Morphium

Tenten

(Protože se nikdy nebála bouřky.)

Otočí červeným kohoutkem a ponoří ruce do horké vody napuštěné štiplavě páchnoucí desinfekcí. Drhne si kůži na rukou, dokud úplně nezrudnou. Musí být sterilní.
Podívá se do zrcadla. To jí lhostejně oplácí zelený pohled. Zelený. Zelený saponát, kterým si právě myje ruce, zelené kachličky pokrývající stěny ordinace, zelená desinfekce, zelený hnis špatně ošetřených ran.
To stačí. Vrátí se na ošetřovnu.
Přinesli ji před chvílí na nosítkách. Fraktura pravé holenní kosti, několik tržných ran na hrudníku. Celou ji pokrývají špinavé obvazy nasáklé krví. Musí pryč – opatrně, aby přitom nestrhla strupy. Tenten zatíná zuby.
„Promiň.“
A když ji umývá, odhaluje další a další modřiny, další pohmožděniny. Snaží se ji dotýkat co nejméně, aby jí nepůsobila zbytečnou bolest. Tenten ale zírá do prázdna před sebou, aniž by mrkla. Sakura odstraní všechen hnis a ováže rány čistými obvazy. Nakonec sepíše výčet zranění do záznamu.
Trvá to dlouho.
„Podali jste už hlášení?“ zeptá se pak.
Tenten přikývne.
„Odpočiň si. Zhasnu ti.“
Ošetřovna se ponoří do tmy. Sakura se vrátí do ordinace. Zhroutí se do křesla. Zvrátí hlavu a civí do stropu.
Čeká, že se rozpláče, ale oči má stále suché.
* * *
Napije se rovnou z lahve. Štiplavá chuť kořalky. Smrad levných cigaret a lidských těl. Potí se.
Je léto, večer. Svítí lampiony. Vypadá to hezky, nádherně, jako kdyby nad vesnicí přeletělo hejno svatojánských mušek. Znovu se napije. Pískot komárů, dav kolem. Někdo se směje.
„Myslím, že už máš dost." Kakashi jí vytrhne láhev.
Sakura se rozvzlyká.
Kakashi vzdychne a položí ji ruku otcovsky na rameno. Odvede ji do Ichiraku a objedná jí čaj.
Nemluví. Čeká, než se dá dohromady.
„Tak tohle jsem chtěla,“ ozve se náhle. „Nedívat se ostatním na záda, ale já se na záda stejně pořád dívám a nikdo mi to nevěří, Kakashi-sensei. On… on měl pravdu, jsem k ničemu. Zase ji přinesli a já nevím, jestli se ještě někdy vrátí, Kakashi-sensei, co mám dělat, nevím, co mám dělat, aby se to už nedělo…“
Kakashi mlčí. Dolije jí šálek.
„Ino říkala, že jsem jako svlačec, haha… ta mrcha věděla, o čem mluví, já jsem vážně jako svlačec… Co mám dělat s Tenten? Co s ní mám dělat, já vím, že mi příště umře pod rukama, já to už nezvládnu… Nezvládnu…“
* * *
„Co se stalo?“ zeptá se dalšího rána. Ignoruje bušení ve spáncích a tupou bolest v játrech.
Tenten otevře oči. „Všechno je to v hlášení.“
„Chtěla bych to slyšet od tebe.“
„Proč?“ Zasměje se. „K čemu to bude?“
„Prosím.“
„Mám ti snad vyprávět?“ Odmlčí se. Její oči jakoby vyhasnou, zamží se.
„Co chceš slyšet? Přestrojila jsem se za služku a nechala se tam zaměstnat. Po třech týdnech si mě už nikdo nevšímal. Nedalo velkou práci vplížit se do jeho ložnice a podříznout ho, když spal,“ řekne pak. „Potom… potom tam vtrhly stráže.“
„Zřídili tě?“
„Bylo jich deset. Jasně, že mě zřídili. Tři jsem oddělala, než mě srazili k zemi. A kopali. Myslím, že jsem zvracela krev. Nebo to bylo až ve vězení po výslechu? Už nevím.“
„Jak se ti povedlo utéct?“
Tenten se zašklebí. „Dírou mezi nohama se dostaneš odkudkoli.“
„Jak… jak přesně?“
„Snad nechceš detaily. Neřeknu ti je. Prostě se mi povedlo odtamtud zmizet.“
„Co bylo pak?“
„Hradem jsem se plížila, aby mě nikdo neviděl. Skoro mě chytli, všude se někdo coural. Už ani nevím, jak se mi povedlo dostat se ven a doplazit se do lesa, kde na mě čekal kontakt. Ošetřil mě. Pak jsme se chtěli dostat nejkratší cestou do Konohy, ale dostihli nás.“
„Utekli jste?“
„Snažili jsme se, ale obklíčili nás. Myslím, že by nás v tom lese rovnou oběsili, kdyby se neobjevil Kakashi s Nejim. Zbytek znáš.“
Sakura sedí a dívá se na Tenten, na její přelámané údy, na její popraskané rty, natržené obočí.
„Prostě mi dej morfium a nech mě spát.“
Sakura bez rozmýšlení přikývne a odemkne skříň s léky.