První člověk, kterýho fakt nesnáším 11 - Uneseny

Manželka feudálního pána se mi ani trochu nelíbila. Byla ošklivá, tlustá a příšerně zmalovaná. To bych brala, nemá vkus, a tak, ale k tomu ještě byla nesympatická a protivná. Její jediná zábava je týrání její nebohé kočky. Když jsem viděla, co s ubohou kočkou provedla, měla jsem dost. Kočka byla tlustá, líná, na sobě měla tlustý kabát z hedvábí a mašli na uchu. Ani se nedivím, že se ta kočka snažila celé odpoledne utéct, leč marně. Z obětí manželky f.p. se nikdo nevykroutil. Samozřejmě ani nás nevynechala. Nejdřív do nás cpala sušenky a čaj, potom svoje úžasně vtipné historky z klubu bohatých žen (nebyly vtipný, ale k pláči, jak se někdo může smát takovým ubohostem, to fakt nikdy nepochopím) a nakonec si dala druhý kolo s čajem a sušenkama.

Chtěla vyjít brzy ráno, ale díky ní jsme vyšli až po poledni. Pořád měla nějaký problém. Nejdřív jí špatně vybrali cestovní úbor, potom jí neseděly boty a tak ji bolely nožky, že si musela dát masáž, pak zase měla hlad, po jídle si vždycky musí odpočinout a tak dále. No, prostě ji budu muset ignorovat. Ale, na rovinu, je mi feudálního pána upřímně líto. Něco takovýho mít doma, tak si hodim mašli.

„Tak tady se dneska utáboříme.“

Zastavil při západu slunce sensei na jené opuštěné mýtince.

„Sensei, nebylo by lepší se utábořit v lese, aby nás útočníci neměli jako na dlani?“

Přišlo mi to holt nelogické.

„Žena feudálního pána si přeje zastavit tady, tak rozděláme stany.“

Na sborové ách jó nebral žádný ohled a posadil se na první hlídku.

„To mám jako spát na zemi?“

Šeptala jsem hlasitě senseiovi, když řekl, že máme pouze dva stany a klient je přednější.

„Je mi líto, vem si deku ať nespíš na holé zemi.“

No fakt krása. Začala jsem brblat.

„Já klidně budu spát na zemi.“

Hm, co to Sasukeho napadlo? Já nepotřebuju žádné úlevy, protože jsem holka. Nemusíš ze sebe dělat borce, tím si mě nezískáš.

„Ne to je dobrý.“

Jen pokrčil rameny, aby všem ukázal, že je u to jedno a šel rozdělat stany. Jediné, co mě potěšilo, bylo to, že Sakura taky musela spát na zemi. Těšilo ji to asi stejně jako mě, ale na rozdíl ode mě mlčela. No jo, asi nemám povahový rysy ninji, ale vláčet sebou po zemi a ještě za to děkovat fakt nehodlám.

První problém nastal až když nám ž.f.p. oznámila, že už je unavená a chce si jít lehnout. To jí jako máme rozestlat? Nebo houpat a zpívat ukolébavku jako nemluvněti? Vypadalo to tak, tedy vypadalo to tak do chvíle, než se ž.f.p. nemohla prorvat vstupním otvorem do stanu.

„Asi to takhle nepůjde.“

Řekl sensei, když jsme po půlhodině tlačení do zadnice ž.f.p. vysíleně padli do mechu a ona se stále nepohnula ani o centimetr.

„Porada.“

Zavelel a kousek jsme poodešli.

„Je větší než ten stan. Nemáme šanci.“

Stěžoval si Naruto a mi ostatní jsme jen souhlasně přikyvovali.

„Hm, a co tam dát nejdřív jí a potom vztyčit stan? No že by si lehla na dno stanu a teprve potom jsme ho dostavěli.“

No jo, to jsem zase jedou měla geniální nápad. Když jsme to tak udělali, sice jsme měli chvilku strach, že stan praskne, ale nakonec vydržel.

Tímto ale nebylo všem problémům se stanama konec. Nevěděli jsme, že ž.f.p. se bude neustále zvedat, na záchod, protáhnout, napít, protáhnout, na záchod, najíst… během senseiovy hlídky jsme museli její stan postavit třináctkrát a všichni až na kakashiho už jsme toho měli plné zuby. Naruto se musel permanentně držet za pusu, aby neřekl něco špatného, Sasuke taky pro jistotu mlčel a Sakura jen pouštěla hrůzu pomocí grimas. Ty občas byly docela hrozivé, šel z ní strach. I když, z ní jde skoro vždycky strach. Po osmnácté už to ostatní nevydrželi (Sakura a Naruto) a museli se jít vyřvat a vyvztekat do lesa. Museli jít asi hodně daleko, abychom je neslyšeli, jelikož to byla samá sprostá slova a urážky. Já jsem jenom převzala Sakuřin způsob uvolňování vzteku a dělala jsem hrůzostrašné grimasy.

Ani si neumíte představit, jak se nám všem ulevilo, když ž.f.p. konečně usnula. Chtěli jsme se konečně svalit do svých ležení, ale začal se ozývat hrozně hlasitý a děsně nepříjemný zvuk. Bylo to chrápání manželky f.p. (Pokud jste to ještě nepostřehli, tak m.f.p. je Manželka Feudálního Pána ). Po Sasukem měl hlídku Naruto a mi všichni ostatní jsme konečně zalehli do svých spacáků s vycpávkami do uší umě udělaných z vaty ze Sakuiny lékárničky.

Probudil mě cizí dotek. Někdo mi zacpal pusu. Byla tma, ale ne taková, abych neviděla, že pusu zacpali i Sakuře. Začala jsem sebou mrskat a snažila se křičet o pomoc, ale moc mi to nešlo. Naruto, kerý měl sedět na hlídce zase samozřejmě spal a já se ho snažila kopnout, aby mi pomohl, ale ndosáhla jsem na něj. Ten někdo mě násilím vytáhnul za vlasy na nohy a začal i se mnou couvat. Vzpomněla jsem si na Sakuřino vyprávění…

„Máš tak krásné dlouhé vlasy.“

Sakura se rozplývala na jednom z tréninků v Konoze.

„Já jsem taky kdysi mívala dlouhé vlasy, ale potom jsem zvolila radši krátký sestřih, asi jako mám teď.“

Říkala to trochu divně, jala se mě zvědavost.

„Jak si přišla k tomuhle druhu účesu?“

Zasnila se.

„To bylo tenkrát. Když jsme skládali poprvé chudinské zkoušky. Sasuke a Naruto byli v bezvědomí a nepřítel mě držel za vlasy, zatímco jeho kamarád se chystal Sasukeho zabít. Vzala jsem kunai a utnula jsem vlasy, tím jsem se osvobodila a pomohla mu. Časem jsem zjistila, že je to praktičtější.“

To je ono, utnout. Vzala jsem kunai a přešmikla jsem svůj skoro do pasu dlouhý ohon, který jsem si pěstovala tolik let, který můj otec vždycky nesnášel. Vlasy zůstaly útočníkovi v ruce a já se rozběhla k tomu, který držel Sakuru. Uštědřila jsem mu kopanec do zad, ale on ji nepustil. Mezitím se můj únosce vzpamatoval a zezadu mě praštil za krk. Tma…..