Nová generace - 16.) Vzkaz a lov

Už byla noc a jak oba dva tými Geninů tak i cíle, které honili si museli odpočinout. Tým jedna si udělal malé tábořiště a všichni členové se snažili ošetřit Nariko a Etsuko, aby byli na zítřek připraveni.
„Ichiro, co to tady máš?" zeptal se Jiro a ukázal na Ichirův bok, kde měl malou kulatou spáleninu.
Oba dva byli teď na ošetřování zbyteční, tak se kousek vzdálili, aby nepřekáželi. Ichiro se natočil tak, aby na spáleninu viděl.
„Asi to je zranění od toho kluka co bojoval s Nariko. Etsuko říkala, že si mě vzal jako rukojmího.“ odpověděl Ichiro a otočil se na ležící Nariko a Etsuko u ohniště, jak je ještě ošetřují Junko a Yukiko „Hlavně doufám, že budou v pořádku.“
„Koukám, že si v tom až po uši.“ řekl Jiro.
„Cože?“ podivil se Ichiro a zase se podíval na svého kamaráda.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím, jsi do Nariko zamilovaný, už víc jak rok.“ řekl Jiro a usmál se.
„Cože? To není...to ne..to není pravda.“ koktal Ichiro a zrudl.
„Chápu.“ řekl Jiro, přátelsky ho poklepal po zádech a odešel, aby mohl udělat jídlo.
Ichiro se zamyšleně díval na Nariko.
„Tak, snad to bude stačit.“ řekla Junko a setřela si pot z čela „Byla to námaha, ale snad to na dokončení mise bude stačit. Vážně se nechcete vrátit, my je budeme sledovat.“
„Ne to je dobrý.“ řekla Nariko a pomalu se posadila „Teď už jsem v pořádku.“
„Já taky.“ přidala se Etsuko.

Kano se ukryl uvnitř jednoho starého stromu a jeden klon, kterého dokázal vytvořit mu ošetřoval zranění.
„Zatracená holka.“ postěžoval si „Myslel jsem, že bolestí umřu. Můžu být rád, že vůbec chodím.“
„Hotovo, víc toho udělat nemůžu.“ řekl klon „Doufej, že s tím budeš moct zítra chodit.“
„V to doufám a i kdyby to nevyšlo mám, aspoň nějakou pojistku, že neskončí bez újmy.“ řekl Kano a jeho klon zmizel.
On si lehl na břicho a snažil se usnout.

Ryo se utábořil kousek od cesty, kterou šel do Otafuku. Oheň nechal hořet jen dokud si neudělal jídlo, které ulovil. Pak chvíli meditoval, aby se udržel v dobrém stavu, i když věděl, že mu žádný boj nehrozí.
„Skvěle. Pořád nevím co se stalo a proč se mi vzpomínky vrátili takhle sestříhané a nesrozumitelné, ale ta síla je super.“ pomyslel si, když domeditoval a usmál se „Teď už se můžu učit i další nové a náročné techniky a můžu tak prodloužit účinnost té ohnivé techniky. Super, super, super. No jo, ale jak jí pojmenuju.“
Sundal si klobouk a plášť a lehl si na záda. V klidu pozoroval hvězdy, které viděl a dál přemýšlel: „Chtělo by to nějaký děsivý název, aby to ukázalo mojí sílu. Kobushi o honoo – moc dlouhé, Baanaa – asi moc drastické. To je všechno co mě zatím napadá. Je to fakt těžké."
Přemýšlel takhle asi půl hodiny než si na něco vzpomněl: „Amaya měla slušný název. Jak jen to bylo...Kaka, Khaki, Kumi...jsem blízko.….Mám to. Kami Kobushi. Je to sice také dlouhé, ale zní to fakt dobře.“
S úsměvem na tváři pomalu usnul.

