Two brothers, two fates- 1.kapitola

1.kapitola

Jako každou středu jsem šla od Hinaty. Vždycky se takhle scházíme, abychom si v klidu popovídali. Jinými slovy, abychom se zbavili Sasukeho a Naruta. Vždycky, když byly s námi, tak to nedopadlo moc dobře. No jinými slovy, kluci dělali samí blbosti. Ikdyž jsem byla teprve ve třetím měsíci, měla jsem břicho, jak balon. No jo no moje maličké rostlo a rostlo.
Zrovna jsem scházela dolů poschodech, když naproti mně šel Itachi.
„Ahoj Itachi, jak se máš?“ Zeptala jsem se ho, když mě konečně uviděl. Od té doby, co zemřela Ai skoro vůbec nemluvil. Jediný s kým jakžtaž mluvil jsem byla já a Sasuke. Ostatní buď nevnímal a nebo ignoroval.
„Ahoj. Jde to,“ odpověděl a já nad tím jenom zavrtěla hlavou.
„Máš teď nějaký program?“ Zeptala jsem se ho, a když jen zakroutil hlavou, že nemá, hned jsem se rozzářila.
„Co kdybychom se šli někam projít. Nechci se nudit v pokoji a k tomu potřebuju na čerstvý vzduch,“ navrhla jsem mu, a když jsem zpozorovala, že se mu moc nechce, prostě jsem ho čapla za ruku a táhla ho ven ze školy.
Šli jsme mlčky vedle sebe, ale to už byl pro mě plus, že alespoň se mnou nikam jde. Že ho neotravuje mi dělat společnost.
Když jsem, už byla celkem udýchaná, sedli jsme si pod strom. Opět bylo ticho. Otočila jsme se na něj a v jeho tváři jsem uviděla něco, co už dlouho ne. Byl uvolnění a v jeho tváři nebyla tak velká bolest, jako každý den, co jsem ho potkávala.
„Vím, že to nemáš jednoduchý, ale musíš to překonat. Musíš být silný. Vím, že to pro tebe nebude lehké, ale nemůžeš přece takhle žít do konce života.“ Nedíval se na mě, pořád koukal před sebe a jak se zdálo, tak nad ničím přemýšlel.
„Co, když se konec mého života blíží, co když nemám pro co žít. Nevíš jaký to je Sakuro, ty máš Sasuke, máš to nenarozené dítě, ale co mám já. Nic. Proč bych tu měl být, nic mě tu nedrží.“ Nevím, jak jsem to dokázala, ale během sekundy jsem se ocitla před ním a vrazila jsem mu facku. Když se na mě podíval, co jsem to momentálně udělala, spustila se mi z oka slza.
„Přestaň takhle mluvit. Potřebujeme tě. Naruto, Hin, Sasuke a.... a taky já tě potřebuju Itachi,“ řekla jsem a dál jsem břečela. Itachi se na mě díval s bolestí v očích, ale tentokrát to nebylo nad ztrátou Ai, ale nad tím, co řekl a jak jsem na to zareagovala já.
„Víš, když jsem se dozvěděl, že má Ai smrtelnou nemoc a že už tu dlouho nebude, zhroutil se mi svět,“ řekl to chraptivím hlasem, jako by se snažil zadržet slzy.
Malinko jsem se nahnula a pevně ho objala. Ikdyž přes moje břicho ti moc nešlo, ale přece jsem se snažila a jak se zdá Itachi si oddechl.
„Měli bychom jít nebo se Sasuke zblázní,“ řekl a společně jsme došli až ke škole a Itachi mě ještě doprovodil ke dveřím od mého a Sasukeho pokoje.
„Děkuju, za krásné odpoledne Sak a omlouvám se, co jsem řekl.“
„To já ti děkuju za krásné odpoledne a pokud to ještě jednou řekneš, nezůstaneme jenom u facky,“ řekla jsem se smíchem v hlase a bouhla jsem ho do ramene.
„Ou ono to má celkem sílu,“ řekl a rozcuchal mi vlasy a potom strčil ruce do kapes a pomalým krokem se vydal ke svému pokoje.
Nestihla jsem ani zaťukat a už se mi otevřeli dvěře ve kterých stál Sasuke v černé košili a kouzelně se na mě usmíval.
„ Ahoj,“ pozdravil mě a poté mě jemně políbil.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a vešla jsem dovnitř.
„Jakpak jsi se měla?“ Zeptal se mě, když jsme si společně lehli na postel.
„Dobře, skoro celé odpoledne jsem trávila s Itachim a snažila jsem sem mu malinko zvednout náladu,“ usmála jsem se a ještě více jsme se uvelebila v Sasukeho náruči.
„A co? Povedlo se?“ Zeptal se mě a já jenom kývla hlavou na souhlas, že ano.
„Tak to je dobře, protože ho zítra budeme potřebovat,“ řekl a já se na něj tázavě podívala.
„Zítra máme misy.“
