Kdo z nich je ten pravý? - 4. kapitola

„Můžu se zeptat?“ začal váhavě Ruteki. Na ulicích byl ruch. Lidé nakupovali u stánků potraviny.
„Jo.“
„Znepokojuje mě to…“
„Tak už se ptej.“
„Je to osobní…“
„Tak to vyklop nebo nebudeš kvůli tomu spát.“ usmívala se. Rutekimu do smíchu nebylo.
„Nic mi do toho není, ale…“
„Ale?“
„Byla jsi večer se Sasukem?“ vyklopil otázku. Demi se zastavila. Čekal na odpověď.
„C-cože? To má být vtip?“
„Nebyl ve svém pokoji. Pak jste přišli spolu, což posledních pár dní se nestalo. A ještě je tu ta věc s líbáním…“
„Tys…?!“
Ruteki si uvědomil, že řekl něco, co neměl. Zakryl si ústa rukou. „Jups. To jsem říct nechtěl.“
„Máš pravdu, nic ti do toho není!“ prošla kolem něj. Chytil ji za ruku.
„Co když se to doví hokage? Budeš mít problém!“
„Nedoví.“
„Jak to můžeš vědět?!“
„Leda bys ji to řekl.“ dívala se mu do očí.
„Doufám, že víš, co děláš.“ pustil ji. Nic mu neřekla a odešla.

Klepání na dveře znělo naléhavě. Otevřela. „Máte jít ihned za hokage!“
„Co se děje?“
„Ihned!“ Demi se vydala za hokage.
Klepat nemusela, dveře byly otevřeny. „Zavři za sebou!“ vycítila z jejího hlasu napjetí. „Teď se tě na něco zeptám a než mi odpovíš, zvaž svou odpověď!“ probodávala ji pohledem. Demi nechápala, proč s ní takhle jedná, ale kývla. „Máš něco se Sasukem Uchihou?“ Zatajila dech. „Nesnaž se mi lhát!“ Nemohla vydržet její zkoumavý pohled, ale nemohla si dovolit uhnout.
„Ano.“
„Jaks to mohla udělat?!“ vykřikla. „To nevíš, že je to proti našim zásadám!“
„Víckrát se to nestane, slibuji.“
„Jak ti můžu věřit?“
„Nevím. Udělejte, co je zapotřebí.“ odešla. Na chodbě se potkala se Sasukem. Nevěděla, jestli něco slyšel, ale momentálně ji to bylo jedno.

Bušila na dveře, dokud se neotevřely. Bez pozvání vpadla dovnitř. „Demi? Stalo se něco?“ viděl, jak je naštvaná.
„Stalo?!“ vztekle kolem sebe mávala rukama. „To víš, že stalo!“ zaťala ruku v pěst. Nevydržela to a jednu mu vrazila. Zapotácel se.
„Co to…?“ chytil se za nos.
„Proč jsi to udělal?!“
„Co?“ zeptal se nechápavě.
„Proč jsi to řekl Tsunadě?!“
„Co jsem měl říct?“ Pak si vzpomněl. „Nic jsem neřekl.“
„Já ti věřila!“
Chytil ji za ramena. Čekal, až se trochu uklidní, aby mohl promluvit. „Já jsem nikomu nic neřekl!“ díval se ji do očí. „Přísahám, že jsem nic neřekl!“
„Cože? Tak kdo?“ trochu se klidnila.
„To já nevím.“ pustil ji a zase se chytil za nos.
„Hm… moc se ti omlouvám za ten nos. Běž si sednout.“ Zašla do koupelny, vzala z tama ručník. V kuchyni do něj zabalila pár kostek ledu a šla do obývacího pokoje. Ruteki seděl na pohovce. Klekla si na ni k němu. „Zakloň hlavu.“ Udělal, co po něm chtěla, a spustil ruce. Opatrně mu drsný povrch ručníku přiložila na nos. Sykl. Krvácel. „Promiň. Máš ho zlomený.“ řekla poněkud omluvně.
„Taky to byla šupka.“ pokusil se o úsměv.
„Přestaň nebo dostaneš ještě jednu!“ usmála se. Nechala ho převzít zakrvácený ručník. „Když jsi to nebyl ty, tak kdo by to řekl?“ uvažovala.