Tým dva se stejně jako Ryo utábořil jen kousek od cesty, ale oheň nedělali, právě kvůli Ryovi, kdyby náhodou procházel, proto také byl vždy jeden z týmu vzhůru. Jako první byl Daiji. Chvíli před půlnocí ho šel vystřídat Katsuro. Posadil se na místo, kde předtím byl Daiji a sledoval cestu. Daiji stál nad ním.
„Co se děje? Nejdeš spát?“ zeptal se Katsuro.
„Jo půjdu, ale chci se ještě na něco zeptat.“ řekl Daiji.
„Ptej se.“ pokynul Katsuro.
„Nechceš doufám Ookamimu moc ublížit?“ zeptal se Daiji.
„Tss, o to se nemusíš starat. Mým úkolem je Ookamiho přivést, pokud ale bude klást odpor zabiju ho.“ odpověděl Katsuro.
„Katsuro já vím, že tě to co ti Ookami udělal na Akademii štve, ale už to jsou dva roky. Tak mu to odpusť.“ řekl Daiji.
„Slíbil jsem, že za to ponížení mi zaplatí a hodlám to dodržet.“ řekl Katsuro „A teď jdi spát. Do Otafuku to sice není daleko, ale chci abyste byli čilí.“
„Dobrá, tak zatím.“ řekl Daiji a vrátil se do tábořiště týmu.

DRUHÝ DEN RÁNO

„Už je čas.“ vzbudil všechny Nobu, který jako poslední z týmu měl hlídku a hlasitě zívl.
„Dobrá. Rychle se najezte a já vám zatím řeknu co uděláme až příjdeme.“ řekl Katsuro a všichni začali poslouchat „Nejdřív jsem myslel, že dáme před začátek vesnice nějakou hlídku a zbytek bude u prodejny map, kde potom Ookamiho odchytí, ale v Otafuku je několik takových obchodů. Dva jsou na náměstí. Třetí je na severu vesnice a čtvrtý je mimo vesnici na východě. Leiko a Nobu, vy půjdete na náměstí, Daiji ty půjdeš na sever a já půjdu do toho obchůdku na východě. Hlavně buďte nenápadní a ostražití. Rozumíte všichni?“
Všichni přikývli a Nobu vytáhl z batohu vysílačky.
„Myslel jsem, že by se mohli hodit.“ řekl a dal každému jednu.
„Budou se hodit.“ řekl Katsuro a všichni si vysílačky začali nandavat a připojovat, aby si zkusili kontakt.
„Fungují skvěle.“ potvrdil Daiji zkoušku.
„Dobře, tak tedy vyrážíme.“ zavelel Katsuro a všichni vyrazili.

