Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 17 - Probuzení

Nano zamířila cestou z vesnice. Její dům byl nedaleko… kousek od Oblačné.
Prošla mezi stromy až na louku na které bylo stavení. Spíš něco mezi chajdou a domem. Napravo od něj, kde začínal les, byl hrob. Došla až k němu a poklekla před něj.
„Ahoj …Zanakino-dono,“ začala Nano a pohlédla na hrob. Poté na něj přiložila kytici, co po cestě nasbírala a starou vyhodila.
„Dlouho jsem tu nebyla já vím … zase jsem na chvíli doma. Mám tu misi se svým týmem. Bydlím teď v Konoze se svým bratrem a přáteli …jsem moc šťastná,“ pousmála se dívka.
„Jen je škoda, že tu nemůžeš být a vidět Naruta … je to úžasný kluk a zábavný … určitě by se ti líbil …“ posmutněla : „ … ale i přesto jsem moc smutná …“.
Nebe se zatáhlo a začalo poprchávat. Nano vzhlédla k nebi a poté na náhrobek po kterém stékali kapky deště.
„Stýská se mi …“

Nami seděla na židli, vedle Jadenovi postele.
Jaden měl stále ještě zavřené oči.
Tak bezmocná…!! Sevřela Nami pevně jeho dlaň.
Co mám dělat až se mu to stane příště??!! Co když to bude ještě horší??!! Ani ho nedokážu zastavit!!
Pustila jeho ruku a položila si hlavu do dlaní.
Zase se jí jímal smutek a beznaděj.
Potom ucítila na ruce něčí dotek.
Zvedla hlavu s vykulenýma očima.
„No tak. Kde máš ten svůj úsměv??“ pousmál se Jaden a pootevřel oči.
Nami se roztáhl úsměv od ucha k uchu.
„Promiň, že jsem ti nedokázala nijak pomoct.“ Naklonila se k němu a sevřela jeho ruku.
„Spíš, že jsem se já nedokázal ovládnout.“ Řekl Jaden.
„Musím s tím něco udělat… Takhle to dál nejde…“ zamračil se a podíval se na strop.

Nano se opřela o strom a pozorovala kapky deště padající na trávu, dům a spoustu dalších věcí.
„Co je horší ? Zabít vlastní rukou někoho, koho milujeme nebo se dívat jak ho zabíjí někdo jiný a ty víš, že tomu nesmíš zabránit?“ řekla do větru.
„Přísahala jsem, že se pokusím neváhat až se opět setkám s ním … jenže nedokázala jsem to … co bude příště??? Proč musím zrovna já se zaplést do takových věcí? Tati … poraď co mám dělat …“ opřela si hlavu o kolena, která skrčila a obejmula je rukama. Smutně pozorovala déšť a oblohu ze které padaly kapky. Zašustili větve stromů.
„Nanoo!!“ zavolal někdo a v křoví se objevila žlutá hlava.
„Hm?“ zvedla hlavu k příchozímu.
„Tady seš!!“ zazubil se na ní Naruto a rozeběhl se k ní.
„No ano…ty si mě hledal?“ podívala se na brášku.
„Ne asi!!! Proč tu řvu???!!“ zatvářil se káravě Naruto.
Nano se pousmála.
„Co potřebuješ?“
„Jaden se už probudil!!“ zazubil se na ní šťastně Naruto.
„Fakt???!“ vyskočila na nohy.
„Tak jdeme za ním?“
„Můžeme!!“ založil si Naruto ruce za hlavu.
„Ale asi ještě jen tak nevypadneme, takže jsem si myslel, že by jsme si mohli zatrénovat.“
„Jo to bychom mohli támhle za domem je dobrý plácek . Trénovala jsem tam, když jsem byla malá …“ Naruto si až teď všiml kde Nano seděla.
„Kde to jsme?“ rozhlédl se zvědavě.
„Tady jsem vyrůstala … můj domov … a tohle je hrob mého … nepravého otce co se o mě staral …“ otočila se k náhrobku.
„Tak vidíš Zanakino-dono … tohle je můj malej bráška,“ zasmála se Nano.
„Jakej malej bráška??!!“ urazil se Naruto a založil si ruce na prsou.
„No přece ty!!!“ rozhrábla mu jeho blonďaté vlasy. Zachichotala se a dala se na útěk.
„Pojď jdeme za Jadenem !!!“ zakřičela při běhu.
Naruto se zazubil a rozeběhl se za ní.

