I Hidan vypráví pohádku

...

název sice připomíná sérii Sakura a Naruto vypráví pohádku, avšak nemá s ní nic společného, naopak je tomu s povídkou Hidan a dítě
a ještě malé upozornění: pokud očekáváte, že si přečtete pohádku, která do vás vleje klid a pohodu Vánoc, tak raději nečtěte

Modrovlasý klučina ležel potichu ve své postýlce, očička mu zářila štěstím, konečně přišel strejda Hidan, kterého se nemohl dočkat. Konan si oddechla, ještě před chvílí ten sladký andílek připomínal malinkého ďáblíka, který se nechtěl utišit. Konan ho pohladila po vlasech a dala mu pusu na čelo. Hidanovi vyrvala z rukou kusu a vrazila mu do nich knížku, ze které svému synovi ještě před chvílí v marné snaze uspat ho četla.
„Budu hned vedle, kdyby jste něco potřebovali,“ začala s odříkáváním obvyklých instrukcí, ale pak si uvědomila, že se jí po týdenním odloučení vrátil zpět manžel, takže dokončila větu takto: „poraďte si nějak sami, ale hlavně tam nechoďte!“
„Proč?“ otázal se hned Hidan.
„Protože se dnes Nagato konečně vrátil z mise a …“
„Už je mně to jasný,“ ušetřil ji podrobností.
„Tak to je fajn a pamatuj Hidane, na čem jsme se domluvili, žádná sprostá slova!“ připomněla na závěr.
„Však slyšíš, že se držím. A to dokonce i po tom, cos mně vzala kosu.“
„Kam ju neseš?“ vybafl celý nesvůj.
„Potřebuješ ji snad ke čtení?“ odpověděla otázkou.
S velkým přemáháním ze sebe vytlačil „Ne!“

„Ku*va drát!“ vylétlo mu z pusy, jen co za Konan zaklaply dveře, „co tam s tou kosou budou dopr*ele dělat? O takovým sexu jsem ještě neslyšel, a to jsem přes kosu odborník!“
Dítko odměnilo jeho jadrnou mluvu potleskem, což mu připomnělo, proč sem vlastně přišel. Knížku s nehraným odporem odhodil na stůl, stoupl si před postýlku a nadechl se k první větě.
„Jak mám ku*va vyprávět pohádku, když nemám svou kosu?“ láteřil Hidan, „To je na ho*no, já se na to vys*ru! A to jsem chtěl vyprávět ku*va dobrou pohádku! Už jenom ten název Jak učedník Jashinův ke své kose přišel posadí každýho na pr*el! Jenže to bych musel mít kosu!“
Na chvíli se odmlčel, a tak přes stěnu z vedlejšího pokoje dolehly rytmické zvuky vrzání postele.
„Chudinka moje! Ale on to Jashin vidí a ty zmr- … ne snad to nevidí, to by ani Jashin nerozdejchal!“

„Já už chci konečně slyšet pohádku!“ přerušilo klučičí vřískání Hidana v úvahách, zda je možné, že by jeho bůh něco nerozdýchal.
„Ty už umíš mluvíš?“ dorážel hned na modrovlasého chlapce, „Vždyť ty přece nemluvíš?“
„Tobi umí mluvit!“ ozvalo se mu za zády, což Hidana zírajícího na Konanina syna, řádně vylekalo.
„Tobi je hodný kluk!“
„Ty zmr*e malej! Máš jediný štěstí, že nemám kosu, jinak bych tě …“
„Pohádka! Pohádka! Pohádka!“ skočil mu Tobi skandováním do řeči a hned poté se otevřely dveře.
Hidan očekávající Konan okamžitě skočil po knížce, ale jak záhy zjistil, nebylo to potřeba. Do pokoje vstoupili Deidara a Sasori.

„Už to začalo?“ vyptával se blonďák.
„Co začalo?“ nechápal Hidan.
„No přece ta pohádka!“ odpověděl loutkař.
„Tak počkat, pánové!“ volal kdosi z chodby, kterého Hidan podle hlasu tipoval na svého parťáka, „Vstupné už jste zaplatili?“
Nebylo pochyb, byl to Kakuzu a za chvíli už stál před Deidarou a Sasorim s napřaženou rukou.
„Tobi je hodný kluk, Tobi chce poloviční!“ zvolal člen Akatsuki s maskou ve tvaru lízátka a hodil Kakuzovi dva knoflíky, „Tobi víc nemá, Tobi je chudý kluk!“
„Bude ti stačit, když zaplatím svým uměním?“ zeptal se Sasori a nabídl výběrčímu dřevěnou miniaturu sebe sama.
„Ať tě to ani nenapadne!“ zarazil Kakuzu nadechujícího se Deidaru.
„Diskriminace!“ urazil se blonďák.
„Konečně vidíš, že to tvoje umění za nic nestojí!“
„Cos to řekl? Že z tebe nadělám piliny?“
„Tobi zaplatil, Tobi chce pohádku!“
„Buďte už ku*va zticha!“ seřval je Hidan.
„Správně, zavřete už ty svoje klapačky!“ podpořil Kakuzu svého partnera, „Umělec hodlá začít!“
„S čím hodlám začít?“ zeptali se Deidara se Sasorim současně.
„Já myslel Hidana,“ ujasnil Kakuzu.
„Vyprávět pohádky není umění!“ shodli se umělci, „Umění je …“
„Pohádka! Pohádka! Pohádka!“ přerušil je Tobi svým skandováním.
„Ticho!“ zjednával vypravěč opět klid, „Jestli nás uslyší ti dva vedle, tak máme po pohádce!“
Všichni zmlkli a nastražili uši.