MEZITÍM V HOKAGEHO PRACOVNĚ

Na dveře pracovny někdo zaklepal, ale uvnitř nebyl nikdo, kdo by mohl pokynout ke vstupu, proto se osoba odhodlala vstoupit bez pozvání. Dveře se otevřeli a v nich stál Michio držíc v ruce balíček s jídlem.
„To je divné, je odemčeno, ale nikdo tady není.“ podivil se Michio a rozhlédl se po pracovně „Otome-chan, jsi tu někde? Mám tady snídani.“
Nikdo se neozval. Michio položil balíček na stůl a usadil se na Hokageho židli, kde teď sedávala prozatím Otome.
„Zřejmě příjde dnes později.“ pomyslel si a podíval se na stůl „Není divu, vypadala hrozně unaveně. Takže jen ať ještě spí.“
Všiml si tam malého papírku. Na jeho levé horní straně bylo drobným písmem T.S. Uprostřed větším S.J. a největším S. V pravém dolním rohu bylo opět drobným písmem V.Y.D.
„Pokud je to co si myslím, tak je to hodně divný, protože Otome tohle nedělá asi už osm nebo sedm let. Tady něco nehraje.“ pomyslel si Michio a schoval papírek.
Najednou uslyšel od vchodu jak někdo praštil dveřmi a rychle vybíhá nahoru. Michio rychle vstal a schoval se za dveře do pracovny. Do ní za několik sekund někdo vtrhnul. V mezeře mezi dveřmi a kartotékou si Michio všiml Daichiho.
„Není tady. Takže je to zřejmě pravda.“ řekl a už chtěl odejít.
Michio ale rychle zavřel dveře a vybafl na Daichiho.
„Co tady sakra děláš? Málem jsem dostal infarkt.“ rozčílil se vyděšeně Daichi „To tady už zase fetuješ tu Otominu propisku?“
„Říkal jsem ti, že se mi jenom zdála podezřelá. Nic víc.“ bránil se Michio „Ale o to nejde. Koho jsi hledal?“
„No, původně jsem si jen chtěl ověřit jestli je Otome v pořádku? Už jsem byl v nemocnici, ale tam nebyla.“ řekl Daichi.
„Nerozumím.“ řekl Michio.
„Je to takhle, dneska jsem sem vyšel o něco dřív a přes park. Našel jsem tam velký flek krve.“ vyprávěl Daichi „Zdálo se mi to divné tak jsem radši vzal vzorek a rychle běžel do nemocnice. Tam mi řekli, že krev patří Otome. Proběhl jsem tedy celou nemocnici, ale Otome jsem nenašel, tak jsem si řekl, že je možná v pořádku a rychle se vydal sem, abych se ujistil, ale našel jsem tu jenom tebe. Takže Otome je zřejmě...“
Michio všechno vyděšeně poslouchal a než Daichi stihl říct poslední slovo, rozběhl se pryč z pracovny.
„Zůstaň tady.“ zavolal ještě na Daichiho a pomyslel si „Tohle se přece nemohlo stát. Otome-chan je silná, nikdo by jí nemohl jen tak porazit.“
Co nejrychleji mohl běžel do nemocnice. Za několik minut tam dorazil. Vtrhl do budovy, ani se neptal a vydal se po schodech nahoru. Za necelou minutu vtrhl do jednoho z pokojů.
Byl to Yasuův pokoj. Ten teď zrovna koukal z okna ven a Michiův příchod ho vyděsil. Ovšem ne stejně jako Daichiho. Tentokrát hned při Michiově hlasitém vstupu vrhl shuriken. Ten jen taktak minul Michia zarazil se do zdi u dveří. Michio oddechoval a z očí mu tekly slzy, ale ne protože ho jeho týmový parťák málem teď zabil.
„Á Michio to si ty.“ oddechl si Yasuo a pak si všiml Michiova výrazu „Děje se něco?“
„O-o-tome-ch-chan j-je a-a-asi mr-mrt...“ nedokázal ze sebe vydat Michio a dal se do hlasitého breku.
Celou dobu to držel v sobě a nechtěl si to připustit, ale když uviděl Yasua a měl mu to říct, tak to všechno automaticky vypustil.
„Cože?!“ zhrozil se Yasuo „Jak? Kdy?“
„A-asi v-v-včera v-v p-p-parku.“ vzlykal Michio.
Yasuo se tvářil vyděšeně přesto se snažil přemýšlet: „Včera mě přece přepadl ten zabiják. Že by šel i po Otome, ale proč?“
Asi pět minut ani jeden nic neřekl. Michio dál brečel a Yasuo se snažil usilovně přemýšlet. Když ho ale napadla nějaká otázka, bál se Michia zeptat. Michio ale konečně přestal brečet a z kapsy něco vytáhl.
„Tohle jsem našel na jejím stole.“ řekl a podával papírek Yasuovi.
Yasuo se dobelhal k Michiovi, vzal si papírek a pustil se do jeho čtení.
„Tohleto je Vzpomínkový papírek.“ řekl Yasuo.
„Správně, musíme zjistit co na něm je.“ řekl Michio.
„Proč?“ zeptal se Yasuo „Ten papírek může znamenat cokoliv od nákupního seznamu až po nějakou hloupou schůzi. Na tohle si Otome psala pouze osobní věci.“
„To ne. Na tomhle bude něco důležitého.“ zakýval hlavou Michio „Otome si tenhle papírek nedělá asi osm let. Je tam něco co musíme rozluštit.“
„Ale jak?“ zeptal se Yasuo a zamyslel se.
„Musíme hádat“ navrhl Michio „nebo to dáme Šifrovacímu oddělení.“
„Asi budeme muset, ale Shikamarovi-san a jeho týmu to nedáme.“ řekl Yasuo a pomyslel si „Fakt se mi tam nechce, ale budu muset.“
„A komu to dáme?“ zeptal se překvapeně Michio „Shikamaru-san a jeho tým jsou nejlepší.“
„To ano, ale my musíme za někým jiným. A tím jsou Čtenáři.“ řekl Yasuo.

