Písečná bouře 01

Bylo odpoledne a mladá žena seděla na rovné střeše jednoho z kamenných domů. Nebyl to ani zdaleka jeden z největších, protože byl ve stínu jiné budovy, budovy Tsuchikageho, ale zdálo se, že právě proto si ho hnědovláska vybrala.
Dívka si líně prohlížela dění okolo. Po ulicích chodili lidé a zaobírali se svými obvyklými nudnými starostmi.
Žena se líně protáhla a přeletěla pohledem celou vesnici. Byla přesně taková, jak by člověk podle názvu čekal, byla z kamene. Chvíli si pohrávala s myšlenkou jestli i ostatní vesnice zrcadlí své jméno a na chvíli zatoužila, některé z nich navštívit a přesvědčit se na vlastní oči, jestli je Oblačná v mracích, jestli je v Mlžné stále mlha, ale její snění přerušil přísný hlas její sestry: „Posloucháš mě, snílku?“
Dívka otevřela oči a nepatrně se ušklíbla. Její sestra už dávno věděla, že ji neposlouchala.
„Teď už ano.“ řekla dívka, aby přerušila sestřino mračení.
Starší z obou žen protočila oči a důrazně řekla: „Chce tě Tsuchikage-sama!“
Její sestra si otráveně povzdechla a pomalu se zvedla na nohy.
Její společnice si ji změřila pohledem a suše konstatovala: „Měla by ses oblékat trochu víc, fouká tu studený vítr.“
Dívka se podívala na své hnědé tenké kalhoty sahající jen kousek pod kolena a bílý nátělník, potom odpověděla: „Není mi zima.“
Její společnice se na ni vyčítavě podívala, přesně jak se dívá matka na neposlušné dítě, a jen zakroutila hlavou.
„Neboj, mami, až chytím rýmu, nebudu tě s tím otravovat.“ řekla nakonec hnědovláska s pobaveným úsměvem a vypařila se ze střechy dřív, než stihla její skoro-matka něco namítnout.

Ve vesnici vzdálené několik dní cesty seděl mladý Kazekage za svým stolem a vyplňoval papíry.
Na chvíli ustal ve své práci a podíval se z kulatého okna na nebe a část vesnice, kterou pod tímto nešťastným úhlem viděl.
Vesnicí se proháněl vítr a rozfoukával písek z ulic, který tam předtím navál a který se nikdo neobtěžoval z ulic smést, protože to bylo zbytečné.
Ve vesnici moc často nefoukalo, pokud zrovna nebyla písečná bouře, ale stejně v ulicích nebylo ani živáčka, aby se zchladil studeným vánkem v jinak horkém dni, jakých tu bylo nespočet.
Moc lidí nemělo rádo písek narážející jim do tváře, padající do očí, nosu nebo úst. Možná, že byl Gaara jediný, kdo toužil jít ven a nechat se ovát větrem i pískem, ale narozdíl od ostatních měl práci a nemohl jen stát na střeše a užívat si vítr na tváři, který tu byl tak vzácný.
Mladík se vrátil ke své práci bez jediné zklamané emoce projevující se na jeho tváři a zahnal všechny své bezstarostné myšlenky do pozadí.

„Chtěl jste mě vidět?“ ‚Dědo?‘ zeptala se mladá dívka svého Tsuchikageho.
„Ano, Suki.“ odpověděl stařík a prohlédl si dlouhovlasou hnědovlásku před sebou.
Dívka trpělivě čekala a všechny myšlenky o jeho senilitě si nechávala pro sebe.
„Chci, abys jako velvyslanec navštívila Písečnou vesnici.“ řekl nakonec stařík s úsměvem.
Dívka se na něj překvapeně podívala a v duchu si připomněla svou touhu po cestování a poznávání cizích kultur, ale její emoce byly spíš na bodu mrazu, než že by nadšeně skákala ke stropu. Zrovna Písečnou vidět nechtěla. I v této vysokohorské oblasti jí bylo občas horko, co bude dělat na poušti?
Nakonec své emoce potlačila a zeptala se: „Na jak dlouho?“
„Jen na pár měsíců.“ odpověděl Tsuchikage trochu nezaujatě.
„Měsíců?!“ zeptala se překvapeně a snažila se skrýt zděšení.
„Ano, asi na čtyři.“ odpověděl Tsuchikage klidným hlasem.
„Co tam tak dlouho budu dělat?“ zeptala se pokud možno klidným a vyrovnaným hlasem, i když se jí to tak úplně nepovedlo.
„Chci zlepšit naše vztahy s Písečnou. Zvlášť po té události s Deidarou.“ řekl stařík klidným hlasem.
Suki samozřejmě o té události věděla, ale proč teď, pro ni zůstávalo záhadou.
„To se stalo před víc jak pěti lety.“ konstatovala nakonec.
„Ano, ale já už jsem starý a nechci, aby po mém odchodu zůstaly nedořešené problémy.“
„Vy se chystáte na odpočinek?“ zeptala se zmateně, protože předpokládala, že to po tolika letech už Tsuchikage neudělá.
„To ani náhodou, já tohle křeslo nikdy neopustím!“ odpověděl se smíchem a dívka si tiše povzdechla.
„Takže pokud jde o tvé povinnosti, chci abys poznala jejich kulturu a taky Kazekageho, budeš reprezentovat naši vesnici, hlavně se chovej slušně a buď vstřícná, rozumíš?“
„A když se bude ptát na naši vesnici?“ zeptala se klidným hlasem.
„Tak mu slušně odpovíš, pokud nepůjde o něco, co by ohrožovalo naši bezpečnost.“ odpověděl s pokrčením ramen.
„Jdu tam na dovolenou?“ zeptala se nakonec rezignovaně.
„Jdeš tam zlepšovat naše špatné vztahy ne se opalovat.“ řekl stařík důrazně, ale stále klidným hlasem.
„Ale opalovat se můžu taky ne?“ zeptala se žertovným tónem.
„Jistě.“ odovětil s úšklebkem.
„Můžu ještě jeden dotaz?“ zeptala se už u dveří.
„Jaký?“
„Proč jste vybral mě?“
„Chtěl jsem tam poslat tvou sestru, ale doporučila mi tebe, prý toužíš poznat ostatní vesnice, doufal jsem tedy, že se pro svůj úkol nadchneš.“ odpověděl s úsměvem a sklonil hlavu zpátky ke stolu.