Sen o snu

Sny… Dokážou být krásné, děsivé, tajemné i dobrodružné. Málokdo dokáže vidět jejich krásu. Možnost uniknout před vlastními problémy. Možnost uniknout do jiných světů. Do světů, ve kterých je možné úplně vše. Do světů, ve kterých zvířata mluví, stromy šeptají a milované osoby znovu ožívají.
Jednou jsem měl sen. Ani nevím, jestli to opravdu byl jen sen. Vše se zdálo moc skutečné…
Byla jasná, úplňková noc. Hvězdy zářily jako miliony světlušek. Jako by se snažily dostat co nejblíže k nebi. Až k zářícímu měsíci.
Horký vítr jemně pofukoval a shazoval mi rozcuchané vlasy do obličeje.
Seděl jsem v okně, pozoroval nádherný výjev nad hlavou a pobrukoval si svou píseň. No, mou píseň… Přesně jsem věděl, co by mi za tato slova řekla: „Anori, ty sobče!“ A měla by naprostou pravdu. Nebyla to jen má píseň, byla to naše píseň. Nemám to srdce jí teď zpívat. Vzbuzuje příliš mnoho vzpomínek. Krásných a bolestných.
Položil jsem hlavu na kolena a sledoval mravence, jak zmateně pobíhá po okenním parapetu. Snažil jsem se na něj soustředit, ale i tak mě pomalu zmáhala únava.
Už celé tři dny jsem odmítal spát, jíst, nebo třeba jen opustit prostory svého pokoje. Malého, stísněného pokojíku, který na každého příchozího působil klaustrofóbním dojmem. Ale za to nejspíš mohl i nedostatek nábytku. Jediné, co v pokojíku zůstalo byla masivní postel a jedna malá skříňka, která zároveň plnila i funkci stolu.
Po mém návratu z mlžné se vše změnilo. Přestal jsem vycházet ven, vídat se s přáteli i blízkými. Nestál jsem o ničí společnost.
Mravenec se právě snažil odtáhnout z květináče velký hnědý oblázek. Většině lidí by tato situace přišla směšná, ale mě ne. Do očí se mi vehnaly slzy. Ani nevím, čím to bylo. Pošetilým počínáním mravence, nebo barvou lesklého kamínku? Barvou, která tolik připomínala její nádherné oči. Netušil jsem a stále netuším, jen vím, že po určité době mě konečně přemohla únava. Ruce klesly podél těla a tehdy se něco změnilo. Vše utichlo a snesla se jemná mlha. Najednou jsem seděl uprostřed pokoje. Jediný zvuk, co se v místnosti ozýval, bylo tiché tikání. Ale odkud přicházelo? Hodiny jsem rozbil hned po návratu domů. A navíc, tohle byl zvuk hlubší, daleko hlubší, než skrovných nástěnných hodin. Znělo to, jako velké hodiny na věži, které odpočítávají zbývající čas. Ale čas na co? Čas čeho? Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Stěny se přibližovaly. Pomalu ale jistě se sunuly blíž a blíž. Znovu jsem položil hlavu mezi kolena. Nechtěl jsem vidět stěny, sápající se po mém životě, ani zvuk, počítající vteřiny. Schoulil jsem se do klubíčka a tiše čekal na smrt. Tikání hodin stále sílilo, stejně, jako bušení mého srdce. Stále silněji a usilovněji. Snažilo se vyskočit z hrudníku a utíkat pryč. Uniknout strachu a blížícímu se konci. Pomalu jsem se smířil s tím, že už mám poslední nádech, když se znovu vše změnilo.
I přes zavřená víčka jsem si všiml, že se okolí prosvětlilo. Už jsem nebyl uprostřed zmenšující se místnosti. Nemohl jsem být. Vzduch se pročistil a napětí pomalu vyprchávalo, ale srdce stále bušilo jako o závod. Teď už to však nebylo strachem. Ta vůně. Poznal jsem tu vůni. Sladkou a pálivou zároveň. Tep se stále zrychloval. Nechtěl jsem otevírat oči. Bál jsem se, že ten hřejivý pocit zmizí. Že až je otevřu a podívám se kolem sebe, ocitnu se znovu v té malé, holé místnosti.
Cítil jsem, jak mi na kůži dopadají ledové kapky. Vždy jsem měl rád déšť. Tak že bych se nakonec ocitl mimo tu šílenou, zmenšující se místnost? Pořád se zavřenýma očima jsem obrátil obličej k nebi a pootevřel ústa. Cítil jsem, jak mi kapičky stékají po tvářích i nahé hrudi. Jen jsem seděl se zvednutou hlavou a poslouchal šum kapek, dopadajících do trávy a bušících do listů. Moment… Tráva a listy? Poslouchal jsem dál. Z dálky ke mně doléhal i šum řeky. Zamračil jsem se. Je možné, že jsem…
A najednou přišel šok. Jako by mi tělem projel elektrický proud. Ten chladný dotyk…
Chladná ruka ne mém rameni nemohla patřit nikomu jinému. Cítil jsem její přítomnost. Navzdory ledovým kapkám a studené ruce mi kůže hořela plamenem. Bál jsem se otevřít oči. Bál jsem se, že ten mravenčivý pocit zmizí. Ale zároveň jsem ji chtěl vidět. Znovu pohlédnout do těch nádherně hnědých očí.
„Anori,“ ozvalo se mi těsně u ucha. „Prober se, Anori.“
Nebylo pochyb, byla to ona.
