti.
Neměla jsem ani čas o tom přemýšlet, když se ozval známý hlas: „Jsem moc ráda, že už jsi vzhůru.“
Otočila jsem se za hlasem a uviděla vedle své postele Hanu. Její přítomnost mě trochu uklidnila a já ze sebe vysoukala: „Kde to vlastně jsem?“
Hana se trochu pobaveně usmála a uklidňujícím hlasem mi odpověděla: „V nemocnici samozřejmě.“
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se jí zmateně.
„Zranili tě na misi, donesl tě sem Akamaru na hřbetě, Kiba byl s ním… A Yasuo samozřejmě taky.“ Dodala okamžitě, dobře si vědoma mé další možné otázky.
„Jsou všichni v pořádku?“ Zeptala jsem se s obavou v hlase.
„Ano, všichni vyvázli bez zranění, až na Kibu.“ Na okamžik se odmlčela. „Prý nestihl uhnout kunai a tys pak šla za ním, aby ses ujistila, že to není nic vážného. To je sice chvályhodné, ale příště si musíš hlídat záda. Vím, že jsi ještě nezkušená, ale nikdy nesmíš spouštět nepřátele z očí!“
„Chápu.“ Odpověděla jsem jí malinko zaraženě a zavřela oči ve snaze, že pak Hana odejde.
Za chvíli jsem slyšela zaklapnout dveře a potom už jen ticho.
Měla jsem dost času srovnat Haninu verzi se svou vlastní a až příliš dobře jsem věděla, proč byl Kiba zraněn a proč jsem k němu šla. Měla jsem výčitky svědomí, bylo to kvůli mně, to proto jsem tam šla, kdyby to bylo za jiných okolností, šla bych taky, ale stála bych ve stejné pozici, jako stál on před zraněním. Bránila bych ho.
Při těchto myšlenkách jsem nakonec usnula.

Probudila mě až tichá otázka: „Jsi vzhůru?“
Pootevřela jsem oči a podívala se na Kibu, který seděl vedle mé postele na stejném místě jako předtím Hana.
Když si všiml, že jsem otevřela oči, usmál se.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho.
„Už je ti lépe?“ Zeptal se mě starostlivě a přitom měl sám zavěšenou levou ruku.
„Co tvoje rameno?“ Zeptala jsem se ho na oplátku, aniž bych odpověděla na jeho otázku.
„Já se ptal první.“ Řekl a tvářil se při tom uraženě.
„Ano, už se cítím lépe, díky za záchranu života.“ Odpověděla jsem, abych se s ním nemusela hádat.
„No jo…není zač.“ Vysoukal ze sebe trochu nejistě.
„To ty jsi mluvil s Hanou, o tom co se stalo?“ Zeptala jsem se váhavě.
„Vlastně ne. S Akamarem a Yasuo jsme sem běželi strašně rychle, takže jsem se potom zhroutil vyčerpáním a asi k tomu přispěla i ztráta krve, Hanu jsem vůbec neviděl, až dneska.“ Řekl se zářivým úsměvem, ale já nebyla o nic chytřejší.
„Tak kdo to teda pozměnil?“ Zeptala jsem se nedočkavě.
„No já.“ Odpověděl mi zmateně.
„Právě jsi říkal, že ne?!“ Vyjekla jsem naštvaně otázku a vzápětí toho zalitovala.
„Hej, měla by ses šetřit a nedělat takové pohyby, potrháš si stehy.“ Řekl starostlivě a kdybych necítila tu hroznou bolest, asi by mě to dojalo.
„Navíc ty ses ptala na Hanu, ne na to, co je v hlášení.“ Dodal trochu provinile.
„A co na to říkají Shino a Hinata?“ Zeptala jsem se o poznání klidněji.
„Ti neví, jak to bylo. Museli se starat o vlastní protivníky a ani jeden z nich se nedíval naším směrem, dokud jsem je nezavolal.“ Odpověděl mi s konejšivým úsměvem.
„Jak dlouho jsem spala?“ Zeptala jsem se, abych oddálila okamžik, kdy se zeptám na otázku, která mě zajímala nejvíc.
„Čtyři dny.“ Odpověděl trochu nejistě, jakoby váhal jestli mě to nerozruší.
A právem: „Tolik?!?!?!“ Zakřičela jsem a při tom jsem se prudce posadila, což jsem v žádném případě dělat neměla.
„Noriko!!!“ Zakřičel vyděšeně a doslova vyskočil ze židle.
Nejdřív jsem se podívala na něj a až potom dolů na svou hruď, kde přes bílé oblečení prosakovala krev. Slyšela jsem štěkot a někde jakoby z dálky Kibu volat doktora. Nejdřív mě napadlo, že běžel pro pomoc, ale nenapadal mě nikdo jiný, kdo by mě mohl malinko křečovitě držet. Jen chvíli nato jsem si uvědomila, že ztrácím vědomí. Z ohromné dálky jsem slyšela ženský hlas volat: „Vydrž!“ A potom už nic, jen tma.