Nami stála u okna a Jaden za ní.
Ze zadu jí objímal.
Oba se usmívali.
„Tak já si jdu lehnout.“ Řekl najednou, a natáhl se do postele.
„Proč??“ podivila se Nami.
„Protože sem letí rodina Uzumaki!“ ušklíbl se Jaden a pousmál se.
Nami se zasmála a sedla si vedle něj.

Do dveří vtrhla nejdřív Nano a schovávala se za Nami.
„Ahoj Nami, Ahoj Jadene !!! Je dobře, že už si vzhůru sem tak-“ nestihla to doříct a Naruto vtrhl taktéž do místnosti.
„Já ti dám malého brášku!!“ rozkřikl se na Nano Naruto a začal se po ní sápat.
Což byla osudová chyba…
„KDE SI MYSLÍTE ŽE JSTE???!!“ zařvala na ně Nami a chytla oba za ucho.
„Jau jau Nami no tak !!! Já za nic nemůžu!!!“ ječela Nano a ukazovala na Naruta.
„Jadene řekni něco prosím!!“ zakvikala dívka.
Jaden jenom zvedl obraně ruce a přetáhl si peřinu přes hlavu.
„Tady jste v nemocnici, a ne na pískovišti!!!!“ pokračovala naštvaně Nami a dotáhla ty dva ke dveřim.
„To není fér my jsme přišli za Jadenem!!!“ protestovala dál Nano.
„Přece nás nevyhodíš!“ souhlasil Naruto.
„Ještě slovo…a ty uši si nechám…“ naklonila se k nim Nami a pronesla hrobově.
Nano s Narutem ztuhli.
Následně proletěli dveřmi.
„Až se naučíte, jak se chovat, tak se vraťte!!!!“ zařvala za nima a třískla dveřmi.
„Fajn! To je tvoje vina !!!!“ obořila se na Naruta Nano až to bylo slyšet skrze dveře.

„Fíhaaaaaaaaaaaaa … od kdy máš červený vlasy krásko,“ rozlehlo se po celé chodbě.
Nano se otočila. Spatřila vysokého mladíka se zelenými vlasy a fialovýma očima.
„A od kdy ty mi říkáš kočko ??? Myslím že před šesti lety to bylo jinak. Cituji: Vypadni ty ošklivko …“ podívala se na něj naštvaně.
„Ale Nano … to jsem nemohl nikdy vypustit z pusy …“ mrkl na ní chlapec.
„Já si to dobře pamatuju Timoto!!! A jestli rychle neodprejskneš tak za to zaplatíš! Nemám na tebe náladu!“ zavrčela Nano přes celou chodbu. Naruto jen s otevřenou pusou pozoroval.
„Ale ale … takovou tě neznám,“ zářivě se na ní usmál.
„To je tvůj šamstr?“
„Ne můj bratr!!!“ zavrčela dívka. Timoto vyvalil oči.
„Měj se Naruto a že se omlouvám Jadenovi,“ otočila se a zamířila pryč. Musela ovšem projít kolem mladíka se zelenými vlasy. Když kolem něj prošla, plesknul jí po zadku a zasmál se.
Nano se prudce otočila s plameny v očích. Na poslední chvíli zablokoval její úder rukou.
„Uf to bylo o fous,“ řekl.
„Myslíš??!“ vykřikla mu do obličeje a druhou ruku vymrštila tak rychle, že se nestačil krýt. Uchopila ho za krk a přimáčkla ke zdi. Mladík zasýpal.
„Říkala jsem, že nemám náladu!“
Byl to takový rozruch že už i Jaden a Nami vystrčily hlavy z pokoje. Otočila na ně obličej s mírumilovným úsměvem.
„To nic … jen starý známí …“ otočila se zpátky na Timota. Tentokrát s krvelačným pohledem.
„Tohle si vyřešíme venku,“ přidusila ho.
„N-ne to je d-dobrý …“zasýpal se strachem v očích.
Stiskla ho ještě pevněji. Otočila se ke vchodu a vydala se z nemocnice ven. Za sebou táhla Timota, který se sápal z jejího sevření, ale marně.
„Dnes není dobrej den …“ zavrčela.

