Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 25 - Rozjasnění

Vydala se zpátky ze schodů … pomalu našlapovala a přemýšlela, kam půjde. Nakonec to vyhrála řeka protékající Konohou.
/Už vím…prostě to nechám plavat…/ pohlédla na nebe a místo toho vykročila směrem do postele. Únava na ní konečně přišla.

„Takže…,“ začala Tsunade.
Tým Delta spolu s Nano stáli v její kanceláři.
Nano vrhla očkem po Hirovi, ale on…nic, z jeho výrazu se nedalo vyčíst absolutně nic….
/Tohle nevypadá dobře…/ řekla si, že to nechá být, vždyť je to jen kamarád….
Odtrhla neutrální pohled od něj a zadívala se na Tsunade. Však jí to stejně trošku mrzelo.…
„Na návštěvu k nám má přijít feudální pán ze Země Vody. Sice bude mít doprovod, ovšem sluší, se, abychom vyslali někoho s ním,“ řekla Tsunade.
„Takže je vám jasné, co je vaše mise, že?“ Čtveřice kývla.
„Fajn. Jděte!“ Zavelela Tsunade a tým Delta s Nano byl pryč.

„Zase se musíme trmácet někam do háje….“ povzdechl si Jaden.
„Neskuhrej furt…!“ Dloubla ho Nami do boku.
„Jauuu!“ Zatvářil se dotčeně Jaden a podíval se na Hira.
Ale zarazil se.
Hiro se tvářil…nijak….
Muselo se mu stát něco vážně hroznýho…! Zvážněl Jaden.
Přesně takhle se tvářil, když jsme se poznali….

Nano hleděla dopředu nepřítomně na cestu.
/Existuje jen můj sen…nic jiného…máme misi? Fajn … na ničem jiném mi nesejde…/ byla ponořená do svých myšlenek vedle ní se zjevil Pao a zkoumavě se podíval na dívku.
´´´ Víš, že to není pravda…´´´
/Je to pravda…/ trvala na svém.
´´´ Není tak si to připusť…Hiro o tebe měl zájem…tobě se to líbilo, ale ty ne prostě si zatvrzelá a teď je pozdě…´´´
„Drž hubu a mazej zpátky!“ vykřikla otočená na pantera.
´´´Stejně ti to jednou dojde Nano…´´´ rozběhl se kupředu a zmizel v oblaku kouře.

Jaden s Nami se podívali po těch dvou a pak na sebe.
Zpomalili, až byly asi 5 metrů za nimi. Ovšem ti si toho ani nevšimli.
„Něco se mezi nimi muselo stát,“ šeptla Nami.
„Hmmm…a to dost špatnýho…Pamatuješ si tenhle Hirův výraz?“ Podíval se vážně Jaden na Nami.
Nami jenom souhlasně kývla a zadívala se na Hira.
„Tak ráda bych jim nějak pomohla…,“ řekla smutně.
„Tohle si musí vyřešit sami… stejně jako jsme to vyřešili mi dva.“ Usmál se na ní Jaden a obejmul jí kolem ramen.
„Jo…ale aby jim to dopadlo stejně dobře…,“ špitla sklíčeně Nami a opřela se o Jadena.

„Jak daleko?“ Otázala se Nano a přerušila tím tak ticho.
„Ještě pěknej kus…je to tak 3 dny cesty,“ řekl Hiro, aniž by se na ní podíval nebo nějak se změnil jeho výraz.
„Hm…“ kývla hlavou. /To se ode mne úplně odcizil…?/ zrychlila a tím se tak dostala na první pozici. Zafoukal vítr a jemně jí pocuchal její již dosti dlouhé červené vlasy.
Hiro vzhlédl a zadíval se na ní.
…Ne…tentokrát se tím nenechám ovládnout… řekl si a zase sklopil zrak.
/Když on tak i já …/ zamračila se. Rozhodla se uzavřít své srdce.
„Tohle bude dlouhá cesta…,“ povzdechla si Nano.

Večer se sesedli u ohně.
Hiro ležel na zádech na své dece a měl ruce založené za hlavou…sledoval nebe.
Nami se na něj smutně podívala a pak se zahleděla do ohně.
„Jdu se projít,“ prohodila Nano směrem k Jadenovi a Nami.
„Neměli bychom si s nimi promluvit?“ Šeptl Jaden k Nami.
„Asi jo… Já zajdu za ní a ty promluv s Hirem,“ kývla Nami a zvedla se.

