Vzpomínky, které málem odvál čas 02 - Příběh začíná...

Už jsem si začínala myslet, že každou chvíli nastane můj konec. Všude, kam jsem dohlédla, byl jen písek. Z mých zásob toho moc nezůstalo. Byla jsem na cestě už pár dní a nikoho jsem nepotkala. Ztratila jsem směr. Posledních pár hodin jsem doufala, že se nevracím zpět.

Slunce bylo čím dál dotěrnější a přede mnou ani jen náznak nějakého stínu. Jak by se tam taky mohl objevit stín, když se všude kolem rozléhala zdánlivě nekonečná poušť...

V láhvi mi už zbývalo jen posledních pár kapek vody. Kdybych si alespoň před odchodem pořádně prohlédla mapy a vzala si kompas. Touhle dobou už jsem si klidně mohla hovět v příjemném chládku. V ten moment bych si nejraději nafackovala, ale docházely mi síly. S každým dalším krokem mi víc a víc těžkly nohy, ovšem stačilo, abych si vzpomněla na to, co se stalo a chytila jsem tak říkajíc novou mízu. Nevydržela ale moc dlouho. Zakrátko jsem se zase ocitla na okraji sil.

Vlastní nohy mě odmítli poslechnout. Sesunula jsem se k zemi. Slunce pražilo snad ještě víc než předtím. Nebylo mi ani dovoleno ztratit vědomí, a tak jsem se musela plně zodpovídat vlastním pocitům.

Cítila jsem se nesmírně slabá a zahanbená. „Je tohle opravdu všechno co dokážu? Jen tu ležet a čekat až nastane konec? Opravdu takhle vypadá můj osud? Mám skončit jako zapomenutá, bezejmenná mršina někde uprostřed pustiny?“ opakovala jsem si pořád dokola. Ať jsem tehdy byla jakýkoli člověk, rozhodně jsem takhle nechtěla skončit.

Málem jsem tehdy na tom místě vypustila duši. Tenkrát jsem měla tu nejhorší společnost na světě. Musela jsem tam ležet a umírat v rozhovorech sama se sebou. Začínala jsem bláznit. To dotěrné slunce ze mě vysávalo každý zbytek zdravého rozumu i života, co mi ještě zbýval.

Svět kolem mě se začínal rozostřovat. Pomalu se mi zavřela víčka a přestala jsem vnímat okolí. Už jsem necítila žár slunce ani všudypřítomný písek. Prostě nic než já a nicota.

Probudila jsem se. Cítila jsem vodu a nemýlila se. Hrozně se mi motala hlava a bylo mi špatně od žaludku. Měla jsem sice ještě zavřené oči a moje ostatní smysli se zdály značně otupělé, ale i tak jsem cítila, že jsem v pohybu. Někdo na mě promluvil. Nerozuměla jsem ani jedinému slovu, ale ten hlas byl dostatečně melodický, a tak jsem se uklidnila.

Otevřela jsem oči. K mému velkému překvapení jsem byla schopná tak akorát rozeznat obrysy nějakých postav. Chtěla jsem se posadit, ale nějaká ruka mě zadržela. Všechno mě bolelo. Dokázala jsem si představit jak jsem byla od toho slunce popálená. Dotyčný mi podal vodu, ale po chvíli mi ji z ničeho nic nalil do krku, protože jsem nebyla schopná ani se sama napít.

Bylo mi jasné, že ležím v nějakém krytém voze. Uvnitř byla celkem tma, ale zato příjemně chladno. Vůz se cestou několikrát zabořil a tím se naše pouť prodlužovala.

Chvílemi jsem ztrácela vědomí. Cesta se zdála být nudná a nekonečná, ale i tak by se dala považovat za takový začátek mého příběhu.