Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 23 - Odhodlání

Hiro došel do háje, kde se to hemžilo listím, poletujícím ve větru.
Vítr ho příjemně ovíval.
Hiro se pousmál a zavřel oči.
Nechal si větrem cuchat vlasy a lechtat se poletujícím listím…

„Vítr je příjemný, co?“ obejmul ho někdo ze zadu. Dívka ho jemně polochtala kousek pod zraněním, aby mu neublížila.
Hiro se pousmál a položil jí ruku na ty její, které měla propletené na jeho hrudi.
Zase ten pocit! Blesklo mu hlavou.
„Tak co tvé ,,poslání“ ?“
Když se jí dotkl…probleskl dívčím tělem příjemný pocit.…
„Je u konce,“ usmála se, ale spustila své ruce dolů… /Tenhle pocit znám…/ zalekla se ho.
„Co plánuješ dál?“ otočil se k ní Hiro čelem.
„Pravděpodobně se vrátit do Konohy, trénovat…hmm…“ dělala, že zarytě přemýšlí.
Cítila to samé…? Podíval se na ní zamyšleně Hiro.
„Tak půjdeme ne? Ostatním se už musí stýskat, hlavně bráškovy,“ Podíval se jí do očí a mile se na ní usmál.
„Už si v pořádku?“ pozdvihla obočí a opřela se o strom.
Hiro sklouzl pohledem ke své berly, co měl v podpaždí a zatvářil se sklesle.
„Zase zdržuju, co?“ vzhlédl a sklesle se pousmál.
„Vůbec…je tu hezké tak kam pospíchat,“ povzbudivě ho cvrkla do nosu. Začala se smát, jelikož jí to přišlo komický….
„Ty si fakt libuješ v utahování si ze zesláblých kamarádů, že jo?“ zatvářil se uraženě Hiro a pak se začal smát s ní.
„No když si to ty,“ vyplázla jazyk a schovala se za strom, kdyby náhodou přiletěla berle.
„Ne fakt … je lepší tu být sami než když tu je bráška a básní o ramenu…“
/Jej to vyznělo celkem blbě …/Zamyslela se nad svojí větou…
„Heh…“ pousmál se Hiro a podíval se do země.
Nakonec se ,,dobelhal“ ke stromu, za kterým se schovávala Nano, sedl si a uvolněně se opřel o kmen.
„Spáči…“ Naně se blýsklo v očích. Hýbla prstem a z květiny vyrostl další stonek, který se doplazil až k Hirově ruce a obmotal mu jí. U loktu mu vyrostla fialka.
Hiro sebou cukl a vyděšeně a překvapeně se zahleděl na úkaz na jeho ruce.
„Eeee…Nano?!“ houkl přes strom.
„Sorry…“ škodolibě se na něj zakřenila. Objevil se druhý květ.
„Ty jsi vážně plná překvapení!“ sundal si Hiro úponky z ruky a naklonil se kolem kmene na Nano.
„Fakt?“ spadnul jí pramínek červených vlasů do obličeje, když se na něj otáčela.
Hiro k ní natáhl ruku a odhrnul jí ho z obličeje.
„Fakt…“ pousmál se.
Zavřela oči…opět dívčím tělem projel proud až se celá zachvěla.
Hiro si toho všiml….
„Ehm…“ znervózněl lehce a odtáhl od ní ruku.
„E…půjdu dovnitř je mi celkem zima …“ zvedla se, aniž by se na něj podívala a zamířila k domu.
„Jasně…“ kývl Hiro a sledoval jí odcházet.
Zatraceně! Otočil se opět zády ke stromu a sevřel pevně trávu pod dlaní.

Nervózně přecházela po místnosti od zdi ke zdi.
„Bože…bože! Nemám to vůbec pod kontrolou…“ opřela se dlaní o zeď a koukala do podlahy.
„Neovládám se…“zavřela oči.
„Co je to zas sakra se mnou?“ ptala se sama sebe nahlas.
„Tenhle pocit už ne… zamiluju se a opět to dopadne špatně…“ sevřela volnou ruku v pěst.
„Budu mít strach…nedokážu to…to s Rogenem je skoro pryč…ale… je brzo… nemůžu…“ opřela se i druhou rukou.
„No tak Nano uklidni se!“ řekla už hlasitěji…zhluboka dýchala. Trochu se jí klepali kolena.
„Jestli už není pozdě…“
Naklonila se ze dveří a podívala se na Hira, který zašel také do protějšího domu a sedl si na lehátku.
Opírala se o dveře a sledovala ho….
„JE už pozdě…“ když se na něj tak dívala…jak mu to slušelo…opět se rozklepala.
/Sakra a sem v pytli …/

Hiro si oblékl triko a zbytek výbavy.
Postavil se a protáhl se.
Ještě to není moc v pohodě…. Zamračil se a podíval se po berly.
Ale jako mrzák se mi tu chodit taky nechce…. Zamračil se ještě víc.
Pak se podíval do dveří a zahlédl v protějších dveřích záblesk červené….

