Cestovatel 01

Prosím přečíst

Ačkoli tento díl nevypadá jako z Naruta, dočtěte ho dokonce, kde poznáte, že se tak jen jeví. Příští díly už budou jasně z prostředí Konohy! ;-)

Už to tu bylo zase. Můj nevlastní otec zase přišel z hospody a my jsme si zvykli, že v této chvíli zečne "řídit" domácnost. Není špatný člověk. Mou matku měl a má rád a i mě vychovával jako bych byl jeho vlastní. Přesto jsme mezi sebou neměli vztah otce a syna, protože v době, kdy jsme se k němu nastěhovali, jsem měl pět let a na svého pravého otce jsem si pamatoval. I tak jsme se navzájem respektovali a žádný větší problém nikdy nebyl. Až doteď.
Nedávno ho vyhodili z práce a on stále nemohl najít jinou. Cítil se jako neschopný člověk, když neumí zajistit rodinu a začal pít tak, jako mnoho jiných před ním. Dnes byl hodněě posilněný alkoholem, protože strašně řval, když našel nějakou maličkost, co se mu nelíbila a v tomhle stavu je nacházel všude. Vyčetl matce různé chyby a ta si to samozřejmě nenechala líbit, pustila se s ním do hádky. Já jsem se tomu snažil nevěnovat větší pozornost a tak jsem si zapnul hudbu a začal si pouštět Naruto Shippuuden a to od prvního dílu. Všechno, co se týkalo Naruta, jsem prostě „žral“. Mangu, anime, filmy a obrázky. Nejsem takovej ten fanda, co má plakáty a obrázky všude. Myslím, že obrázek týmu 7 na ploše PC mi stačí a v mobilu mám jako tapetu Hinatu. No jo, tahle holka je prostě taková moje milá platonická láska. Doufám, že podobnou holku potkám v reálu, ale bohužel se zatím nedaří.
Matka byla docela v ráži, protože jsem ji slyšel i přes muziku a zrovna vyčetla jeho nezaměstnanost, nijak zvlášť na ni neupozorňovala, protože věděla, že se snaží najít si práci. Otčím se podle nastalého ticha na chvíli zarazil, ale vzápětí jsem uslyšel zvláštní zvuk. Nebylo složité rozeznat, co se stalo - dal matce facku. Vběhl jsem do obýváku a viděl jsem otčíma, jak stojí nad matkou, která si ruku tiskla k tváři a oči se jí právě začínaly plnit slzami.
„ Ty mi budeš tvrdit, že jsem jako ti ostatní nezaměstnaní, co se jenom poflakují na gauči a chlastají pivo? Ze mě vyžírku dělat nikdo nebude! Ani ty!“ zařval otčím a napřahoval se k další ráně. Ani si moc nepamatuji, co se tenkrát stalo. Matně si jen vzpomínám, že se mi adrenalin vhrnul do svalů a já vyletěl jako střela. Praštil jsem otčíma pěstí do tváře a břicha. Sesunul se k zemi. Překvapeně se na mě podíval.
„Na mámu už nikdy nešáhneš, to si pamatuj!“ řekl jsem zadýchaně a stále držel ruce pokrčené před tělem, připravený otčíma znovu usadit. Stále se nemohl vzpamatovat z toho, že ho jeho nevlastní šestnáctiletý syn tak snadno dostal na zem.
Alkohol ho znovu ovládl.
„Ty smrade! Co si to dovoluješ? Takhle zaútočit na člověka, co se o tebe staral jako o vlastního a od huby si odtrhoval? Hřál jsem si hada na prsou, ale té době je konec! Sbal si svých pár švestek a vypadni! Ať už tě tady nevidím!“
Nevěděl jsem, co na to říct. Byl jsem pořádně vytočený, to snad vedlo k tomu, že jsem si opravdu šel do pokoje sbalit batoh. V chodbě jsem si oblékl motorářskou výstroj, vzal si helmu a naposled jsem se podíval do obýváku. Otčím seděl u televize a nevěnoval mému odchodu žádnou pozornost. Máti stála u něj a pořád dokola ho prosila, ať si to ještě rozmyslí. Bohužel, žádný účinek to nemělo. Seděl dál v křesle a dělal, že matku nevidí.
Otočil jsem se a došel ke dveřím. Už jsem měl ruku na klice, když jsem ucítil matčinu ruku na rameni. Podíval jsem se jí do tváře. Usmála se takovým unaveným úsměvem a do ruky mi dala pět tisíc.
„Nemusels mě bránit. Mohl ti ublížit! Teď už je to každopádně jedno. Vezmi si ty peníze a na nějakou dobu zůstaň u Jirky," Jirka je můj nejlepší kámoš "zavolám jeho mámě a domluvím to. Neboj, je to jen na krátko. Martin se uklidní a sám tě poprosí, ať se vrátí. Víš, že takový je jen když se napije.“
