Dostat druhou šanci 08

Dny se střídaly jak na běžícím pásu a všechny z nich byly až na pár menších detailů celkem totožné. Ráno nikdy nestíhala do práce a domů přišla tak unavená, že se vždy rovnou skácela do postele. Jen asi dvakrát ji ti její úchvatní dva kamarádi vytáhli chlastat…
Co se týče práce, polepšila si. Sice ještě pořád myla nádobí, ale její šéf jí milosrdně přenechal i škrábání mrkve.

Skoro si to ani neuvědomila a týden byl pryč. Za tu dobu se v bytě celkem zabydlela a měla dost času pořádně ho prošmejdit. Po dvou dnech nepřestávajícího pšikání se dokonce dokopala utřít ten prach. Při té namáhavé práci něco našla. Bylo jí divné, že si toho nevšimla dřív. Na jedné poličce se nacházely dvě zarámované fotografie. První vypadala starší, něco kolem deseti a více let, a druhá mohla mít míň než pět. Na obou byly vyfoceny týmy a na obou byl Kakashi. Nevěděla kolik mu na té první mohlo být, ale i tak vypadal pořád stejně.

Byl to první a poslední nález tohoto druhu, který za celý týden objevila. Našla ale i jiné věci. Ovšem ty raději moc neprozkoumávala. Mezi tyto předměty patřili i mírně oplzlé knížky po jejichž nalezení se šmejděním raději přestala.

Ráno zase zazvonil ten dotěrný budík, který si před pár dny koupila. Bylo jí sice trochu divné, že se původně v celém bytě žádný tento přístroj nenacházel, ale rozhodla se o tom nepřemýšlet. Otočila se na bok a hodila rozespalý pohled na toho zákeřného rušitele jejího spánku. Neměla sebemenší chuť zvednout se ze svého vyhřátého pelíšku, ale nakonec ji k tomu její svědomí donutilo.

Najedla se a vyčistila si zuby. Ano, kromě budíku si koupila i kartáček a pár dalších, nepostradatelných věcí. Potom si všimla zavěšeného kalendáře. Připadala si jako blbec. Byla totiž sobota a její šéf jí dal na víkend volno. Chvíli ještě přemýšlela co bude dělat. Kdyby si to uvědomila dřív, tak si ještě mohla hovět v postýlce.

Seděla sklíčená za stolem. Spát se jí už nechtělo. Po chvilce bolestivého přemýšlení se rozhodla pro pořádné prozkoumání vesnice. Zatím věděla pouze to, kde se nachází nemocnice, kam chodí do práce a kam chlastat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že by mohla trefit i k úřadu hokage. Tak se tedy odhodlala k rozšíření svých znalostí co se infrastruktury Konohy týče.

Procházela uličkami vesnice tak dlouho, že pomalu ani necítila nohy. Několikrát objevila Ameriku. To když ji nohy zavedly ke kinu, lázním a hlavně ke hřbitovu. Fakt netušila co se jí na tom hřbitově tolik líbilo. Prostě prošla bránou a při pohledu na upravené hroby začala poskakovat, jásat a křičet: „Tak jsem tady! Konečně budu mít pokoj a klid.“

Jasně, lidi na ni koukali jako na blba. No, když si to uvědomila tak si tak připadala taky. Nechala to ale být, zkuste cizím lidem v nastalé situaci vysvětlovat, že když se podle vašeho názoru dostanete na hřbitov, tak trefíte všude…

Raději sklopila hlavu a pomalu se zase bránou proplížila ven. Když už byla venku, řekla si, že si rovnou nakoupí. Její štěstí bylo, že výplatu dostávala každý den po práci. Kde je obchod věděla už od kupování zubního kartáčku. Ještě teď při vzpomínce na ten trapas zrudla. Při vstupu zatla zuby a doufala, že si ji tam už nepamatují.

Opak byl pravdou. Pamatovali si ji a to asi dost dobře. Pořád kolem sebe slyšela šepot a posměšné zvuky. Při vážení zeleniny už to nevydržela a na celý obchod zařvala: „Tak jsem holt chtěla čistič jazyka! No a co?!“
A další trapas byl na světě. Minule tam udělala cirkus kvůli tomu, že tam nemají kartáček s požadovaným čističem a teď zas tohle. Co nejrychleji naházela do košíku to, co potřebovala. Přešla k pokladně a sama se divila jak rychle byla z obchodu venku.

