Dívka se zvláštní Kekei Genkai – 08 Uchiha princezna a moje první návštěva Ichiraku Ramen !

Minule: „Bože....jaké problémové dítě.“ Řeknu si. Dojdu proti ní a opatrně si jí dám na záda, abych jí nevzbudila a vydám se k sídle Uchiha klanu.

------------------------------------------

Šla jsem pomalu, nebylo kam spěchat. Došli jsme do města, ale až teď mi něco došlo.
,,Vždyť já nevím, kde to sídlo je !“ Zakřičela jsem, ale neuvědomila jsem si, že tím vzbudím Mayu.
,, Hee...nani.“ Slyším, jak se ozývá u mého ucha. ´vzbudila se´ pomyslím si a hned si vytknu, že jsem tak hlučná.
„Gomen. Vzbudila jse...-“
,,Hm..Buď ticho. Si moc hlasitá!“ Skočí mi do řeči a to mě dopálí.
„Vzbuď se, ty rozmazlená princezno!“ Řeknu zbytečně ostře, pustím jí na zem a ona spadne.
„Heeeeeej! Za co !“ Stěžuje si.
,,Dál jdeš sama a hezky po svých.“ Řeknu jí a chystám se k odchodu.
„He..po-počkej přece! Nemůžeš mě tu nechat, takhle pozdě, uprostřed vesnice a samotnou ..!“ Řekne a já zpozoruji v jejím hlase trochu strachu.
,,Že nemůžu? Se dívej.“ Řeknu a chytám se přenést, ale když zaslechnu, že brečí tak si to rozmyslím.
„Fajn, fajn nenechám tě tu samotnou. Hlavně, už přestaň brečet.“ Řeknu a přejdu k ní, ale ona stále brečí.
„No tak, nejsi tu sama, tak už nemusíš brečet.“ Řeknu jí hezky, skloním se a začnu jí hladit po hlavě. Zřejmě jí to uklidňovalo.
„H-hai“ Řekne po chvíli, už trochu uklidněně a obejme mě. ´ Odkuď vím jak jí utěšit a ..a co to dělám!´pomyslím si, ale neodstrčím ji. Jen svěsím ruce, když v tom se vítr kolem nás prudce zvednul a kolem nás se objevilo několik lidí. Poznala jsem jen, že to sou ninjové.

Prudce sem se zvedla a chytla Mayu za ruku. Byla tma, takže jsem je skoro vůbec neviděla a lampy byly, až opodál.
,,Kdo jste a co mi chcete!“ Řekla sem ledově ostrým hlasem a vyndala si pár kunai-ů, ale ruku sem ještě nechala svěšenou.
„Tebe ne. Jen naší princeznu!“ Řekl jeden z nich.
„Vaší princeznu?“ Zopakovala jsem.
„Ano, naší princeznu“ Řekl zase někdo a vystoupil z davu. Na čele měl přivázanou čelenku Listové vesnice a v očí mu svítil Sharingan. ´Tss...Uchcihové´ pomyslela jsem si s odporem.
„Fajn. Mayu ty je znáš ?“ Zeptala jsem se jí, ale stále mi tu něco nesedělo. Přikývla a pustila se mojí ruky. Popošla k té gorile, co na mě mluvila, ale já jsem pořád měla takový divný pocit.
,,Sayounara.“ řekla mi Maya, ale já jsem jí nevnímala. Koukala jsem se jen do očí toho chlapa.
„Tak mi jdeme. Omluvte nás.“ Řekla ta gorila a i s Mayu a tou skupinou zmizeli tak rychle, jako přišli.

Až po chvíli jsem si schovala zbraně a trochu sem se i uvolnila. Vydala jsem se, původně do svého nového bytu, ale nějak se mi tam nechtělo a tak sem se prostě vydala těmi uličkami. ´Co to jen bylo za divnou ochranku?´ přemýšlela jsem celou cestu. Až když sem došla k nějakému stánku, tak sem se zastavila. Řinula se od tamtuď příjemná vůně jídla a já měla hroznej hlad, tak sem si tam zašla.