„Ta holka je brutální…!!!“ ušklíbl se Jaden.

Najednou Nano někdo chytl za ruku, takže pustila Timota, který sebou švihl na zem.
„Ten ti za to nestojí…!“ podíval se jí s kamenným výrazem do tváře Hiro a následně se otočil na Timota.
„Vypadni…!!“ řekl chladnokrevně.
Timoto ho chvilku ztuhle sledoval, až se nakonec rozhodl, že ho poslechne a rychle se ztratil.
„Zřejmě si mu zachránil krk!Zasloužil by si to víc než ho nechat odejít …“ zamračila se Nano. Stále byla nabroušená.
„Takovýhleho nýmanda by jsi byla schopná zabít, co?“ zamračil se na ní na oplátku Hiro.
„Kdo říkal, že ho chci zabít??!“vyškubla mu ruku, kterou až do teď držel.
„Že by ty??“ povytáhl obočí Hiro.
„Ale to je vedlejší…“ řekl a chvilku se odmlčel.
„Asi bych se ti měl omluvit, že jsem se k tobě choval tak chladně nedávno…“ zvedl oči.
„…nic se neděje…“ odvětila neutrálně. Zlost pomalu z ní vyprchávala.
„A…“ dodal Hiro a zarazil se.
Zadíval se do země a posmutněl.
Po chvilce zvedl hlavu.
„…Nebudu se zlobit ani ti bránit v tom, koho budeš milovat…“ pousmál se nuceně.
„Vždycky budu tvůj kamarád, na kterého se budeš moct obrátit v nouzi.“
/Hiro … tohle je snad to nejhezčí co si mi řekl …./ Nano se na tváři objevil úsměv.
„Díky moc …“
„Ať mám ráda kohokoliv … na tebe nezapomenu … si můj nejlepší přítel a záleží mi na tobě… neobrátím se k tobě nikdy zády, protože ty si ten kdo mě drží ať se děje cokoliv,“
Vlepila mu pusu na tvář a ještě zářivěji se na něj usmála.
Hiro se trošku zarazil nad tou pusou, ale nakonec se na ní usmál.
„No!!“ nadechl se.
„Tak já půjdu.“ Řekl. Založil ruce do kapes a otočil se k odchodu.
„A kam máš namířeno?“ zastavila ho její řeč.
„Asi trénovat.“ Ohlédl se na ní a pokrčil rameny.
„Aha … to bych mohla taky co… tak se měj !“ najednou se otočila a odběhla směrem z hlavní brány pryč.

Hiro držel úsměv, dokud se mu nevytratila z pohledu.
Potom se mu na tvář vloudil zase jeho výraz, prostý jakékoliv emoce.