„Fuj tak to bylo o fous…“ tiskla se ke zdi u dveří. /Ještě tu chvíli zůstaneme… /
Pomalu se opět přiblížila ke dveřím.
„Má tohle krčení a šmírování nějakej speciální důvod?“ ozvalo se za ní.
„AAAA!“ vyjekla až ztratila stabilitu.
Ale nespadla, nýbrž ucítila jemný stisk kolem pasu.
Hiro se jednou rukou opřel o rám dveří a druhou jí zachytil.
„Díky…“ pípla potichu.
„Jo…“ pousmál se Hiro.
Teď pro změnu ucítila lehké šimrání v podbříšku…opět se zachvěla.
Odskočila od něho dál. Ukázala prstem na něj pak mávla nervózně rukou a nakonec chytla načervenalou barvu.
„Ehm … příště mě nech spíš spadnout,“ s těmito slovy vystřelila jak raketa někam ven do sadu.
Hiro se nejdřív pousmál, s tím úsměvem došel na lehátko, co tam měla Nano, sedl si na něj a následně se začal od srdce smát.
Už vím co je to za pocit… Zůstal se usmívat po vyplýtváni vzduchu z plic.

Nano si dřepla pod nějaký strom, opřela se o kmen a pohlédla na nebe. Začala se z ničeho nic smát.
/Ach jo…/ povzdechla s úsměvem.
Opět dívce zářili oči radostí a štěstím…možná jen díky Hirovi…
„Ještě chvíli počkáme, až bude zdraví a pak vyrazíme…“ zavřela oči.

„No…už se to lepší.“ Pousmál se Fujirawa, když se podíval na zašitou ránu, na Hirových zádech.
„Díky. Jak to že se vůbec tak vyznáte?“ poděkoval Hiro, když mu Fujirawa obvázal záda a hruď zase fáčem a podíval se po něm.
„No…každý by měl vědět pár věcí a já kromě kovářství jich pár znám….Tak za dva dny byste mohli vyrazit, pokud se rána bude hojit dobře,“.
„Vážně? Super, mockrát vám děkuj!“ usmál se Hiro a vytratil se ze dveří ven.
Fujirawa se pousmál a následně se vrátil ke své hlavní práci…

Tak co teď budu dělat…? Založil si Hiro ruce do kapes, ve svém obvyklém gestu a vzhlédl k nebi.

Nano měla zavřené oči, ale nespala. Pouze se ponořila do svých myšlenek.
/Ještě stále, to trochu bolí…/ vzpomněla si na její lásku jménem Rogen.
/Jenže díky… díky Hirovi…to pomalu zvládám./

Druhý den Nano zrovna seděla pod stromem se snídaní.
„Tak co? Nemohli bychom už jít? Hrozně mě štve, když nejsem nijak zaměstnaný,“ posadil se vedle ní Hiro a provinile se pousmál.
„Ještě nejsi zdraví,“ věnovala se dál snídani.
„Jsem už dost fit!“ založil si ruce na protest na hrudi.
„Můžeš jít…já tě nedržím,“ dojedla a pohlédla na něj.
„…Co je tohle za odpověď?“ zatvářil se káravě Hiro.
„Jako bych tě tu nechal, viď?“
Nano pozdvihla ramena v gestu „Kdo ví …“.
„Co se zase šklebíš? Zase tě něco trápí?“ podíval se na ní Hiro.
„Ne. Už není snad co …“ usmála se od ucha k uchu.
„No vidíš! Takhle to je hned lepší!“ oplatil jí úsměv Hiro.
„No možná bychom mohli vyrazit … ale budeš se opatrovat a půjdeme pomalu!“ šťouchla do něj prstem.
„Dobře dobře. Slibuju,“ zabručel Hiro, ale nakonec se pousmál.
„Ok tak se připrav…za chvíli vyrazíme,“ zvedla se a pomalu vykročila k domu.
„Dobře,“ kývl Hiro a vyrazil za ní do svého příbytku.