„Miro,“ zašeptal jsem a pomalu zvedl víčka. Stála nade mnou s jemným úsměvem. Úsměvem, který mě tehdy tolik okouzlil. Úsměvem, do kterého jsem se zamiloval. Zamiloval jsem se do těch dolíčků, co zakončovaly plné rty. Do těch dlouhých, hnědých vlasů, které mě šimraly v obličeji, když se ke mně začala pomalu přibližovat.
To nemohlo být skutečné. Bylo to moc krásné na to, aby to bylo skutečné, stejně, jako tehdy. Stejně, jako tehdy to skončí. Oči se zavřou, tělo vychladne a rozplyne se v mlze.
Byla už těsně u mě. Cítil jsem její sladký dech, mísící se s mým. Poté se naše rty spojily. Čekal jsem, že se něco stane. Že se vše znovu změní. Mýlil jsem se. Nic se nestalo a naše rty se pohybovaly ve stejně dokonalém souladu, jako dřív. Stále jsem měl strach, ale i tak jsem opatrně vjel rukou do jejích hustých vlasů. Když se opět nic nestalo, strach opadl. Druhou rukou jsem jí položil na břicho a zajel pod triko. A to byla chyba. Odtrhl jsem se od ní a prohlédl si ji celou. Byla v obleku ANBU z deštné. Oblek byl celý od krve a z podbřišku trčel kunai. Zděšeně jsem odtrhl oči od rány a podíval se jí do obličeje. Vlasy se v dešti splihle pohupovaly kolem kulatého obličeje. Pořád se usmívala.
„Miro… Co se to s tebou stalo,“ zašeptal jsem zmučeně. Neodpověděla, jen začala pomalu ustupovat. V tu chvíli se okolí znovu začalo měnit. Čím dál ustupovala, tím byla změna znatelnější. Měnila se v kamennou pustinu. Pustinu, zmáčenou deštěm. Pustinu z toho osudného dne. Najednou jsem na sobě i já měl svůj oblek ANBU a klečel u jejího umírajícího těla.
„Miro! Ne! Znovu už ne!“ vykřikl jsem a zatřásl s ní. „Notak, Miro…“
Ucítil jsem, jak mi hrudníkem projela řezavá bolest.
Tak takhle to vypadá, když člověk ztratí všechno?
„Halo? Halo!? Bydlí tu Chitsuke Anori?“
Sebral jsem se ze země, kam jsem ve spánku spadl a šel ke dveřím.
„Ano, jste tu správně, jen se mi zdá, že na návštěvu už je trochu po-“
Ztuhl jsem ve dveřích. To nemohla být pravda.
„M-Miro?“ zašeptal jsem nevěřícně.
„Ne, omlouvám se, ale budu vás muset zklamat. Jen že… vyžádala jsem si od mizukage vaši adresu. Chtěla bych s vámi mluvit.“
Teď, když jsem se pořádně podíval, uvědomil jsem si, že tohle Mira být nemohla.Tahle byla menší, vlasy o něco kratší a oči měly ve tmě trochu matnější barvu.
„Ehm, můžu dál?“ zeptala se mě.
„Cože? No, jasně,“ odpověděl jsem a ustoupil, aby mohla vejít.
„Asi bych se měla představit, že? Narumi Mika, Miřina mladší sestra,“ řekla a podala mi ruku.
Znovu jsem zkameněl.
„Jak už jsem říkala, vyžádala jsem si vaši adresu. Vím, že mezi vámi a mou sestrou něco bylo a že když zemřela, opustil jste mlžnou vesnici.“
„Ano, to je pravda. Přejděte prosím rovnou k věci. Co po mě chcete?“
Nadechla se a spustila: „Chtěla bych, abyste se vrátil zpět do mlžné,“ vyhrkla jedním dechem, zrudla a sklopila hlavu. Chvíli jsem stál a díval se na ni. Jak je možné, že si jsou dva lidé tolik podobní? Když se nedočkala žádné reakce, zkusila to znovu: „Prosím, Anori-kun…“
„Já nevím. Proč bych se měl vracet? Mám na mlžnou vesnici jen spousty špatných vzpomínek.“
Se zmučeným výrazem zvedla hlavu: „Prosím, Anori-kun!“
„Proč ti na tom tak záleží?“
„Protože… protože ona by si to přála,“ zašeptala.
Věděl jsem, že mi neříká celou pravdu. Ano, Mira by si to skutečně přála, ale za tímhle bylo něco víc.
„A navíc mám pocit, že my dva bychom teď měli držet spolu…“
„Proč si to myslíš?“
„Protože jste na tom úplně stejně, jako já. Taky jste se uzavřel před světem a nechtěl k sobě nikoho pustit. Ptala jsem se vašich přátel,“ dodala jako vysvětlení na můj nechápavý pohled. „Uzavřel jste se stejně, jako já. Proto myslím, že bychom měli držet pohromadě. Chci vám pomoct.“
„Proč se o mě tak staráš?“
„Byl jste přítelem mé sestry. Milovala vás a já nechci, aby její milý skončil takhle…“
Díval jsem se na ní a pomalu si začínal uvědomovat, že má pravdu. Žijeme jen jednou, tak proč to zahodit? Znovu se s ní uvidím… Tehdy mi Mika otevřela oči. Znovu mi vlila krev do žil, když jsem viděl ten radostný úsměv po tom, co jsem jí řekl ano.
Bylo to, jako bych znovu snil… Jako sen o snu…