O NĚCO POZDĚJI U VSTUPU DO VESNICE OTAFUKU

„Tak a jsme tady.“ řekl Katsuro „Nevíme kdy Ookami příjde, ale určitě nepospíchal. Rozdělme se a když Ookamiho uvidíte dejte vědět ostatním z týmu.“
Celý tým se rozdělil. Daiji se dal na sever, Leiko, Nobu a Katsuro běželi dál do vesnice. Na jejím náměstí Leiko s Nobuem zůstali a okamžitě se skryli u určených obchodů s mapami. Nobu vylezl na střechu prvního a Leiko se u druhého schovala v úzké uličce.
Katsuro pokračoval dál kousek za vesnici, kde měl dům jeden kartograf a prodával své mapy. Katsuro se schoval tak aby byl dokonale skryt a zároveň dobře viděl na vstup do domu. Teď zbývalo už jen vyčkávat.
Po dobu dvou hodin se nic nedělo. Ryo se nikde neobjevil. Až do chvíle, kdy ke stánku s mapami na severu vesnice přišla podezřelá osoba. Na sobě měla plášť a na hlavě klobouk zakrývající obličej.
Daiji si zapnul vysílačku a řekl potichu: „Slyšíte mě všichni. Tady Daiji. K mému stánku se blíží někdo podezřelý. Má na sobě plášť a slaměný klobouk, který mu kryje obličej.“
„Bylo mi hned jasné, že se nějak musí skrýt.“ pomyslel si s úsměvem Katsuro a řekl do vysílačky „Tady Katsuro. Prozatím ho sleduj a říkej co dělá.“
„Dobrá.“ řekl Daiji „Budu dál sledovat ze svého úkrytu.“
Daiji sledoval postavu, která teď byla u stánku a prohlížela si mapy.
„Zatím si jenom prohlíží mapy.“ zahlásil.
Postava si mapy prohlížela asi deset minut, dokud se k prodejci nenahrnulo více lidí, pak jednu z map potají vzala a dala se na útěk.
„Ukradl mapu a utíká směrem na východ. Jdu na něj!“ řekl Daiji a vyrazil.
Běžel za postavou a když byl u ní stáhl jí k zemi. Pak jí sundal klobouk a prohlédl si jí.
„Negativní. Není to Ookami.“ řekl Daiji a vstal „Omlouvám se vám.“
Postava se postavila a rychle utíkala dál.
„Daiji přepnul jsem to, abys mě slyšel jen ty.“ ozval se z Daijiho vysílačky Katsurův hlas „Doufám, že se nesnážíš moji misi sabotovat.“
„To bych neudělal, taky chci Ookamiho najít.“ řekl sebejistě Daiji a pomalu se vracel zpět na místo „Rád bych si s ním promluvil o pár věcech.“
„Dobře tak se vrať na svoje místo a dál vyčkávej.“ řekl Katsuro.
„Ano, kapitáne.“ řekl Daiji.

MEZITÍM NA CESTĚ DO OTAFUKU

Ryo šel rychlým krokem po cestě. Původně nikam nepospíchal, ale uvědomil si, že dřív nebo později narazí na správnou a dostihnou ho.
„Ještě dneska tam dojdu, seženu mapu a pokračuju dál, i když je to do Země Vody určitě daleko.“ pomyslel si „Jídlo i pití určitě někde seženu a na hlado...“
Jeho myšlenky přerušil nějaký kluk, který do něj strčil a běžel po cestě dál, aniž by se omluvil. Ryo měl zatím co dělat, aby se udržel na nohou. Když opět získal rovnováhu, zanadával si na účet cizince a pokračoval dál v cestě.
O NĚCO DÁL
„Hlupák naběhl na cestu.“ řekla Etsuko a usmála se.
„Cože?“ zeptala se Nariko.
„Už nekrvácí, takže bych ho nemohla najít, ale povedlo se mi prodloužit délku techniky a viděla jsem ho na cestě. Zrovna narazil do nějakého cizince.“ vysvětlila Etsuko.
„Dobrá týme, naběhneme na cestu.“ zavolala Nariko, všichni poslechli a rychle pokračovali dál.
Během chvilky proběhli okolo Rya, který když je viděl strachy úplně ztuhl.
„Už ho skoro budeme mít.“ zaradovala se mírně Nariko.
„Ještě nejásej. Podle toho co si pamatuju, tak po té cestě je Otafuku a tam se mi mezi lidma v pohodě ztratí. Nezapomeň já nemám Byakugan.“ řekla Etsuko.
„Já ti věřím, ale myslím si, že jeho cesta v Otafuku nekončí. Utíká i když ani o nás neví, takže někam pospíchá.“ řekla Nariko.

