Naruto Ultrashippuuden, Kapitola 12, Druhá šance

Kapitola 12, Druhá šance

Zdálo se to jako věčnost. Již tolik času uplynulo od doby, co se Sakura vydala pátrat po Haruko Jinjuu. Několik dnů ji trvalo dostat se pouze na konec pevniny, která tvoří Zemi ohně. Štěstí však bylo nakloněno na její stranu, prozatím se nemusela potýkat s žádnými obtížemi, stačilo se pouze vyhýbat lidem.
Po dvou týdnech pěší cesty a dni na člunu se Sakura konečně dostala na břeh pevniny, kterou popisovala Tsunade, když Sakuře radila, kde najde mistra. Ostrov však vůbec nebyl malý, jak Tsunade vyprávěla, byla to obrovská plocha prostoupená temnými hvozdy, z břehu, nebo spíše z menšího útesu, byly vidět bílé vrcholky vzdálených hor, o které se lehce opíraly paprsky slunce.
Sakura nemarnila časem, unavená a hladová zamířila od útesu přímo do lesa, který se každou minutou zdál hustší a hustší. Sakuru to však neodradilo. Řekla si, že když už se dostala až sem, cestu dokončí. Hlavou ji probleskla myšlenka, jestli její putování nebylo zbytečné. Co když osoba, kterou hledá, již není mezi živými? V případě, že je naživu, přijme její žádost? Náhle si uvědomila, že se opírá o jeden z mnoha stromů.
„Na přemýšlení není čas! Musíš jít. Následuj svůj instinkt.“ Jakoby slyšela z dáli Tsunadin hlas. V tu chvíli se únavou zmožená Sakura přemohla, byla odhodlaná tak, jak již dlouho ne.
Šla, běžela, stále dál. Nic pro ni nebylo překážkou.

Po několika hodinách neustálé chůze začal les pozvolna řídnout. Stromy byly od sebe každou minutou čím dál víc vzdálené. Až najednou přišla Sakura na malou mýtinku, na jejímž druhém konci byl další les. Vypadal však již poněkud řidčeji, než ten, kterým právě prošla. Chvilku si odpočinula, položila se do trávy a koukala na jasně modrou oblohu, na které nebyl ani mráček. Slunce svítilo, slyšela pouze svůj dech a hlasy malých tvorů, kteří v těchto lesích žili.

Náhle si Sakura všimla, že začíná stoupat. Cesta se postupně zvyšovala, Sakura zbystřila větší plochu, na které do výše tyčila mohutná skála. Vydala se tedy tím směrem. Les začínal zvolna ustupovat a Sakura se blížila ke skále. Čím blíž byla, tím více se jí odtajňoval prostor za skálou. Vysoké hory se zasněženými vrcholky odsud byly vidět lépe, než ze břehu.
Najednou se travnatá cesta začínala měnit na uměle vytvořenou prašnou cestu vedoucí přímo ke skále. Sakura neváhala a vydala se po ní. Tři sta metrů, dvě stě metrů, sto metrů, bylo to čím dál blíž, napětí by se dalo krájet. Sakura přišla po cestičce až ke skále. Srdce jí bušilo. Pohled ji překvapil. Při bližším prozkoumání zjistila, že ve skále je jeskyně, jejíž otvor byl lemován dřevěnou klenbou typických asijských tvarů.
Rozhlédla se. V okolí bylo hrobové ticho, přesto že kolem ní byla spousta života – směrem k ní se blížilo několik tvorů. Nevypadali nebezpečně, ale přesto si držela odstup. A v tu chvíli si všimla staré ženy, sedící na pařezu, zabrané do jakési činnosti. Zvířata se stále přibližovala. Žena již dlouho tušila, že se kdosi chystá na návštěvu. Bez sebemenšího vzrušení vstala, švihem dala ruku rovně, mírně od těla a se stejnou ladností, se kterou hýbla rukou, vyjel z jejího rukávu špičatý a poněkud netypický stříbrný kunai. Po pár okamžicích absolutní ticha, ze sebe žena vydala pár slov: „Nemám ráda neohlášené hosty, obvykle skončí jako svačinka pro má zvířata!“