Domů se jí moc nechtělo, a tak se rozhodla, že to vezme obloukem. Cesta ji vedla takovým „jakože“ lesem. Jako les se to prostě nazvat nedalo. Najednou se před ní vyrýsovala jakási mýtina. Přiblížila se. Houby mýtina! Cvičiště to bylo! Mysl jí zaplavili vzpomínky na domov. Na dobu, kdy si myslela, že ví, co ji čeká. Tašku položila na zem a zamířila doprostřed před ní se nacházejícího placu.

Bylo celkem možné, že na tom místě vyronila slzu. Ačkoli se to tady jen zdánlivě podobalo jejímu domovu, bylo to něco jako retrospektiva do jejího dětství. Prožila tolik věcí na jednom obdobném místě. Tak moc se tehdy snažila. Kolik tehdy udělala práce. A proč? Aby to potom klidně zahodila…

Chvíli tam bez jakéhokoli pohybu postávala. Potom si usmyslela, že je pozdě myslet na takové věci. Do hlavy se jí prodrala myšlenka na něco úplně jiného. Hodně dlouho nic takového nedělala. Možná to dokonce i zapomněla… Po pár vteřinách se ozvalo: „Mizu Bunshin no Jutsu.“

Byla hodně spokojená a proto si musela poblahopřát (a to doslova). Potom nechala klon aby udělal „puf“. Jako by se jí vrátilo něco, co už hodně dlouho postrádala. Nejhorší bylo vybavit si pečetě, ale jak šlo vidět, tak to zvládla na jedničku. Žádné jutsu už léta nedělala. To by ji vždy moc rychle našli…

Když už jí to tak šrotilo v mozku, najednou vyplul na povrch jeden dost závažný fakt. Dost ji udivilo, že si na to od probuzení v nemocnici nevzpomněla. Přitom to posledních pár let byla jediná věc na které jí celkem dost záleželo. Chyběla ji její zbraň. Katana, kterou jí věnovali rodiče. Poslední věc, která ji spojovala s domovem. Teď by si nejraději nafackovala. Byla si jistá, že jí ji ten parchant nevzal. Dost jasně si pamatovala, jak ji i po jeho odchodu dál svírala pevně v ruce.

Rychle ze vzpamatovala, popadla tašku a rozběhla se domů s tím, že už něco vymyslí. V hlavě se jí objevila mapka vesnice a Aya velice rychle našla tu nejrychlejší cestu.

Přede dveřmi se ocitla opravdu velmi rychle. Vyndala si z kapsy klíče a chtěla si odemknout jenže dveře nebyly zamčené. Přitom si byla jistá, že určitě zamykala. Přiložila ucho ke dveřím. Nic. Vzala za kliku a pomalu otevřela. V pokoji nikdo nebyl. V tu chvíli se jí dost ulevilo. Šla do kuchyně a začala vyskládávat nákup. Najednou ovšem uslyšela nějaký šramot vycházející z koupelny.V momentě si vybavila snad milion katastrofických scénářů. Okamžitě uchopila tu nejbližší a nejlépe použitelnou věc, kterou měla po ruce – pánvičku.

Skoro ani nedýchala. Pomalu a s mocnou tou její zbraní se blížila ke dveřím koupelny. Chytla za kliku. Už za ni chtěla zatáhnout když v tom se dveře nečekaně otevřely bez jakéhokoli jejího přičinění. Málem ji trefil šlak, ale vzpamatovala se, vzhledem k jejímu přetrvávajícímu psychickému stavu, celkem rychle. Natáhla ruku a bleskově toho vetřelce praštila pánvičkou po hlavě.

O něco dříve

Kakashi se konečně vrátil z mise. Sám nečekal, že se to tak protáhne, ale hned na začátku mu bylo řečeno, aby byl trpělivý.

Teď byl dost unavený, a tak si zamířil rovnou domů. Celé trvání mise se modlil aby jeho domov, za dobu jeho nepřítomnosti, zůstal celý. Byl si vědom toho, že Ayu moc nezná a neví co od ní může čekat. Proto ho velice překvapilo, že ji u sebe nechal bydlet. Nebo, že by to udělal právě proto?
Dveře byly zamčené a nikdo nebyl doma. Pomyslel si, že nejspíš bude v práci, a tak si s tím hlavu nelámal. Musel si odpočinout, ale ještě předtím nutně potřeboval sprchu...