O NĚCO DŘÍV V NEMOCNICI V KONOZE

„Čtenáři?“ podivil se Michio.
„Jo, Čtenáři. Je to skupina lidí s velkým množství chakry, ale bez bojového talentu. Většinou bývají uzavření kvůli posměchu okolí, přesto se nemají za co stydět.“ řekl Yasuo a pomyslel „Aspoň někteří z nich.“
„A co ti Čtenáři dělají? A jak nám mohou pomoct?“ vyzvídal Michio.
„Když se dotknou nějaké věci a vloží do ní svou chakru, dokážou zjistit vše co se s ní dělo, kde byla v jakou dobu, na co myslel její zhotovitel nebo člověk, který ji používal. Když vezmu jako příklad náš papírek, dokáží zjistit na co zrovna dotyčný člověk při psaní myslel.“ vysvětlil Yasuo.
„A proč o nich slyším teprve teď?“ zeptal se Michio.
„Jak jsem řekl, jsou hodně uzavření a stejně tak neochotní. Přesvědčit je bude těžké.“ řekl Yasuo.
„Tak vezmeme víc Otominých věcí. Čím víc jich vezmeme tím toho víc zjistíme.“ řekl Michio a už chtěl odejít.
„Počkej to nejde. Budeme rádi, když je vůbec přesvědčíme k přečtení toho papírku. Jestli toho přineseme moc, tak s náma nebudou ztrácet vůbec žádný čas.“ zastavil ho Yasuo „Počkej před pokojem, já se obléknu a půjdeme se jich zeptat.“
„Oni tě snad z nemocnice jen tak pustí?“ zeptal se podezřívavě Michio.
„Ne a proto doufám, že mě nepráskneš.“ řekl Yasuo „A teď běž ven.“
Michio vylezl na chodbu a zavřel za sebou dveře. Za necelých pět minut z nich vyšel Yasuo.
„Chovej se normálně, ať nejsme moc podezřelí.“ řekl a společně se vydali k východu z nemocnice.
Měli štěstí, nikdo si jich nevšiml a oni bez problému vyšli ven. Oba dva se teď vydali do severo-východní části vesnice. Chvíli procházeli okolo hustě zalidněné oblasti, ale ta se postupem času zmenšovala. Nakonec šli po starých místech vesnice, kde už nikdo nebydlel. Na jejím konci stála malá budova, která byla podobná Hokageho budově bez její spodní části.
„To je ono?“ zeptal se Michio.
„Jo, tady bydlí. Je jich tam pět, pokud se to tam za tu dobu nezměnilo.“ řekl Yasuo.
„Jak tohle víš?“ zeptal se Michio.
„To ti řeknu později.“ řek Yasuo, došel ke dveřím a zaklepal.
„Kdo to je?“ zeptal se někdo za dveřmi.
„Ninjové z Konohy. Máme pro vás práci.“ řekl Yasuo.
„Nezájem.“ ozvalo se z druhé strany.
„Hodláme obchodovat, to je samozřejmé.“ řekl Yasuo.
„Tak pojďte dál.“ ozvalo se za dveřmí a někdo je otevřel.

