Nebylo nám přáno 22

Kushina mu sice popsala terén a celou vesnici, ale i tak pro něj bylo poměrně těžké dostat se tam nezpozorován. Na to, jak špatně si vesnice vedla ve válce, byla totiž až překvapivě dobře chráněná.
Minato prošel kolem další hlídky, aniž by si ho všimla, a vydal se k domu Uzumaki, kde by měl najít vůdce vesnice spokojeně spát.

„Teď už by jssme sse měli připravovat na útok, Jiraiyo!“ Řekl Orochimaru a naštvaně při tom syčel, snad, aby naštval ostatní sanniny.
„Musím souhlasit.“ Řekla Tsunade o poznání klidněji, než její kolega.
„Minato potřebuje čas, aby vyjednal konec války a my jsme se mohli přesunout na západní frontu v plné síle.“ Řekl Jiraiya a pokusil se při tom vypadat klidně.
„Bylo by jednodušší je zničit.“ Konstatoval opět Orochimaru ale už o něco klidněji.
„Nestačilo by zničit tuto armádu, museli by jsme zničit i vesnici, aby to definitivně skončilo.“ Oponoval Jiraiya.
„No a co?“ Zeptal se Orochimaru už zase naštvaně.
„Pokud má vesnice ještě nějaké jednotky a dobré hradby, mohlo by obléhání trvat hodně dlouho a situace na západě začíná být kritická.“ Odpověděl mu Jiraiya klidným hlasem.
„Hradby? Zbytečky armády? Nebuď směššný, Jiraiyo! To není nic, co by spojená síla našeho přivolávání nevyřešila!“ Odsekl Orochimaru.
„Je trochu netrpělivý. Plahočili jsme se sem čtyři dny a teď se nejspíš ukáže, že se zase budeme plahočit znovu.“ Konstatovala Tsunade nevzrušeně.
Jiraiya přikývl a řekl: „Raději ať to tak je, než při obléhání zjistit, že Písečná prolomila naše linie a teď obléhá Listovou.“
Orochimaru to jen něco zamručel a čekal na Minatuv návrat, očividně nespokojen, ale přesvědčen.

Minato spícím mužem zatřásl.
Když se muž probudil a překvapeně sebou trhl, Minato mu rukou zakryl pusu a řekl: „V zájmu nás všech buďte potichu a poslouchejte, prosím.“
Vůdce vesnice se nepokoušel nic říct ani se vytrhnout, jen s nenávistí v očích zíral na Minatovu čelenku.
„Jste vůdce vesnice, Uzumaki-sama?“ Zeptal se Minato zdvořile a odkryl mu ústa.
Muž přikývl a ostražitě se postavil. I když neměl zbraň a byl oblečený v úboru na spaní, Minato nepochyboval, že může být nebezpečný.
Mladíka trochu překvapilo, že ještě nezavolal stráže a tak raději přešel k věci, než se to změní: „Uzumaki Kushina je naším zajatcem…“
Vůdce vesnice ho překvapeně přerušil poměrně hlasitým: „Cože?!“
Minato si dal prst před ústa, a když si byl jistý, že na chodbě nejsou žádné hlasy, pokračoval: „Její život závisí na našem rozhovoru, tak buďte prosím tiše.“
Muž nenávistně přivřel oči a trochu neochotně přikývl.
Minato z batohu vytáhl mírovou smlouvu a podal mu ji. Když si ji Kushinin otec důkladně přečetl, včetně druhé strany, která se týkala Kushiny, zeptal se: „Když podepíšu, zajistíte jí bezpečný návrat domů?“
„Ano, ale až potom co se vrátí vaše armáda.“ Odpověděl Minato a zkoumal výraz vůdce vesnice, který byl smíšený.
Když nic delší dobu neříkal, Minato se zeptal: „Je tam něco nevyhovujícího?“
„Podepsat mír znamená zradit Mlžnou, která válku začala.“ Konstatoval zamyšleně.
„Nepodepsat znamená odsoudit Kushinu i zbytek vaší armády k smrti a nejspíš i celou vesnici, která bude dalším cílem.“ Odpověděl na to Minato vážným a přesvědčivým hlasem.
Vůdce vesnice se na něj upřeně zahleděl a trochu neochotně podepsal.
„Vydáte rozkaz, aby se armáda stáhla, co nejdřív?“ Zeptal se Minato zdvořile ale naléhavě.
Muž přikývl a Minato i se smlouvou zmizel.

„Chtěl jste se mnou mluvit, Mizukage-sama?“ Zeptal se žraločí muž s hranou zdvořilostí. Mizukage, který znal jeho prudkou povahu a neochotu se podřizovat autoritám, se nad tím nepozastavil a pouze přikývl.
Kisame si svého velitele měřil zkoumavým pohledem, ale zatím trpělivě čekal.
Mizukage si uvědomoval, že jeho pravá ruka nevyniká zrovna trpělivostí, a tak promluvil: „Budeš velitelem armády, která oficiálně půjde podpořit našeho spojence.“
„Oficiálně?“ Zeptal se Kisame se škodolibým úšklebkem, při kterém odhalil všechny své špičaté zuby.
„Ano, všichni víme, že na jejich záchranu je pozdě.“ Konstatoval Mizukage bez jediné známky emocí, kromě škodolibosti.
„Proč tedy vyrážíme?“ Zeptal se Kisame a nervózně přešlápl na druhou nohu dobře si vědom skutečnosti, že před jeho Mizukagem všichni kromě rady klečí, ať už ze strachu nebo úcty.
„Pokud země Vodních vírů padne, rozprášíte armádu Listové a vyrazíte proti její vesnici.“ Řekl Mizukage a přesunul se pomalým krokem k oknu, ze kterého tiše shlížel dolů.
Kisame chvíli tiše stál a čekal, jestli bude Mizukage pokračovat nebo ho propustí. Když Mizukage nic neříkal žralok se odvážil zeptat: „Pokud?“
„Pokud vesnice nebude zničena a Listová se stáhne zpět, znamená to, že nás zradili a uzavřeli s nimi příměří, nebo dokonce spojenectví.“ Řekl a odmlčel se, aby se mohl otočit a prohlédnout si Kisameho výraz.
Žraločí muž vypadal nedočkavě a na tváři mu hrál škodolibý úsměv. Mizukage si byl jistý, že jeho pravá ruka už zná své rozkazy, ale i tak je vyslovil nahlas: „Potom vesnici znič do posledního dítěte, dům za domem ať po ní nezůstane ani památka!“
„Spolehněte se.“ Odpověděl Kisame a opustil jeho pracovnu.