O zásadách genetiky

„Šmarjá, Minato, tak lehneš si už?“
„Ale sensei, kolikrát vám mám opakovat, že jsme na misi! Musíme pokračovat v cestě, nemůžeme tu zůstat trčet jen proto, že na vás zrovna přišla inspirace! Když už jsme u toho, divím se, že chcete psát zrovna tady, když nejbližší horké prameny jsou dvanáct kilometrů severně odsud, a - “
„Neházej to na mě, jo?“ ohradil se bělovlasý ninja a pohodlně se opřel o kámen, sledujíc svého rozzuřeného, leč bezmocného studenta, „ten kotník sis vymknul ty.“
„Ale já můžu jít dál!“
„Hmm, tak to mi teda předveď...“
„Nedělejte si legraci, mistře - “
„Ticho, nebo mi přetrhneš nit.“
„To by mě vážně mrzelo,“ mrmlal si pro sebe ještě mladý Namikaze, nahlas už však nic nenamítal. Věděl, jak to dopadne, až se vrátí do vesnice: u Třetího na koberečku Jiraiya prohlásí, že za veškeré jejich zdržení nese plnou zodpovědnost on, tedy Minato, neboť se zachoval zbrkle a způsobil si zranění, s nímž nebylo možno pokračovat v misi. A on bude jen stát a bezmocně přihlížet, poněvadž jeho mistr protentokrát získal skutečně neprůstřelný argument.
Alespoň jedna malá satisfakce tu ale byla.
„Minato, neviděl´s moji tužku?“
„To tedy ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Nejsem tu od toho, abych hlídal vaše psací potřeby, Jiraiya-sensei.“ Oslovený se však nepřestával mračit a měřil si svého studenta podezřívavým pohledem.
„Proč se mi jen zdá, že nemluvíš tak úplně pravdu,“ nadhodil po chvilce vzdorovitého ticha.
„Jste paranoidní,“ pokrčil Minato rameny a bez dalších průtahů se uložil na zem, k Jiraiyovi zády. Hrot tužky se mu nepříjemně zapíchl do levého boku, najevo však nedal vůbec nic.

„Omlouvám se, já vím, jdu pozdě... totiž, narazil jsem na, hm... králíka uvízlého v noře, tak jsem si řekl, že udělám dobrý skutek, a...“
„Kakashi-sensei,“ přerušil šestnáctiletý blonďák poněkud nemilosrdně tento očividný blábol, „vzpomínáte si ještě, kdy naposled jste vůbec někam přišel včas?“
„Hádám, že od té doby slavíme v onen den nějaký státní svátek,“ přisadila si růžovovlasá semetrika, jejíž ocelovou pěst nebylo nikdy radno dráždit, „jen aby to ode dneška nebyla Památka zesnulých!“
Marnost nad marnost, Kakashi běsnící dvojici dokonale ignoroval, zcela pohroužen do dění na straně dvě stě čtrnáct.
„To si snad dělá...“ zavrtěl Naruto nevěřícně hlavou. „Hej, mistře! Není tohle náhodou začátek nové mise? Tak co kdybyste nás ksakru trochu vnímal?!“
Odpovědí mu byla pouze ozvěna vlastního hlasu, odražená nejspíš od hlavy Prvního Hokage, jelikož ten se nacházel ze všech nejblíž. Na misi vyrazil bývalý tým Sedm v ponurém mlčení.

„Ty, Sakuro,“ naklonil se Naruto se spikleneckým úsměvem co nejblíž ke své týmové kolegyni, „mám takový nápad. Ale budeš mě muset krýt.“
Přicházel soumrak, v hlubokém lese – jak známo - poněkud rychleji než kdekoli jinde.
„Utáboříme se,“ navrhl Kakashi a následně byl silně udiven zjištěním, že Naruto nemá vůbec nic proti; právě naopak - se špatně skrývaným nadšením v hlase z něj vypadlo jen „Jasně, -ttebayo!“ a o setinu sekundy později už jeho batoh ležel v jehličí.
„Rozděláte oheň, mistře?“ optala se s nevinným mrknutím Sakura, „my bychom se zatím postarali o věci na spaní.“

Veselé plamínky ohně olizovaly nevelkou hromádku větví a házely do okolí všechny známé i neznámé odstíny červené. Okolo ohniště se sesedla malá skupinka lidí. Na první pohled idylická situace, ovšem jak známo, zdání klame...
„Vezmu si první hlídku,“ prohlásil Naruto, „vy dva byste se měli vyspat na zítřek.“ Sakura – další podivná věc, blesklo Kakashimu hlavou – s ním bez okolků souhlasila a odebrala se ke svému spacímu pytli.
Teprve když se ukládal ke spánku a jeho ruka automaticky zašátrala v batohu, došlo mu, v čem bude zakopaný pes. Či spíše liška.
„Neviděl jste někdo moji knížku?“
„To tedy ne,“ zavrtěl hlavou Naruto, otočen zády tak, aby Hatake nezpozoroval vítězoslavný úsměv v jeho tváři, „nejsem tu od toho, abych měl pořád v merku ty vaše úchylný knížečky, sensei.“
Popravdě, Kakashi nepotřeboval svému studentovi vidět do tváře, aby vycítil zradu, neboť blonďákův hlas přímo překypoval škodolibou radostí.
„Proč se mi jen zdá, že nemluvíš tak úplně pravdu,“ povzdechl si téměř rezignovaně.
„Jste paranoidní,“ pokrčil rameny Minatův syn a usadil se do tureckého sedu zády ke svému týmu; roh Flirtovacích taktik se mu nepříjemně zarýval do levého stehna, najevo však nedal vůbec nic.