,,Irashai!“ Skoro, až zakřičel na mě ten pán.
,,Konbanwa“ Řekla sem s menším úsměvem a sedla sem si vedle nějakého blonďatého kluka s kapucí, který se zřejmě cpal, už druhou miskou rámenu.
„Dám si jednu misku rámenu!“ Křikla sem po tom staříkovi, který jí už připravoval.
„Hej!“ Řekla jsem na toho kluka. Mno, nevybrala jsem si tu nejlepší chvíli, protože se mě asi lekl, začal se dávit a já okamžitě vyprskla smíchy.
„Sem rád, že je to tak srandovní.“ Řekl mi tak trochu uraženě, ale i pobaveně.
,,Tak promiň, nečekala jsem, že se začneš hned dusit, když na tebe promluvím.“ Řekla jsem mu pobaveně.
,,A co si čekala?“ Řekl, už se smíchem a otočil se na mě. A já mu konečně viděla do očí. První co mě napadlo bylo, že má hrozně krásný oči. Byli průzračné a čistě modré. Na chvilku sem se v nich ztratila, ale hned sem se vzpamatovala. Trošku sem zčervenala a radši jsem sklonila zrak, aby si toho nevšiml ´Na co to sakriš myslíš!´okřikla sem se v duchu.
,,Tak tady to je Ojou-san“ Řekl mi ten stařík a poddal mi misku ramenu.
,,Arigatou.“ Řekla sem tiše, ale v tu chvíli jsem děkovala i bohu zato, že mi to přinesl.
,,Já jsem Minato. Kimi wa …?“ Zeptal se a bral si další misku.
,,Nio.“ Odpověděla jsem tiše, poděkovala za jídlo a začala sem rychle pojídat svůj rámen.
,,Jakže..“
,,Hej...Minato“ Přerušila jsem ho.
,,Hm, nani.“ Řekl a cpal se vesele dál.
,,Takhle jednou budeš tlustej, když toho sníš tolik!“ Vykřikla sem.
,,Cos to řekla..!“ Vyjekl a já se mu začala smát.
,,Hej, nesměj se budoucímu Hokagemu!“ Řekl mezi sousty.
,,Hee, ty se chceš stát Hokagem?“
,,A co jako ?!“ Odpověděl trochu naštvaně, ale já viděla jak trochu zčervenal, zřejmě čekal, že se mu začnu smát. Trochu jsem se k němu přisunula a natočila hlavu, abych mu viděla do tváře.
,,Nic, když se jim chceš doopravdy stát, tak se musíš víc snažit, dobře ?“ řekla jsem povzbudivě a usmála se.
,,To si piš!“ odpověděl a já vstala, abych zaplatila ten jeden rámen.
,,Tak tedy hodně štěstí.“
,,Sayounara.“ Křikla jsem na toho pána.
,,Sayounara Minato.“ Řekla jsem ještě. Vyběhla jsem od tamtuď, a ještě než jsem se přenesla sem zaslechla, jak na mě něco volá, ale nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost.

Z pohledu Minata.

,,Proč Sayo..-“ Řekl sem a otočil se na místo kde předtím stála.
,,Hej! Kde si.“ Vykřiknu, položím peníze k miskám a vyběhnu před ten stánek, ale ona, už tu nikde nebyla. ´Chtěl jsem o ní zjistit víc.´ pomyslel sem si a trochu zesmutněl, ale hned sem se zarazil. ´Proč sem zesmutněl...?´. Radši sem nad tím moc nepřemýšlel a šel sem domů, ale ikdyž sem na ní nechtěl myslet, nešlo to. Povzdechl sem si a radši sem se přenesl domů.

Zpět u Nio.

Přenesla jsem se hned k mému bytu a rychle zaplula dovnitř, ale to sem nevěděla, že mě tam čeká nepříjemné překvapení.