Ušklíbl jsem se a vyrazil ze dveří. Zamířil jsem rovnou ke garáži, kde jsem měl schovaného svého choppera. Otevřel jsem vrata a s burácením motoru vyjel na cestu.
Během jízdy se mi neustále vracel vztek a já proto řídil velmi agresivně. Naštěstí nebyl večer moc velký provoz a tak jsem nemohl nikoho ohrozit. Až na sebe. Přede mnou se objevil rovný úsek cesty, asi kilometr dlouhý. Řekl jsem si, že ještě přidám a zlost odfoukne vítr. Přitáhl jsem rukojeť plynu a přitiskl se k motorce. Slyšel jsem, jak mi vzduch fičí kolem helmy a pode mnou burácel motor. Tohle mě vždy dokázalo uklidnit, ale dnes to mělo být jinak…
Na cestu z lesa vyběhlo pár srnek. Mozek reagoval ihned. Dupnul jsem na brzdy, ale silnice byla ještě mokrá po večerním dešti. Všechno se najednou zpomalilo. Podíval jsem se před sebe a zahlédl strach v očích nejbližšího zvířete. Sám jsem ho cítil. Měl jsem vysokou rychlost i při brzdění. Cítil jsem, jak motorka jde do smyku. Vzhlédl jsem a zděsil se ještě více. Mířil jsem přímo na strom.
„A je to tady,“ pomyslel jsem si. „Ve zprávách bude další článek o hloupém motorkáři, který zase jel jak prase a je štěstí, že kromě sebe nikoho nezabil.“ Tyhle zprávy mě dokázaly vytočit. Ani nevím, proč mě napadla zrovna myšlenka na zprávy, když sem se řítil přímo na strom, ale myšlení je prostě divná věc.
Prásk!
Poslední zvuk, který jsem uslyšel.
………………………………………………………………………………………………………..
„Žiju!“
To byla první myšlenka, když jsem začal pomalu otevírat oči. Bělost stropu mě bodla do očí tak, že jsem je musel znovu zavřít. Po chvilce jsem se znovu pokusil zjistit, kde jsem. Znovu jsem otevřel oči a pomalu se podíval po pokoji. Prostá místnost s jedním nočním stolkem, na kterém stála sklenice vody, u postole dřevěná židle, závěs a velké okno. Připadalo mi to divné, už jsem v nemocnici byl a ty byly vybaveny více přístroji a nějakou tou výzdobou a televize je skoro v každém v pokoji.
„Musím zjistit, kde jsem, protože tohle místo není zřejmě nemocnice.“ problesklo mi hlavou.
Odhrnul jsem přikrývku, abych zjistil rozsah mých zranění. Fajn, někdo zkoušel vyrobit mumii, či co. Všude samý obvaz a uzlík. Bolest? Zdá se, že mám v sobě nějaké léky, protože ji sice cítím, ale není tak velká jak tomu odpovídá množství obvazů na mém těle. Pomalu jsem shodil jednu nohu z postele a zkusil na ni došlápnout. Poškubávalo v ní a bolelo, ale zlomená nebude. Stejně jsem vyzkoušel i druhou nohu.
„Dobře, všechny systémy funkční.“ Musel jsem se pousmát nad tím, jaké mám štěstí. Mohlo to dopadnout hůře.
Vyhoupnul jsem se na nohy a zamířil k oknu. Zdálo se, že jsem ve vyšším patře, měl jsem dobrý výhled na město. Což však už dobré nebylo, byl fakt, že tohle město vůbec neznám a vůbec se nepodobá žádnému, které jsem kdy viděl. Ne, moment poznávám ho, ale nevím odkud. Ne, to ne….
„Jestli jste se rozhodl, že si zhoršíte vaše zranění a ještě si tu chcete poležet, tak dál stůjte u toho okna nebo se procházejte po pokoji. V opačném případě si, prosím, lehněte do své postele!“ ozval se dívčí hlas ode dveří.
Otočil jsem se a chtěl jsem říct slova omluvy, ale to bych se musel dostat přes šok! Dívka, která stála v bílém úboru ve dveřích, byla štíhlé postavy, měla zelené oči a měla růžové vlasy!
„Sa-Sa-Sakura?“ vykoktal jsem ze sebe a udiveně jsem se na ni díval.
„My se známe?“ usmála se s otázkou v očích.
Ani jsem jí neodpověděl a prudce se otočil k oknu. Už jsem věděl, kde jsem tohle město viděl. Tohle není žádné město, ale vesnice! Vesnice skrytá v listí!
„Konoha...“ vydechl jsem a praštil sebou na zem, protože jsem ztratil vědomí.

Pokračování příště!