„Vážně nemám ponětí. Byl jsem jediný, kdo vás zahlédl.“ Utřel si pramínek krve. „Dáš si něco?“
„Ne. Děkuji.“
„Ale já jo. Počkej chvíli.“ stoupl si, ručník hodil na stolek. Odešel si pro něco do kuchyně. Vrátil se zpátky se skleničkou brandy. Položil ji na stůl a posadil se. Ozvalo se zaklepání. Povzdechl si a šel otevřít. „Sasuke?“ podivil se. „C-co tu děláš?“
Stál tam a čekal, až ho pozve dál. Ruteki chvíli váhal, ale nakonec ho pozval dál. Prošel kolem něj a šel rovnou do obývacího pokoje. Zastavil se ve dveřích a opřel se o futra. Rozhlédl se. Na pohovce seděla Demi s koleny přitisknutými k hrudi. Na stolku stála sklenička s pitím a zakrvácený ručník. Hned ve dveřích poznal, že měl něco s nosem. Upřel své tmavé oči na ni.
Ruteki těkal očima mezi nimi. Připadalo mu jako by se navzájem nevšímali, a přesto se na sebe dívali. Minuty ubíhaly a nepromluvili. Ruteki to nevydržel. „Co to s vámi lidi je? Už promluvíte nebo se na sebe budete jen koukat?“ Oba se usmáli. „Co je tu k smíchu?“ nechápal.
„Víš, ono je někdy lepší mlčet.“ prohrábla si vlasy.
„Díky za informaci.“ ušklíbl se. Ze stolu si vzal ručník, který následně přitiskl na zlomený nos a skleničku. „Já si jdu něco zařídit.“ neurčitě ukázal do kuchyně a prkenně odešel.
„Proč jsi sem přišel?“
„Chci se ti omluvit.“
„Omluvit? Za co?“
„Že kvůli mně máš problémy. Tohle jsem nechtěl.“
„Myslím, že je máš taky, jinak by si tě hokage nevolala k sobě.“
„Začala mi vykládat něco o zásadách vesnice. Jen jsem přikyvoval.“
„Živě si to představuji.“ zasmála se. „A neuděláš nic?“
„Udělat?“
Stoupla si a přistoupila k němu. „Někdy porušit rozkaz je ta správná volba.“ ruce mu položila na hruď.
„To je.“ přisvědčil. Chytil ji kolem pasu a políbil ji. „Ale v tomhle případě ne. Mohli by se ze mě zase stát nukenin a to nechci. Nechci z téhle vesnice odejít, když je v ní někdo, koho mám rád.“
„Takže to je něco jako konec?“
„Ne to rozhodně ne! Jen to musíme nechat chvíli uležet než to hokage pochopí.“
Ruteki je pozoroval. Popíjel brandy a díval se, jak se objímají. „Sasuke, měl bys odejít.“ vyrušil je. Podíval se na Demi. „A ty půjdeš zadním vchodem.“ Obrátila oči v sloup. Sasuke ji ještě něco pošeptal do ucha a pak odešla. Sasuke odešel hlavním vchodem a šel domů.
Demi dorazila domů zrovna ve chvíli, kdy někdo klepal na dveře. Zavřela za sebou okno a šla otevřít. „Naruto?“ Vpadnul dovnitř.
„Řekni mi, že to co říkala ta červenovláska není pravda!“ tón jeho hlasu hraničil s hysterií.
„C-co říkala?“
„Že tě viděla se Sasukem se… se… líbat.“ při tom posledním slově se podivně zatvářil.
Demi to zaskočilo. „S-samozřejmě, že to není pravda! Já a s tím nukeninem? Kde na to přišla?!“ dělala, že se směje. Naruto byl tak blbý, že ji na to skočil. Odešel. Zabouchla za ním dveře a opřela se o ně. Zhluboka si vydechla. Zády sjela po dveřích na podlahu. Promiň Naruto… pomyslela si. Chvíli tam seděla. Už zjistila, kdo to řekl a proč, ale stále nevěděla, jak je mohla vidět.

Několik dní nedostávala mise, až si ji jednou nechala zavolat Tsunade. Buď už přešla onu věc nebo nemněla nikoho, kdo by šel na misi. Každopádně misi s radostí přijala. Mise byla doprovodit výrobce zbraní do jeho domovské vesnice. Před pár dny byl přepaden na cestě do Konohy a Tsunade nechtěla riskovat, že by se mu něco stalo. Mise ji připadala primitivní, ale přijala ji.
Cesta do jeho vesnice bude trvat týden, tedy týden pro ninji, ale zákazník byl obyčejný člověk. Měl našedivělé vlasy a kolem očí vrásky. Odhadovala, že cesta bude o hodně delší nejen kvůli jeho tempu, ale také chtěl své výrobky prodat do jiných vesnic po cestě.
