Oheň

Deník odletěl s hlasitým žuchnutím do kouta. Mladá dívka se pro něj po chvilce vydala, zvedla ho a nesla do obývacího pokoje. Nikdy si tu místnost tak pečlivě neprohlížela jako dnes. Byla útulně zařízená, červený koberec s dlouhým chlupem, který teď v zimě krásně hřál. Lampa, stojící vedle sedací soupravy už dlouho nesvítila. Žárovka praskla a ještě se nikdo neodhodlal ji vyměnit, i když každý neustále nadával, že lampa nesvítí. Ona za to přece nemůže ne? Dívce spadli dlouhé černé vlasy do tváře. Odhrnula si je a lehce se pousmála. Pak se podívala na deník. Zuřivost, která ji zachvátila, se nedala ovládnout a zápisník, který ji trpělivě naslouchal už dva roky, se znova proletěl. Teď ale našel útočiště v kamenném krbu, kde plápolal malý plamínek. Jakmile zaznamenal papír, okamžitě se po něm hladově vrhl a po chvilce zůstala jen poslední popsaná stránka. Hinata na to koukala a pomalu ji začali stékat slzy. Stihla si přečíst první větu, kterou na tu stránku napsala, než list papíru podlehl zkáze ohně.
Miluji ho.
„Miluji ho a ona mi ho vzala!“ Další vlna zuřivosti vyšla na povrch. S pláčem se Hinata rozeběhla do svého pokoje, kde s sebou plácla na postel a kapičky slz padaly na polštář a pomalu se vsákly. V hlavě se jí začal přehrávat text, který naposled zapsala do deníku.

Dnes je čtvrtého října, roku 2006.
Ahoj!
Dneska to nebude moc veselý zápisek. Tento den byl opravdu děsný a to začal tak krásně. Ráno jsem se potkala s Kibou a dali jsme se do řeči. Však víš, jak po něm toužím. Ano, ano, byly časy, kdy jsem Ti psala o Narutovi, ale po několika letech, snad jsem zmoudřela, jsem si všimla Kibi. Byl úplně jiný, ale přece jen stejný. Asi mě přitahují nenapravitelní a tvrdohlaví muži. Ale zpět k tomu, co Ti chci napsat. Povídali jsme si dlouho a dostali jsme se do lesa. Slunce prozařovalo korunami stromů. Občas ozářilo i Kibu a v tu chvíli se mi srdce roztlouklo nadzvukovou rychlostí. Ale i přes to štěstí mě začalo něco tížit na srdci. No z počátku jsem se to snažila ignorovat a po nějaké chvíli jsem to opravdu přestala vnímat. Kiba se ke mně nahnul. Myslela jsem si, že je nejšťastnější den mého života. Kiba mě chce políbit! Nakonec mě nepolíbil, ale pošeptal mi, že mi chce něco říct, že je to osobní a snad se nebudu zlobit a že i přes to, co mi chce říct, jestli zůstanu nadále jeho přítelkyní. Další vlna radosti. Řekl slovo přítelkyně! Ale špatně jsem ho pochopila. Myslel to jako kamarádka. I tak jsem byla natěšená, co to asi bude. Chytl mě za ruku a táhl někam hlouběji do lesa. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem chvílemi uvažovala, jestli už nevyskočilo z hrudi.
Když mě odtáhl na ono místo, postavil se proti mně, chytl mě za ramena a podíval se mi zpříma do očí. „Teď mě pozorně poslouchej.“ řekl a já napjatě čekala, co řekne. Nebudeš mi věřit, co řekl!... Odcituji ho.
„Mám tě rád, Hin. Jsi pro mě skoro jako sestra a proto by si to měla vědět první. Asi víš, že v poslední době se chovám divně, pořád se Vám vyhýbám. Mám k tomu jisté důvody, které ti za chvilku řeknu.“ Opravdu jsem si myslela, že je to můj nejšťastnější den v životě, jenže pak pokračoval.
„Budu se ženit.“ Nastal šok, po dlouhé odmlce jsem ze sebe dokázala vypravit jediné slůvko „S?“. A následovala další rána pod pás. To Hanabi. To s ní se bude ženit. Nutila jsem se udržet klid. Bohužel, pokus to byl marný. Nejprve jsem se rozbrečela a mezi vzlyky jsem mu řekla vše, co k němu cítím i to, jak mě „těší“ jeho svatba. Stál jako opařený. Já jsem na nic nečekala. Zvedla jsem se o odešla. Ještě jsem slyšela, jak na mě volá omluvy, ale že srdci neporučí.
Ať mi nic nenalhává, já jsem své srdce taky držela v kleci! Dvakrát! A ani jednou to nevyšlo. Prostě nenávidím chlapy! Jsou bezcitní a nevšímaví! Holka pro kluka kolikrát udělá první poslední, aby na sebe alespoň trochu upoutala a oni si nevšimnou, že to je jen a jen PRO NĚ!
Promiň, už to zabalím. Nemám náladu se k tomu dnešku vracet. Potřebovala jsem se někomu svěřit, ale teď už na to chci zapomenout. Měj se a zítra Ti zas něco napíšu.

„Promiň.“ Hinata se omluvila deníčku, ze kterého je teď už jen popel. Zítra do něj nic nenapíše.
„Zklamání? Nenávist? Co je silnější?“

Od toho dne Hinata nevlastnila žádný jiný deník. Chodila světem sama, ne však dlouho. Pokusila se ještě dvakrát navázat vztah, ale i v těchto případech neuspěla, a proto o své 22. narozeniny rozmístila po svém domě výbušné lístky. Uprostřed obýváku si klekla a řekla slůvko VÝBUCH.