ODPOLEDNE V OTAFUKU

„Konečně jsem tady.“ oddechl si Ryo „Tak se hned vydám hledat nějaký obchod s mapami. No jo, ale kde nějaký najdu?“
Zastavil hned prvního člověka, kterého potkal a zeptal se: „Prosím vás, kde tady jsou obchody s mapami?“
„Jeden stánek je na severu vesnice dva na náměstí a jeden je na východě v lesích.“ dostalo se mu odpovědi.
„Děkuji mnohokrát.“ uklonil se mírně Ryo a vyběhl na náměstí.
Na náměstí si vybral obchůdek, který hlídal Nobu a začal si prohlížet mapy.
„Tady Nobu. U mého stánku je někdo podezřelý, ale má zakrytý obličej.“ řekl Nobu do vysílačky.
„Dobře, počkej co udělá.“ řekl Katsuro „Leiko pomalu se tam přibliž a když to bude Ookami chytíš ho do své techniky.“
„Rozumím.“ řekla Leiko a pomalu se blížila k Nobuovo stánku.
Ryo si zatím prohlížel mapy. Už mu bylo hrozné vedro, tak mapu vrátil a sundal si klobouk, aby si aspoň trochu prohlábl vlasy.
„Potvrzuji. Je to on. Máme cíl.“ řekl Nobu a už slyšel Katsura běžícího k nim.
„Zastavte ho.“ přikázal „Hned tam jsem.“
Ryo si zatím opět nandal klobouk a z peněz, které ukradl staříkovi než vyrazil na cestu, koupil mapu. Už chtěl odejít, když před ním přistál Nobu.
„Ani se nehni Ookami.“ řekl Nobu.
„Kruci.“ řekl Ookami, oběhl útočícího Nobua a dal se na útěk.
„Stůj!“ zavolal Nobu.
„Kanishiirudo." řekla Leiko a okolo Rya se utvořil štít a uzavřel ho uvnitř „Teď už nám neuteče.“
„Dobrá práce.“ pochválil Nobu.
„Hej! Pusťte mě!“ ozvalo se ze štítu.
Oba dva ninjové k němu došli.
„To nemůžeme, musíme tě dovést zpátky do Konohy.“ řekl Nobu.
Ryo začal do štítu mlátit.
„Být tebou bych to nedělala, pokud si nechceš rozdrtit klouby.“ řekla s úsměvem na rtech Leiko.
Ryo se zoufale posadil na zem a přemýšlel jak se odtud dostat.
„Možná Kuchiyose: Kawarimi no Jutsu.“ pomyslel si a postavil se.
Utvořil pečetě, příložil ruce k zemi a řekl: „Kuchiyose: Kawarimi no Jutsu.“
Zmizel, ale zase se objevil na stejném místě.
„Kruci. Nefunguje to a na ten štít to určitě taky nebude fungovat.“ pomyslel si rozmrzele a zase posadil.
Mezitím Leiko s Nobuem čekali na příchod ostatních členů. Hodně lidí si je zatím nervózně nebo podezřele prohlíželo a Leiko s Nobuem byli čím dal tím víc nervózní a nedočkaví.
„Daiji už tu měl být.“ pomyslela si Leiko a nervózně se do vysílačky zeptala „Daiji, kde sakra jsi?“
„Nemůžu přijít. Někdo mi blokuje cestu, pokaždé když chci odejít stoupne si přede mě.“ řekl Daiji.
„Tak se ho rychle zbav.“ řekla Leiko.
„Nevypadá zrovna slabě.“ pomyslel si Daiji.
Proti Daijimu stál muž v modrém plášti a obličej měl zakrytý kapucí ze které vykukovaly rudé vlasy.
„Jdu si pro Rya. Prosím vraťte se zpět do své vesnice.“ promluvil poprvé muž.
„Kdo je Ryo?“ zeptal se Daiji „Asi jste si nás s někým spletl.“
„Nespletl, na to vás sleduju příliš dlouho. Ryo je kluk, kterého hledáte.“ řekl muž.
„Hele ať si kdokoliv a chceš kohokoliv, jdi nám z cesty.“ řekl sebevědoměji Daiji „I kdyby si šel po Ookamim, tak ho nedostaneš, protože ho už mají naši kamarádi a já tě tam jen tak nepustím. Porazím tě tady a teď.“
„Chápu.“ řekl muž a z pod pláště vytáhl meč s rudou rukojetí „Jsi odvážný bojovník. Odvaha ti nechybí. Tak tedy pojď a postav se své smrti.“