Mimo realitu: 3. Amulet

Nic. Nemají nic. Už jim zbývá jen to poslední místo. Malá vesnička vysoko v horách.
Kakashi se zahleděl do mapy. Cítil, že tam, je řešení jejich mise.
Zítra vyrážejí. A co se týká té vesnice… Udivovalo ho, jak někdo může žít takhle vysoko. Tam nahoře je přece méně kyslíku, ne? A přesto… ještě nad vesnicí, byla zakreslena chata.
Kakashi si promnul oči. Už bylo dost pozdě. Měl by jít spát. Ale… něco na mapě se mu nezdálo. Znovu a znovu do ní usilovně koukal, než mu to došlo.
Teprve pak šel konečně spát.

Za svítání vyrazili.
Běželi už dvě hodiny. Pak si udělali desetiminutovou přestávku. A za hodinu znova. A pak taky. To už jim začalo vrtat hlavou. Yamato věděl, o co jde, a jen čekali, až se někdo z týmu zeptá…
„Kakashi- Sensei,“ prohodil otráveně Naruto na jejich další přestávce „proč vždycky po hodině máme oddech? Nebylo by lepší, kdybychom … éé… běželi rovnou tam?“
Kakashi se pousmál. Tak se přece jen zeptal. A navíc si všiml toho časového rozpětí. Možná, že není tak nevšímavý, jak by se mohlo na první pohled zdát…
Yamato rozložil mapu.

Přes záclonou zavřené okno se prodralo sluneční světlo. Dopadalo na tvář spící dívky.
Otevřela jsem oči.
Nic se mi nezdálo!
Před chvílí jsem přece zavřela oči! A teď je světlo!
Nic se mi nezdálo!
Žádná nervy drásající šílenost! Jen pravý spánek! To je úžasné! Na sebe jsem si vzala tmavší modré šaty. Bábi sice nerada viděla jiné oblečení nežli černé, ale… Já má hrózně ráda nosím barevné oblečení. A… je mi celkem jedno, co si vesničané myslí…
Sklonila jsem se, protože mi spadla sponka do vlasů. V tu chvíli se ozvala bodavá bolest v rameni. A v levé noze a… Zkrátka mě bolel mě snad každý sval v těle. Ale jestli je tohle cena, kterou musím zaplatit za spánek beze snů…
„Ty už jsi vzhůru?“ otázala se bábi.
„Jestli jo, tak mi pojď pomoct se snídaní. Dones petžel, cibulkovou nať a… a mrkev.“
Mrkev?
„Budu dělat pomazánku.“ Odpověděla bábi, jako by mi četla myšlenky.
„Už jdu.“ Odpověděla jsem a vyrazila na zahrádku, cestou jsem ještě nasypala holubům čerstvé zrní. Pak jsem si opláchla obličej ve studené vodě ze studně. Budiž, ranní hygieně učiněno zadost.
V kuchyni už bábi stepovala nad připraveným tvarohem. Umíchala jsem pomazánku a s bábi připravila oběd. Po něm si bábi obvykle šla dát šlofíka, ale dnes ne.
„Jestli víš co je zítra za den?“ zeptala se mě a já zapřemýšlela. Nakonec jsem byla přinucena přiznat, že nevím, o čem je sakra řeč…
„Zítra máš přece narozeniny!“

„Vidíš Naruto tyhle čáry?“ zeptal se Yamato.
„No, jo. Vidím a co s nima?“odpověděl Naruto lehce nechápavě.
„To jsou přece…“ řekl Sai s nakloněnou hlavou. Kakashi přikývl. A vzápětí položil otázku.
„Sakuro, víš, k čemu slouží tyhle čáry?“
„Určují nadmořskou výšku a vzhled terénu.“ Odpověděla Sakura bez váhání.
„Správně. Což znamená, že tam kde jsou čáry hustě na sobě, je kopec strmý. Naopak tam kde jsou dál od sebe, je kopec mírnější. Takhle se plánuje trasa.“pokračoval Kakashi.
„My běžíme po mírnější straně kopce. A jen pro zajímavost, jsem si vypočítal, jaká je vzdálenost mezi jednotlivými čarami. Vyšla mi hodina.
A pak jsem se podíval, v jaké nadmořské výšce je náš cíl.“
„Kakashi- sensei je to nějak zvlášť důležité?“ zeptal se Sai.
„Divil by ses jak moc. To místo je výš než Konoha. O hodně výš. Je tam o něco málo řidší kyslík. Takže, až bychom tam dorazili, mohlo by se nám udělat… dost špatně.
Ale když každou hodinu dáme pětiminutovou přestávku, tak si postupně zvykneme na to, že je míň kyslíku a tam to s námi nešvihne.“dokončil myšlenku svou Kakashi.

