Sakura a její kluci 08. - Přej si něco

V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury

„Díky za pomoc Sakuro. Nemám ráda tuhle práci, ty děti mě jedenou přivedou k šílenství. Jak to děláš, že ti zobou z ruky?“ Temari se těžce posadila na lavičku, do chladného stínu perboly. Sakura se posadila vedle ní a začala se smát. „To já vlastně ani nevím. Ještě do nedávna jsem s dětmi nevycházela, nesnášela jsem, když mě Sencei pověřil učením nějakých dětí, či hlídáním a jiných blbostí, ale teď mě to baví, musíš jen těm drobkům naslouchat a snažit se jim vyhovět.“ Vyprávěla nadšeně Sakura a Temari ji zasněně poslouchala, dokud obě neuslyšely známý hlas.
„Jak se vede, dámy?“ byl to -----, v očividně dobré náladě. Obě se na něj otočili a usmály.
„Právě si se Sakurou povídáme, chceš se přidat?“ nabídla mu Temari mile a posunula se, aby si mohl přisednout. Všichni tři si dlouho povídali, dokud jim povinnosti Temari neodloudili.
„Tak co Sakuro? Nepůjdeme se projít? Už není takové vedro a procházka vesnicí, je teď příjemná.“ Nabídl jí a ona nadšeně jeho nabídku přijala.
Vlastně nemám co dělat, tak proč si nepopovídat s přítelem?
No jo, co je špatného na tom svést dalšího muže, že? Vůbec nic, každá to dělá. Popichoval jí její vnitřní hlas.
„Jsi tu už dlouho, ale my dva jsme ještě neměli ani možnost si promluvit jinak než pracovně.“ Smál se její společník.
„No to jo.“ Sakura si prohrábla vlasy. Musím si je nechat ostříhat. Řekla si.
„Líbí se ti naše vesnice? Není tu sice moc rostlin, ale myslím, že v tuto roční dobu je tu nádherně.“
„To ano. V Konoze by teď byl už sníh.“ Usmála se Sakura. Oba dva se procházeli ještě dlouho do noci, než se rozloučili.
Dny plynuly a Sakura si na tyto společné podvečerní procházky zvykla natolik, že by bez nich neměla večer co dělat.
„Chci tě vzít na jedno nádherné místo, nemáš proti tomu nic?“ zeptal se jí jednoho dne.
Co má v plánu? Sakura netušila, co zamýšlí, ale souhlasila, i když jí hlásek v hlavě varoval.
Co to děláš, Sakuro? Víš, co se může stát. Chceš to, Sakuro? Chceš?
Chci. Odpověděla mu a s úsměvem se vydala za svým kamarádem na jeho tajné místo.
„Páni, tohle je nádhera. Chodíš sem často?“ zeptala se, když dorazili na planinu osvícenou stříbrným měsícem. Písek kolem nich se třpytil a vypadalo to tam jako v pohádce.
„Kdysi jsem tu chodil, ale už ne.“ Odpověděl jí a nabral si hrst písku. „V takovýto večer vypadá tenhle písek kouzelně. Kdysi jsem tu chodil a rozhazoval ho kolem sebe. Myslel jsem, že se mi splní přání.“ Jak to dořekl, vyhodil písek z rukou do vzduchu. Sakura zadržela dech nad tou nádherou. Připadalo jí to, jako kdyby se na zem snášel magický prach.
„Přál sis teď něco?“ zeptala se ho a udělala to samé, co před chvíli on.
„Přál.“ Usmál se na ni a pozorně sledoval její obličej. Líbilo se mu, jak se jí v očích odráží měsíční svit. Připadala mu tak krásná.
„Já taky.“ Usmála se Sakura a zadívala se mu do očí.
Tvoje přání, Sakuro, se splní jen s jedním člověkem, ale on to není.
Tiše. Jak to můžeš vědět, třeba jsem lásku měla najít právě tady a v Jeho náručí.
Jak myslíš, ale ty sama víš, že já mám pravdu.
Tak si ji měj, já to chci risknout. Sakura se usmála a přistoupila blíž ke svému společníkovi. „Myslíš, že jsou naše přání stejná?“ zeptala se ho tiše.
„Možná, jestli sis přála zrovna tohle.“ Zavřel oči a políbil ji. Sakura mu něžný polibek vracela. Pomalu si lehli do teplého písku a jeden z druhého sundávali oblečení. Leželi spolu nazí v písku skoro do rána.
„Vstávej, bude svítat.“ Dolehl k Sakuře vzdálený hlas. Chvíli se nemohla zorientovat, ale pak dostal hlas podobu konkrétního člověka a ona si uvědomila, co se stalo. Začala kolem sebe sbírat oblečení a oblékat se.
Co jsem to udělala? Ptala se sama sebe. „Jdi domů, vyspi se. Uvidíme se odpoledne. Zajdeme si na jídlo, co ty na to?“
Sakura souhlasila, měla čas se umýt a ještě trochu prospat než bude oběd. A taky mohla přemýšlet. Polibek na rozloučenou a pak se dali každý svým směrem.
Doma si Sakura vlezla do sprchy a zatím, co se myla, přemýšlela nad nocí.
Bylo to krásné…
Neříkej. Tak co ty výčitky?
Asi to byla chyba. Asi nejsem vůči němu fér.
To nejsi. On je typ, který bere všechno vážně, ale co ty? Bereš to vážně?
Možná. Ne… Ano… Beru to s ním vážně.
A co Naruto? Lee? Kakashi? Kiba? A co takový Sasuke? Na ty už jsi zapomněla?
Na ně? Skoro. Chci na ně zapomenout a dát své srdce jednomu člověku.
Komu?
„Gaarovi.“