Opětovné setkání Týmu 7

Obloha je temná, tak temná, že to vypadá, jakoby slunce na svět úplně zapomnělo. Silný vítr se opíral celou svou silou do korun stromů, které ohraničovali kryto řeky, jakoby se je snažil ze všech sil vytrhnout ze země. Avšak stromy stáli neochvějně dál. Vysoký vodopád , který protínal řeku byl ohraničen dvěma sochami. Sochy stáli proti sobě a dívali se na sebe kamennýma očima, ve kterých se zračila nevraživost a nenávist. Vypadali jakoby se chtěli pohnout a bojovat spolu na život a na smrt, avšak jejich kamenná těla se nechtěla pohnout.A tak tam jen stojí a vrhají na sebe ty nelítostné pohledy. Vůbec je nezajímalo, jak krvavá a strašná bitva se odehrála u jejich nohou. Bitva dobu přátel, ba dokonce i bratrů, které od sebe rozdělila nenávist a bolest tohoto světa. Teď oba dva leželi na břehu řeky tak blízko u sebe. Ta životodárná tekutina, co jim kolovala v žilách, jim samovolně vytékala ven z jejich těl a tvořila pod nimi obrovské rudě zabarvené kaluže, které se mísili dohromady. Náhle se jeden z nich probral k vědomí a jeho blankytně modré oči se upírali na temnou oblohu nad ním.
Co to? Co se stalo? Kde to jsem?... Áhh, už si vzpomínám… okoval jsem s ním… s mým nejlepším přítelem pod touto temnou oblohou. Bojoval jsem s ním, abych ochránil vesnici, ve které žiji, a kterou z celého srdce miluji. Bojoval jsem s ním, abych ochránil všechny své milované a blízké. Povedlo se mi to? Vyhrál jsem?... Nevím… Mé tělo se nehýbe. Nechce poslouchat co mu říkám a zarytě mlčí.
Mladík však nakonec přemluvil své svaly a jeho hlava se natočila kousek stranou. Když spatřil ten výjev, který se mu naskytl, přál si aby se to nikdy nestalo. Hleděl do černých očí svého přítele, které na něj upíraly svůj překvapený pohled. Byli tak temné, temnější než obloha nad nimi a co bylo nejhorší, bylo vidět, jak se z nich pomalu ztrácí život jejich majitele. Chtěl vstát a chytit ho. Chtěl na něj křičet, aby neodcházel. Chtěl mu znovu připomenout, že se s ním musí vrátit zpátky, ale nešlo to. Jeho tělo se nehýbalo, jeho ústa se neotevřela a nevyšla z nich ani hláska. Najednou se výraz těch očí změnil. Dívali se na něco na zemi a byla v nich poznat radost a uspokojení. Mladík upřel své oči také na zem. Jeho zrak spočinul na místě, kde se jejich krev navzájem mísila. Náhle mu to došlo. Podíval se opět do očí svého přítele. Ty už však ztratili i tu poslední jiskřičku života, která v nich ještě zbývala. Hleděli na něj a už se nikdy nepohnou. Byla v nich vepsána ta radost a spokojenost, kterou cítil jejich majitel v poslední chvilce svého života. Mladíkova duše křičela a běsnila, jeho tělo se však bohužel nepohnulo, jeho ústa se neotevřela a nezařvala a jeho oko neuronilo ani slzičku.
Kdo by to byl řekl, že tady, na místě, kde to všechno začalo i skončilo, se mi dva nakonec staneme bratry, viď? Jako by to někdo naplánoval. Jakoby si s námi dvěma jen někdo hrál. Copak jsme jen figurky na šachovnici, se kterými někdo pohybuje podle své libosti? Řekni co si o tom myslíš ty? Co si o tomhle všem myslíš?
Směřoval své myšlenky k němu i když věděl, že na ně už nemůže dostat odpověď. Náhle se mu i jeho zrak zakalil a potemněl. Došlo mu, že už to nebude dlouho trvat a i on sám bude následovat svého pokrevního bratra do temné říše mrtvých. Pohnul hlavou a zadíval se znovu na nebe.
Ochránil jsem je. Ochránil jsem svou vesnici i své milovné a ochránil jsem ji, tu kterou ze srdce miluji. Chtěl bych ji vidět. Chtěl bych jí konečně říct, co k ní cítím. Tak strašně lituji toho, že jsem jí to neřekl dřív…
Náhle jakoby z dálky zaslechl známý hlas. Ztěžka otočil svou hlavu směrem, ze kterého ten zvuk přicházel. Nemohl uvěřit vlastním očím. Běžela k němu její vlasy měli barvu sakurových lístků a povlávali ve větru. Z její nádherných zelených očí tekli slzy. Doběhla až k němu a klekla si těsně vedle něj do kaluže rudé tekutiny.
„Vydrž, všechno bude dobré. Prosím vydrž. Nevzdávej se.“ Její hlas byl srdceryvný a plný bolesti. Přiložila své ruce na jeho hrudník a v nich se objevilo zelené světélko. V jejich očích byla taková naděje a takové odhodlání ho zachránit, v další vteřině je však nahradilo zděšení a bolest. Podívala se mu do oči vyděšeným pohledem. On však už od začátku věděl, že je to všechno marné. Věděl, že ho při životě drží už jen démon v jeho těle, a také věděl, že už to dlouho nevydrží. S vypětím šech sil se snažil pohnout rukou. Po chvilce se pohnula a jeho dlaň se dotkla její tváře. Ucítila její dotek a přiložila na jeho ruku tu svou. Věděl, že dostal poslední příležitost a nehodlal ji promarnit. Pozbíral tu poslední kapku sil, která v něm ještě zbyla a pohnul ústy.
„S-Sakuro?...“ Ona zbystřila a posunula hlavu blíž k jeho obličeji. Došlo mu, že jeho hlas musel být opravdu slaboučký.
„Sakuro, miluji tě.“ Ty slova z něj vyšla tak lehce, že tomu ani sám nevěřil. Dívčinu tvář zalil nový příval slz.
„Také tě miluji, Naruto“ vydala se ze sebe vzlykavým hlasem. Pak se sehnula k jeho ústům a něžně je políbila.
Když odtrhla svá ústa od jeho a zadívala se mu do očí, popadlo jí zděšení. Byli kalné a nevědomé, ztratila se z nich jiskřička života, která tam ještě před chvilkou byla. Ruka na její tváři se svezla a s malým šplouchnutím spadla do kaluže rudé krve. Na dívčině tváři zůstala po jeho ruce jen krvavá čmouhal.
Mladík se na ni díval svýma očima. Viděl ten její výraz zděšení a úzkosti. Viděl, jak s ním třásla, jak volá jeho jméno, avšak on už ho neslyšel. Obraz se jakoby vzdaloval až upadl do úplné tmy, která ho celého pohltila. Teď už se může vydat za svým mistrem i za svými rodiči.
Začalo pršet… ohromné kapky dopadali na hladinu řeky a přehlušili i zvuk padajícího vodopádu. Na břehu řeky ležela dívka svou hlavu měla položenou na hrudi svého milovaného a z její hrudi trčel kunai zabodnutý přímo v jejím srdci. Na její tváři však byl stejně šťastný výraz, jako na tváři jejího milého. A nebe plakalo. Plakalo nad vším čeho bylo svědkem.
Plakalo nad opětovným setkáním Týmu 7 tady v Údolí Konce.