„Co-cože?“
„Zítra máš narozeniny.“ Trpělivě mi zopakovala bábi.
„A protože nevíme kdy… ehm… kdy přijdou, chci ti dát dárek už teď.“ Dokončila bábi lehce rozpačitě.
Vyšli jsme na zahradu a tam si sedli na dřevěnou lavičku. Bábi tady sedává celkem často, ale já… no prostě tu lavičku nemám zrovna dvakrát v lásce. Ona by vás ta láska, taky hodně rychle přešla, kdybyste ji museli, tak jako já, čtyřikrát natírat…
„To je pro tebe.“ Řekla bábi a z kapsy vytáhla malou krabičku. Roztřesenými prsty jsem rozvázala ozdobnou stuhu. Nestávalo se moc často, že jsem dostávala dárky.
Sejmula jsem víko.
A vydechla údivem.
Na dně krabice spočíval amulet co bábi normálně nosívala na krku. Tohle byl jediný šperk, který jsem kdy na bábi viděla. Byl to kruh, pravděpodobně ze stříbra, s modrým kamenem uprostřed. Amulet krášlili starodávné runy.
Sluneční světlo se prodralo mezi listy stromu a dopadlo na amulet, který se kouzelně zatřpytil.
Opatrně jsem natáhla ruku…
„Počkej!“ vyhrkla bábi.
„Co se děje?“ zeptala jsem se polekaně. Možná to bude znít sobecky, ale na okamžik jsem se lekla, že si ho bude chtít nechat. Pak jsem, ale namyšlené myšlenky zahnala.
Bábi se ke mně naklonila s vážnou tváří.
„Řeknu ti jeden velmi zajímavý příběh…“
O chvíli později jsem si byla obohacena o jednu starou legendu a přívěšek na krku, který dokazoval její pravdivost.
„Já… nevím co říct…“ Koktala jsem zmateně.
„Co takhle: děkuju ?“ Zeptala se bábi s úsměvem.
Rozesmála jsem se. I bábi se usmívala.
„A nemysli si, že když máš zejtra narozky, že se budeš ulejvat. Máme toho hodně na práci…“

Neprotestovali. Nemělo to cenu. Kakashi měl jako vždycky pravdu.
Později odpoledne dorazili (konečně) do vesničky. Samozřejmě, že nikdo neměl ani páru o holubí poště. Ale jeden člověk jim dal cenný tip. Ale rozhovor s ním…
„ Jóó… holubí (škyt) pošta jo? Tak jako jáá (škyt) o tom jako nic jo. Ale (škyt) ty čarodky… tam nahoře… he, he… ta co bydlí hódněě nahoře jó, …(škyt).“
Přidejte si k tomu klátivou chůzi, červený nos od rumu a máte dokonalou představu o tom, kdo před vámi stojí.(Naprostý závislák na alkoholu, co se nebojí to trochu přehnat.)
Ale to co si Kakashi myslel, se potvrdilo, protože…
„Hele a co s tim jako chcete dělat?“
Opilec přerušil Kakashiho myšlenky. A vlastně… Kakashi mu musel v duchu gratulovat. Tohle byla jediná věta, kterou řekl celou, bez přerušení.
„Protože jestli jim, jakó něco uděláte (škyt), budete si to muset vyřídit se mnou!“křičel opilec.
Vzápětí se sesunul na zem.
„Ráno ho bude bolet hlava.“ Ozval se Sai.
Yamato pokrčil rameny.
„To už není náš problém.“

Byla noc. Na nebi zářili hvězdy a já celkem snadno poznala několik souhvězdí. Měsíc byl v úplňku a bylo neuvěřitelně dobře vidět.
Náhle jsem naprosto přesně věděla, kdy se objeví.
Dnes.

Běželi směrem k chatě. Poslední místo, kde bych odpověď na svojí misi. Pomyslel si Kakashi. Byl v čele.
Po něm byl Naruto a pak zbytek. Jako poslední byl Yamato.
Po chvíli les skončil a dál byla jen louka. A na ní byla chata ozářená v pobledlém světle měsíce. Nalevo od chaty byl malý holubník.
Jako bych to nevěděl. pomyslel si Kakashi.
Dal znamení a všichni se zastavili. Pokud se pokusí k chatě přiblížit, budou vidět na míle daleko. Na druhou stranu asi nemají na výběr.
Jenže jak se zachovat? Nebylo by lepší počkat na ráno? Copak k nim můžem jen tak vpadnout a křičet: „Jdete s námi!“? To asi těžko. Ale Kakashi věděl, že někteří ninjové by se zachovali možná i hůř.
Naruto udělal krok dopředu.
„Ještě krok a jsi o hlavu kratší.“ Ozval se ženský výhružný hlas.
Před nimi stála dívka. Vypadala neuvěřitelně mladě. Měla dlouhé mírně vlnité vlasy a tmavé šaty. Obličej vypadal jako kamenná maska. Neprozrazoval žádné emoce.
Důležitější, ale bylo, že měla kuš a mířila s ní na Naruta.