Nano doběhla až k svému domu. Došla za stavení a ocitla se na rozlehlém plácku o kterém mluvila s Narutem.
Postavila se doprostřed. /Tak …/
„Kage Bunshin no Jutsu!“ řekla a objevil se naproti ní klon.
„Budu na tebe útočit tak se kryj,“ řekla pravá Nano a vyrazila s vytaseným kunaiem na kopii.
Klon už předem věděl, jak bojuje, takže to nebylo lehké. Po pár výkopech a úderech ho přeci jen smetla. Ten se vypařil.
„Tohle nejde … sama je to blbý,“ povzdechla si.
/Pao?/
´´´ Fajn,´´´ zjevil se panter.
Pustila se opět do práce…
„Liana no Jutsu!!“ vykřikla a práskla rukou o zem poté, co provedla pár ručních znamení.
Ze země vyrazily liány a snažily se polapit mrštného pantera, který uskakoval.
Pao vypustil na dívku proud chakry.
„Fuuton: Větrná smršť!“ jejich techniky se střetly. Nano se ubránila a pokračovala dál. Už jednou se jí málem podařilo ho chytit liány.
´´´ Jsi pomalá!´´´ řekl Pao, když se jí objevil za zády. Nano ho hbitě přeskočila.
„Fuuton: Větrná vlna!“ vykřikla v letu a pantera smetl silný vítr. Opět se zhmotnil o kousek dál.
´´´Pěkný ... nějak si se zlepšila ´´´ lehl si pod strom zadýchaný panter po nějaké době tréninku.
„Možná … pořád je to málo. Došla opět doprostřed placu. Vytáhla svůj meč z pouzdra na kterém se odrážely sluneční paprsky.
„Nádherný co?“ řekla zasněně směrem k Paovi. Ten meč pozoroval očky.
´´´ Jsem hezčí …´´´olízl si tlapku. Nano se trochu pousmála.
Najednou na jeho čepel dopadla kapka a slunko zmizelo za mraky.
Nebe se prostě zatáhlo a z něj se spustil slejvák.
Kus od nich za chvíli začali létat blesky, ale podezřel nízko.
„Prší???“ podivila se dívka a vzhlédla k nebi. Nechala chvíli na sebe dopadat kapky deště.
/Je to příjemný …/ milovala déšť.
„Že by Hiro?“ pohlédla na blesky.
/Musí být blízko … až dotrénuji mrknu se …/
Promáchla mečem a dala ho kolmo k zemi ve výši svých očí. Soustředila se. Vpustila větrnou chakru do své katany. Ta vzplála až Nano úplně cítila tu sílu v meči. Namířila ho k nebi. Okolo ní a její katany se ze země utvořil větrný vír.
„Myslím, že jsem připravená na to, co chci …“ přivřela oči /Ochráním své přátele … a zničím ty, kdo by jim chtěli ublížit !/ opět je otevřela. Cítila, jak v ní bublá chakra a volá po tom, dostat se ven. Otočila se s mečem a vpustila do něj bleskovou podstatu. Katana se zachvěla a poté jí vrazila prudce do země. Po zemi se rozběhli tři blesky a spojily se s větrným vírem. Další blesk vedl od rukojeti meče k nebi. To se zatáhlo ještě víc.
„Fuuton,Raiton : Spojení!!“ Nano ho vytáhla a mávla s ním. Země popraskala a odjely po ní blesky do všech stran.
„Drtivý úder!!!“ poté vykřikla a vír se změnil do větrné vlny s blesky. Spolu s ohromným tlakem se vyřítila kupředu, kam Nano chtěla. Byla to tak neuvěřitelná síla, že udělala hlubokou i širokou brázdu do země nedohledno kam a vzala sebou stromy kolem.
Nano udýchaně sledovala to, co se stalo s jejím útokem. Nevěřícně sledovala část lesa před sebou.
/Povedlo se !!!! Tak dlouho jsem se na to připravovala … a konečně … podařilo se mi to !!!/
´´´ Myslel jsem, že to zvládneš, ale … ´´´sledoval to s obdivem panter.
„Tohle jsem taky opravdu nečekala … taková síla … myslela jsem, že smetu pár stromků … ale tohle fakt ne …“
´´´ Jo to jsem přesně myslel …´´´
„A víš co je na tom nejlepší Pao?“ usmála se. S tichostí na ní hleděl.
„Že jsem nevypotřebovala tolik chakry … takže pokud to použiji v boji … tak budu moc útočit i dál alespoň nějakou dobu!“
Teď jí ten slejvák připadal ještě příjemnější … /myslím, že pro dnešek by tohle naprosto stačilo … ./