Nano se zastavila a opřela se o strom…pohlédla na své vlasy.
/Jsou moc dlouhé… / uchopila je a s kunaiem v ruce trhla. Velká část vlasů spadla na zem. Teď je měla místo pod hýžděmi někam po lopatky. Svěsila ruku s kunaiem podél těla.
Cítila se zvláštně … jakoby z ní spadla nějaká tíha.
Podívala se doleva a spatřila Nami, stojící k ní bokem a opírající se o strom.
Nami se dívala někam do lesa.
Nano kunai uklidila zpátky a vyskočila na větev v koruně stromu.
„Trápí tě city, které nechceš přijmout?“ Řekla Nami, tak aby jí Nano slyšela.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla neutrálně.
„Bojíš se zamilovat?“ Řekla Nami.
„Ne,“
„Vážně…?“ řekla trpělivě Nami.
„Takže ho nemiluješ?“
„Ne nemiluji ho. Tahle debata nikam nevede,“ odsekla. Z jejího tónu i přes korunu stromu, šlo vycítit, že něco přeci jen není v pořádku. Jakoby potlačovala pravdu.
„Nelži Nano… já vím jaké to je být zamilovaná…a taky to poznám… Proč se toho tak bojíš? Nemůžeš přece žít celý život v minulosti! Myslíš, že ,,on“ by to tak chtěl…?“ řekla Nami.

Hiro seděl opřený o kmen a sledoval oheň.
Měl prázdný pohled jako zataženou oblohu bez hvězd, co byla nad ním.
Jaden si sedl vedle něj a zadíval se stejným směrem jako on.
„Co se ti stalo? Tváříš, se jako tenkrát když jsme se poznali…“ začal opatrně.
„…chladně a bezcitně…“
Hiro sklopil pohled.
„Nic…“
„Něco jste si řekli?“ Otočil na něj hlavu Jaden.
„Ne…“ řekl Hiro.
„Nekecej! Zamiloval ses do ní! A teď se mezi vámi něco zvrtlo!“ Nevydržel to Jaden.
„Neplácej nesmysli!“ Odsekl Hiro a zamračil se.
„Ty neplácej nesmysli! Myslíš, že nepoznám, když je někdo zamilovanej? Já to poznám moc dobře!“
„Nestarej se o to!“ Zavrčel Hiro.
„Jak se o to můžu nestarat?! Jsi můj přítel a ničíš si srdce! Nemůžu tě jen tak nechat bejt!“ Zvýšil Jaden hlas.
„Prostě jsem to neodhadl! Stačí?“ Řekl stejně hlasitě Hiro.
Jaden ho sledoval.
„Jak neodhadl …?“
„Neměl jsem tak pospíchat…a teď už je pozdě….“ řekl Hiro a do očí se mu vkradl záblesk lítosti.