Za chvíli už si to vyšlapovali cestičkou mezi stromy a louky.
Hiro si povytáhl límec trochu víš.
„Blíži se zima,“ řekl a podíval se na nebe.
„Co se takhle stavit v lázních?“ ukázala na budovu napravo od nich, když procházeli nějakou vesnicí.
„To není špatný nápad,“ Kývl Hiro a vyrazili směrem k budově, z níž se táhla teplá pára.
Ovšem jejich zrak padl na ceduli před vchodem.
„Dnes smíšené koupání“ stálo na ceduli.
Hiro s Nano si vyměnili nervózní pohledy…
„Tak to teda ne…“ zavrtěla na protest hlavou a už se otáčela.
„Jdeš?“ otočila se po Hirovi, ale ten nikde.
„Ach jo…“ rezignovaně svěsila hlavu a vešla dovnitř…

Otevřela prosklené dveře a ručník si držela pevně okolo těla. Nervózně stála na břehu a rozhlížela se kolem. Dlouhé červené vlasy měla sepnuté gumičkou.
Moc lidí tam nebylo, asi jenom tak 10 či o pár víc.
Jenže jak tam bylo moře páry, Hira ne a ne najít.
Pomalu vešla na kraj a jakmile shodila ručník, rychle zalezla co nejhloub do vody.… Rozhlížela se kolem a stejnak ho neviděla. Opřela se tedy o okraj, zavřela oči a vychutnávala si tu horkou vodu.
„To je pohodička…“ ozvalo se úlevně vedle ní.
„Hmm…to jo,“ dlouze vydechla a znovu vdechla horký vzduch.
Už se ani nelekla…to mě teda dostala….
Kývl uznale Hiro hlavou.
Zaklonila hlavu a opřela si jí o okraj…/Hmmm…je to opravdu příjemné…/
V lázních už jsem vážně dlouho nebyl…opřel se, stejně jako Nano, Hiro o okraj a založil si ruce za hlavou.
„Příjemný, že jo?“ broukla směrem k Hirovi.
„Hmmm…“ souhlasil s lehkým úsměvem Hiro.
Nano pootočila hlavu a otevřela oči. Spatřila Hira opřeného taktéž jako před chvílí ona se zakloněnou hlavou…usmála se. /Sluší mu to…/
Hiro na sobě ucítil její pohled a podíval se po ní.
Pohlédla mu do očí… ze začátku lehce zrůžověla, ale barva se postupně vytrácela a ona se propadala do jeho očí víc a víc.

Hiro jí taktéž sledoval…ne a ne se od ní odtrhnout.

Nano se k němu přiblížila, natáhla hlavu blíž a nějaké smítko mu sfoukla z ramene.
„Měl si tam nějakej bordel…“ zaculila se na něj. Poté se rozesmála, když viděla jeho obličej.
„Vážně? Ukaž tady taky něco vidím,“ Řekl ironicky Hiro a rozcuchal jí vlasy.
Tím tak způsobil, že jí spadla gumička z vlasů někam do vody a červená kadeř se jí rozpustila po těle.
„Ups…nic tam nebylo.“ Zazubil se na ní Hiro.
„Hej…spadla mi gumička!“ zatvářila se uraženě a dívala se na dno, jenže nic nebylo vidět.
„No teď abych jí tam dole někde lovila…“
„Tak počkej, já jí najdu,“ nabídl se Hiro a než stihla něco říct, ponořil se.
Uskočila stranou na Hirovo místo, kde před chvílí seděl …
Čekala, dokud se nevynoří.
„Mám jí!“ vynořil se těsně před ní, jelikož předpokládal, že tam bude volno.
Zase se zabodla do jeho očí…malinko se třásla. /Nepodám se tomu…/ říkala si v duchu.
„Díky…“ natáhla se po gumičce.
Ale Hirova ruka byla nějak moc daleko.
Ani si toho jeden z nich nevšiml…
A tak místo toho udělala krok dopředu a tím se tak dotýkali nosy.
„Jejda…“ dostala ze sebe.
Hiro se jí díval upřeně do očí.
Zajel jí rukou do vlasů a políbil jí.
Cítila jeho zběsile bušící srdce …mladíkovi ruce hrající si s dívčinými kadeři…
Jeho rty hrající si s jejími Nano doslova bralo dech, kterým už jen tak stačila na dlouhý polibek. Pomalu se odtrhla a jen centimetr od jeho obličeje, zůstala se zavřenýma očima.
/Ten pocit…/ zase se cítila krásně…možná…i líp…
/Tohle je něco jiného…je to tak,/ nemohla najít to správné slovo.
„Úžasný…“ řekl za ní Hiro.
/To je to slovo!/ otevřela oči a pohlédla do Hirových. Chvíli se do nich dívala.
„Em… vrátíš mi tu gumičku prosím?“ poodstoupila trochu do zadu.
„Jasně…“ řekl stejně Hiro a natáhl se za její hlavu, aby jí ji zamotal do vlasů.
Jen letmo se jí dotknul a opět pocítila ten krásný pocit. Koukala jinam než jemu do očí.
Hiro se od ní odtáhl a zadíval se na ní. Měla stále lehce zarudlé líce.
„Hiro?“ zvedla pohled ze země… /Nemůžu prostě …/
Hiro se jí zadíval do očí.
„No?“
„Příště už to prosím nedělej …“ vydechla a protáhla se kolem něj.

Hiro tam zůstal stát.
…Buď sem to zvoral, nebo potřebuje čas…snad je to to druhý…