První několik dní se strašně táhlo. Po každém větším kousku cesty si musel odpočinout. Omlouval se slovy jako: „Už nejsem nejmladší.“ nebo „Moje klouby neslouží tak jako předtím.“ Jinak toho moc nenamluvil. Demi mu za to byla vděčná. S sebou táhl velký kufr, ve kterém měl své zbraně.
Většinou spávali v hotelech v malých vesnicích, ale ne vždy se jim to podařilo. Jednou takhle v noci, když Demi přikládala dříví do ohně, se ji na něco zeptal: „Jaký je život ninji?“
„Co prosím?“
„Jaký je život ninji?“ položil svou otázku znovu.
„No…“ nevěděla, jak odpovědět. „Ze začátku, na akademii…“ upřesnila. „…to byla celkem zábava. Pak jsme byli rozděleni do skupin a začali plnit mise… Pak až každý spatří smrt na vlastní oči, to začne brát jinak…“
„Jak?“ chtěl vědět.
„Že života si máte vážit a nepromarnit ho v nesmyslném boji. Že musíte důvěřovat svému týmu a přiznat si každou svou chybu. Jakmile si ji nepřiznáte a nedokážete ji napravit… zemřete…“ při tom posledním slově ji selhal hlas.
„Mluvíte, jako byste tohle zažila…“
„Něco podobného.“ sklopila zrak.
„Povídejte mi o tom.“
Demi než si to uvědomila, začala mu vyprávět svůj příběh. Kupodivu ji to ani nevadilo. Vlastně byla ráda, že to někomu může povědět. „Naše mise ze začátku byli snadné. Pak jsme dostali misi doručit tajnou správu feudálnímu pánu. Při té misi jsme byli napadeni. Jen tak tak jsme se z toho dostali živí. Hakugai, jeden kluk z týmu, udělal chybu. Sensei nám nařídil, abychom co nejrychleji utekli a on skočil přímo proti ninjovi, který nás napadl. Sensei ho zachránil… Napadli nás ještě jednou, ale bylo jich víc. Znovu nám bylo nařízeno utéct. Hakugai neuposlechl. Zatímco sensei měl plné ruce práce s naší ochranou, on se pustil do předem prohraného boje. Nemusím vám říkat, jak to skončilo…“ odmlčela se.
„Zemřel.“ řekl. Kývla. Už nepromluvil. Usnuli.
Během dopoledne dorazili do vesnice. Muž se vydal do obchodu s ninjovským vybavením a odprodal několik svých zbraní. Další vesnice nebyla daleko a tak pokračovali. Přespali v hotelu, pokud se to tak dalo nazvat.
Uběhl týden a stále nebyli u svého cíle. I v té nejmenší vesnici zastavovali. Počítala s tím, že nejsou ani v polovině. Muž ji to potvrdil, když se ho zeptala a začal se ji omlouvat a vymlouval se na svůj věk. Demi ho uklidňovala, že je všechno v pořádku a že nemusí spěchat. Ale bylo to tak? Z hlouby svého srdce se chtěla vrátit. Bylo by ji jedno, jestli porušuje zásady vesnice nebo něco jiného. Nic by ji ale nezabránilo obejmout a políbit Sasukeho. Zasnila se.
„Haló?“ zamával ji před očima rukou. „Můžeme vyrazit.“ oznámil ji. Demi se vzpamatovala a vyrazili. „Na koho myslíte?“ zeptal se kousek za vesnicí.
„Co prosím?“
„Ten pohled znám. Máte ho ráda?“ Demi se jen usmála a neodpověděla. Úsměv mu očividně stačil. Už se nevyptával. Chvílemi ji vadilo, jak se pořád zajímal o její život. Někdy zase byla ráda, že se může někomu vyzpovídat, i když to byl cizí člověk.
Uběhl další týden. „Tak za čtyři pět dní budeme u cíle.“ Demi se v duchu zaradovala. Starý muž nevypadal moc šťastně.
Večer se ubytovali v malém hotelu. Demi si všimla změny v jeho chování. „Stalo se něco?“ zastavila ho na chodbě.
„Je mi to strašně moc líto…“ otočil se k ní se slzami v očích. Nechápavě se na něj dívala. „Ale nemůžu udělat, co po mě chtějí…“
„Co je?!“ nechtěla, aby stále nedokončoval věty.
Muž se na ni díval smutnýma očima. Všechno ji řekl…