„Je těžká?“ Zeptala jsem se a podívala se mu do obličeje se strachem v očích.
„Celkem jo, a proto s námi musí jít i Itachi.“
„Takže tam budou dva démoni bez pána, no to bude super,“ řekla jsem ironicky a sedla jsem si.
„Nebude to tak nebezpečné. Jde tam taky Hinata, Naruto, Neji Ten ten a taky Ino se Saiem. Bude nás tam hodně lásko, takže mě ani Itachimu se nic nestane,“ řekl a zezadu mě objal a poté mě pilíbil na šíji.
„Přísaháš, že se vrátím v pořádku a hlavně živej?“ Zeptala jsem se a poté když kývl jsem ho políbila na čelo a poté jsem se obět zachumlala v jeho náručí a během pár minut jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila, Sasuke už v posteli nebyl. Podle toho, co mi řekla Tsunade vyrazili brzy ráno. Měla jsem o všechny strach, ale poté jsem si uvědomila, jak moc jsem hloupá, vždyť všichni byli silný, strašlivě silný, takže se není čeho bát. S touto myšlenkou jsem vyšla ven ze školy a šla jsem se projít. Byla to dlouhá procházka u které jsem si vyčistla hlavu od všeho, co mě trápilo. Když jsem se navečer vrátila do školy, potkala jsem u vchodovích dveří všechny, kteří šli na tu misy, ale Sasukeho jsem nikde neviděla. Když si mě poté všichni všimli, uviděla jsem v jejich tváři něco, co mě vylekalo. V jejich tvářích se odrážela bolest. Opravdu velká bolest. Když jsem poté pohledem vyhledala Itachiho všechno mi to došlo. Došlo mi to jen z pouhého jeho pohledu. Během pár minut jsem propukla v nezastavitelný pláč. Málem bych se sesypala na zem, kdyby mě Itachiho ruce nechytli. Poté mě pevně obejmul a já mu jen máčela jeho tričko a pevně jsem ho objala. Stáli jsme tam takhle dlouho. Do té doby dokud jsem nezačala mít strašlivé křeče do břicha. Byla to nesnesitelná bolest z které jsem nakonec omdlela.
Když jsem se probudila všude bylo bílo. Nevěděla jsem, kde jsem a už vůbec jsem nevěděla, co tu dělám.
Když jsem malinko pootočila hlavu, uviděla jsem Itachiho, jak sedí na židli a jeho pohled směřuje na mě.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se mě a já si najednou všechno uvědomila a rychle jsem si sáhla na břicho. Bylo ploché. Rychle jsem se podívala na Itachiho a uviděla jsem, že moje myšlenky jsou pravdivé.
„Itachi řekni mi, že tohle je jenom hrozná noční můra. Že Sasuke a naše miličké žije. Prosím řekni mi to, prosím.“ Opět jsem se rozbrečela a opět mě Itachi utěšoval.
„Ani nevíš, jak moc rád bych ti to řekl Saky, ale nemůžu. Nejde to,“ řekl se smutkem v hlase.
„Co teď mám dělat Itachi, pověz mi, co mám dělat.“ Doufala jsem, že mi odpoví a jak se zdá moje prosby byly vyslišeny.
„Musíš žít dál, snažit se zapomenout na tu bolest a najít si noví cíl pro který budeš žít.“
„A jaký to má být cíl?“ Zeptala jsem se.
„To musíš zjistit sama, ale teď spi,“ řekl a poté se zvedl ze židle a byl na cestě odejít z pokoje.
„Itachi....mohl ...mohl bys tu prosím zůstat?“
„Samozdřejmě.“

Podle toho, co mi Itachi řekl jsem spala skoro tři dny. Byla jsem tři dny bez bolesti, ale jakmile jsem se vzbudila, opět to začlo. Bolest, která mi trhala srdce na miliony malých kousků, které mě ničili uvnitř těla. Moje psychická bolest se nezlepšovala ani fyzická bolest. Myslela jsem si, že fyzická bolest mi pomůže. Jediné, co ale dokázala bylo, že jseem na těle měla ošklivé jizvy, které už nikdy nezmizí. Ani po třech měsících se nic nezměnilo. Pořád to bolelo, chodně a obzvlášť když někdo zmínil Sasukeho jméno. Bylo to ještě horší. Jedinou mou oporou byli Naruto s Hinatou, ale hlavně Itachi. Tentokrát jsem si role vyměnili, tentokrát to byl on, kdo mě utěšoval, kdo se mnou trávil nejvíce času. Byla jsem mu za to všechno vděčná, ale úplně nejvíce vděčná jsem mu byla za to, když mi řekl, že na týden odjíždíme pryč. Nikam na venkov. Pryč od starostí, pryč od vzpomínek.