„Jeho do toho nepleť!“ seskočila Nano ze stromu a zamířila k tábořišti.
„Jdu spát!“ Zavrčela na Nami.
„No tak Nano…nemůžeš si stále dokola namlouvat opak…. Mysli na sebe…mysli na něj…“ řekla smutně Nami.
Tohle červenovlasou dívku zastavilo.
„Jenže jemu je to jedno.,“ zašeptala, když zastavila krok.
Otočila se na Nami s prázdným pohledem.
„Ty to prostě nechápeš!“ Rozkřičela se na ní.
„Viděla jsi, jak se dnes choval?! Je mu to jedno…on zapomíná!“ Prudce se rozmachovala rukama.
„A možná je to i přece jen dobře!“
„Proč myslíš, že to dělá…? Viděla jsi, jak se tvářil? Takhle se tvářil když jsme se seznámili… když byl sám a jeho bratr mu zabil otce…je to výraz prázdnoty a utrpení, které v sobě dusí…“ řekla Nami a přešla blíž k Nano.
„Nami … představ si, že by umřel Jaden…až pak bys věděla, jak se cítím,“ Nano zklidnila hlas.
„Já prostě nemůžu! On to zvládne překonat. Hiro se vzpamatuje a pustí mě z hlavy. Když to nedokážeš pochopit, tak mě nech na pokoji.…“
Nami sklopila pohled.
„Jaden taky už jednou málem umřel…myslela jsem, že je mrtvý…,“ řekla s prázdnotou v očích.
Nano sebou škubla. /Tohle jsem netušila …/ zmlkla.
„Promiň…,“ omluvila se s lítostí v hlase.
„Prostě to nech plavat. Nechci se o tom bavit,“ otočila se opět s chladným hlasem.
Nami zvedla pohled a zadívala se na ní.
Ne…! zamračila se odhodlaně.
Když jsem to potřebovala, tak jsi mi pomohla! Teď je řada na mě.
Nami vykročila k Nano a obejmula jí.
„Dej mu ještě šanci…dej jí hlavně sobě!“
Namiina reakce jí na chvíli zaskočila, ale nakonec jí objetí opětovala.
„Ach Nami … já nevím, jestli to vůbec dokážu…jako bych byla za zavřenou klecí a nedokázala jít dál. Bojím se tolik-tolik věcí…nevím, jestli to má ještě cenu….“.
„Nemáš se čeho bát! Hiro tě nesmírně miluje…! Klidně by pro tebe zahodil život…!“ Řekla Nami a Nano si vzpomněla na tu situaci u Fujirawy.
„Nemuč se tak! Jestli se bojíš, že se každému, do koho se zamiluješ, něco stane, tak poneseš stejné riziko jako já. A já ti ho kdykoliv pomůžu unést…jsme přece kamarádky, ne?“ Řekla mile Nami.
„Díky Nami…nechám si tvoje slova projít hlavou … mají něco do sebe,“ vděčně se na ní usmála.
Nami jí úsměv vrátila.

„Takhle rychle se chceš vzdát?“ Řekl Jaden a zadíval se Hirovi do očí.
„Teď, když tě tolik potřebuje, si budeš hrát na necitu???!!!“
„Ona o city nestojí! Nemůžu jí je nutit!“ rozkřikl se na něj Hiro.
„A tím si seš jistej?! Chceš jí jen tak nechat být?!“ nevzdával to Jaden.
Hiro zmlkl a sklopil pohled.
„Hiro…ta holka je nešťastná…potřebuje tvojí lásku, stejně jako ty její! Tohle je život!“ řekl naléhavě Jaden.
Hiro ho zamlkle poslouchal.
„Zamysli se a udělej to, co je správný…!“ Řekl nakonec Jaden, zvedl se a odešel.
Hiro zůstal sedět a sledoval oheň.

„Půjdeš se mnou zpátky nebo tu ještě zůstaneš?“ Otočila se Nano k odchodu.
„Já tu ještě chvilku budu…,“ pousmála se na ní Nami. Nano kývla a vykročila tábořišti.
„Nano…!“ zavolala ještě přes rameno Nami.
Nano se zastavila a zvědavě se otočila.
„Drž se…!“ usmála se na ní povzbudivě Nami.
Druhá dívka přikývla a vykročila směrem k tábořišti. Čím víc se blížila, tím byla nervóznější.

Nami si lehla na trávu a zadívala se na nebe.
„Tak co…?“ Zeptal se jí Jaden, když si lehl vedle ní.
„Myslím, že jsem jí pomohla…,“ řekla Nami a mírně se pousmála.
Jaden se taky pousmál : „To je dobře…. Já snad taky,“.

/Co mu mám říct? Nemůžu tam jen tak přijít…Pozdě…/
Odhrnula křoví a ocitla se na mýtince…
Jaden tam nebyl, takže tam seděl Hiro sám…

Hiro trhl hlavou a podíval se po příchozím…
Na mysl mu vytanul jeho rozhovor s Jadenem.
Jak mám začít…? Znervózněl.

Nano vykročila směrem k Hirovi.
/Tak co mám sakra říct?/ otevřela ústa a chystala se už něco říct.
„Em.. jsem unavená půjdu spát…“ nervózně se usmála a plácla sebou do trávy vedle ohně a otočila se zády k Hirovi.
/ Sakra! Sakra! Sakra! Zkazila sem to!/ nadávala si v duchu. Zatnula tvrdě zuby… /Tohle už fakt není možný … jsem koza!/

Hiro jí sledoval a pak se otočil zpátky na oheň.
Jaden měl pravdu… Ale co jí mám říct…? Vrtalo mu hlavou.