Dostat druhou šanci 07

Zdálo se, že si nikdo jejího pozdního příchodu nevšiml. Rychle na sebe hodila zástěru a nechala se zaučit. Zas taková věda to nebyla… Nikdy si nepomyslela, že by mohla skončit zrovna takhle. Jediné, za co byla ráda bylo, že není přímo na očích zákazníků. Už tak se cítila dost trapně, ale podle slov majitele se nějak začít musí. Její prozatímní náplní práce bylo mytí nádobí.

Člověk by si řekl, že umývání nádobí není až tak strašné, ale po pár hodinách se začnou dostavovat výsledky nekončícího stání a krčení se nad dřezem. Pomalu, ale jistě ji začínalo bolet za krkem. Po delší době to už bylo nesnesitelné. Proto se málem zbláznila štěstím, když šéf ohlásil přestávku na jídlo, ale asi se to týkalo jen jí.

Z důvodu nedostatku místa vevnitř se uvelebila u pultu, kde normálně jídávají zákazníci. Jediná výhoda práce v potravinářství je rozhodně to jídlo.

Málem se udávila nudlemi, když uslyšela ten dobře známý hlas. Tohle už opravdu přestávalo být normální. Buďto je tahle vesnice prekérně malá nebo ji tenhleten živočich prachsprostě pronásleduje. Bylo to mnohem horší, když si k ní přisedl. Netušíce proč, začala panikařit. Přiznejme si ovšem, že jen málokteří z nás by v takové situaci zůstali ledově klidní.

Dala se do nesmyslně rychlého hltání jen aby se co nejrychleji dostala zpět ke svému tolik milovanému nádobí. Ovšem snažila se dělat, že si vůbec není vědoma jeho přítomnosti. Na kolemjdoucí ta scénka musela působit velice veselým dojmem.

Sama si nedokázala vysvětlit tu rychlost s jakou zvládla spořádat svou porci, ale byla ráda, že může odejít. Zatímco vstala a chystala se odkráčet, objevila se jí v hlavě myšlenka, že tahle scéna ještě zdaleka neskončila. Měla pravdu.

„Tak jak se ti spalo?“ optala se ta osoba vedle ní. V ten moment jí to došlo. Myslela si, že zešílí. Pomalu se otočila oním směrem. Kupodivu se nezmohla na žádné slovo. Místo toho odeslala jakože výhružný pohled. Ten u Kakashiho způsobil menší záchvat smíchu, který se mu naštěstí včas podařilo ovládnout. On ovšem ani netušil jak velké štěstí to pro něj bylo.

Pár sekund na něj ještě upírala svůj „vražedný“ pohled než jí trochu zchladl mozek. Po té zdánlivě nekonečné chvíli se konečně rozhodla zapojit do načatého rozhovoru. Jistě, mohla dál dělat uraženou, ale co by z toho měla?
„Celkem dobře, ale to probuzení bylo o něco horší,“ řekla a přitom vykouzlila něco zdánlivě podobného útrpnému úsměvu nějakého provinilce. Čekala nějakou narážku, něco ohledně alkoholismu a podobně, jenže ničeho takového se nedočkala.

Místo toho se na ni jen tak a bez jakéhokoli známky zájmu v hlase zeptal: „A měla jsi vůbec kam jít?“ Mluvit bez známky emocí on tedy opravdu uměl.
Nevěděla proč, ale tahle otázka ji celkem překvapila i když bylo naprosto logické, že by se na to mohl zeptat. Chvilku dělala jakože přemýšlí. Měla v úmyslu úžasné zazubení, otočku na jedné noze a rychlí úprk někam hodně daleko. Nakonec si to ale díky předčasnému nastartování mozku rozmyslela. Docvaklo jí, že opravdu nemá kam jít.

„No, ani ne,“ řekla zvláštním, částečně jakoby provinileckým tónem.
Než stačila říct ještě něco dalšího, né že by z ní mělo vypadnout něco smysluplného, se opět ujal slova: „Tak fajn. Jedu na nějaký čas pryč. Tady jsou klíče. Doufám, že trefíš.“ Potom se ozvalo něco jako „puf“ nebo „paf“ a zmizel.

Chvilku trvalo než se vzpamatovala. Její pohled pak padl na opuštěné klíče, které jen tak ležely na pultu. Vzala si je a odešla se dál oddávat potěšení z té hory špinavé nádobí, která na ni ještě čekala.