Z vedlejšího pokoje doléhaly rytmické zvuky vrzání postele.
„Myslím, že je to dobrý,“ vyvozoval Kakuzu, „můžeš začít Hidane, Deidaru zkasíruju až potom.“
„Chudinka moje!“ zazoufal si opět Hidan, „Bez ní nemůžu!“
„Bez koho? Bez Konan? Ty s ní něco máš?“ zajímal se až podezřele moc Deidara.
„A ty s ní něco máš?“ obrátil na něho jeho vlastní otázku Sasori.
„S tebou se nebavím, pseudoumělče,“ odbyl ho.
Ze Sasoriho začínaly odlétat třísky, jak to v něm vřelo.
„Tak dost, oba dva!“ uklidňoval situaci Kakuzu, „Tys Deidaro ještě nezaplatil, tak si dávej pozor na jazyk, teda na jazyky a neprovokuj, jinak dnes pudeš spát bez pohádky!“
„Pardon,“ omluvil se Deidara, na kterého výhružka zafungovala.
„Hidane, můžeš!“ pobídl ho týmový kolega.
„Ale ho*no můžu, nemám kosu!“
„A kde je?“
„Vedle!“
„Sasori, rychle mu vyřež dřevěnou!“ organizoval Kakuzu.
„A z čeho jako?“ zeptal se loutkař.
Deidara vedle něj sváděl vnitřní boj, jedna část chtěla Sasorimu poradit, ať ji vyřeže ze sebe, ale ta druhá chtěla slyšet pohádku.

V tom se ve dveřích objevila rybí hlava.
„Co tady všichni děláte? Neviděli jste Itachiho?“ vyptávala se, „Někde se mně ztratil.“
„Ha, Samehada!“ zaradoval se Kakuzu, „Kisame, puč ji Hidanovi!“
„Proč bych to jako dělal?“ nechtěl se šermíř vzdát své zbraně.
„Protože jinak neuslyšíš pohádku!“ vysvětlil Kakuzu.
„Pohádka! Pohádka! Pohádka!“ skandoval opět Tobi.
„To jste měli říct hned, tady ju máte!“ otočil Kisame.
„Gigigi! Gigi! Gigigigigigigigigi!“ pištěla Samehada.
„Já chci svou kosu!“ trval na svém Hidan, „Jak nemám kosu, tak nedám ani ránu!“
„Tak to aspoň zkus,“ škemrali diváci.
Hidan podlehl a uchopil Samehadu, té se to ale jen pramálo líbilo, takže vystrčila z rukojeti ostny, které Hidanovi probodly ruku.
„Au, ty ku*do jedna!“
„Jak to s ní mluvíš, omluv se!“ zastal se Kisame své zbraně, která se odskákala schovat do rohu místnosti.
„Já se budu omlouvat? Ses pos*al, ne? Víš jak to ku*va bolí?“
Kakuzu opět nastoupil, aby zklidnil vášně, ale slova tentokrát nestačila, takže přišly na řadu jeho nitě. Pak teprve nastal klid a znovu bylo možné slyšet rytmické zvuky vrzání postele z vedlejšího pokoje. A do toho se z chodby ozvala rána.

Všichni v pokoji otočili hlavy ke dveřím. Kakuzu k nim přiskočil, otevřel je a našel na zemi rozpláclého Itachiho.
„Řekněte někdo Hidanovi, že nemá tu svou blbou kosu nechávat opřenou o zeď, vždyť jsem se mohl zabít,“ hudroval zvedající se Uchiha.
„Takže ona byla celou dobu opřená tady?“ podivoval se Kakuzu, „Že si jí nikdo nevšiml.“
„A pak že já jsem tu ten slepej!“
„Cože moje kosa je na chodbě?“ ozvalo se z pokoje, „Je v pořádku?“
„Nic mně není,“ odpověděl Itachi.
„Na tebe se*u, co kosa?“
„Mohl bys ho zabít až potom, co nám poví pohádku?“
„Tak jo,“ souhlasil Itachi a podpírán Kakuzem vešli do pokoje.
Kakuzu nasál do sebe svoje nitě a hodil Hidanovi jeho kosu.
„Pohádka! Pohádka! Pohádka!“ skandoval opět Tobi.
Hidan mu dal gestem ruky najevo, že začíná, Tobi se utišil a Hidan se nadechl k první větě.

„Počkat, počkat, počkat!“ zastavil ho Kakuzu, „To by teda nešlo!“
Všichni v pokoji na něj nevěřícně civěli. Kakuzu prstem ukázal ke stropu, kde měl své stanoviště Zetsu.
„Nezaplatil a ještě pořizuje videozáznam!“
„Proč netočíš to vedle?“ hysterčil Deidara.
„Tam už to skončilo,“ odpověděla černá polovina.
„Všechno mám nahraný, to je matroš, panečku“ dodala ta bílá.
Nastražili uši, aby se přesvědčili. Z vedlejšího pokoje už žádný zvuk nedoléhal, zato z chodby byly slyšet přibližující se kroky. V zápětí stála ve dveřích Konan.
„Jsem tady Hidane, vezmu to za te-be … co tady všichni děláte?“
„A žili spolu šťastně i po smrti! Spokojení? Sbohem!“ utnul naštvaný Hidan pokus o pohádku a dal se k odchodu.
„Teda sjashinem!“ opravil se ve dveřích.

Modrovlasý klučina, který celé představení pozoroval se zatajeným dechem, odměnil všechny zúčastněné herce potleskem. Hned potom mu únavou klesla víčka a usnul.