Letní večer 03

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se dívka s úsměvem a posadila se vedle něj.
Mladík jen něco zamručel a opřel si bradu o ruce.
„Vnímáš mě?“
„Jo.“
„Tak co se stalo?“
„Proč by se mělo něco dít?“
„Sedíš tu už tři hodiny!“ řekla trochu dotčeně.
„Tenten odešla z týmu.“ řekl náhle a Hinatě spadla brada.
„Proč?“ zeptala se dívka, když se trochu vzpamatovala.
„Nevím to přesně.“ odpověděl zamyšleně.
„Jak to myslíš? Buď to víš nebo ne!“ řekla naštvaně a vyskočila na nohy.
Neji ji skoro nevnímal, ale i tak odpověděl: „Tsunade-sama říkala, že si chce odpočinout.“
„A co říkala Tenten?“
„Nevím, nemluvil jsem s ní.“ odpověděl zamyšleně.
„Cože?“ vykřikla a konečně tak získala jeho plnou pozornost.
„Proč jsi s ní nemluvil?“ zeptala se už klidněji.
„Nevím.“ odmlčel se na chvíli, než dokončil: „Od té doby, co to vím, sedím tady.“
Hinata si povzdechla a zase se unaveně posadila.
„Myslíš, že bych si s ní měl promluvit?“ zeptal se po chvíli zamyšleně.
„Já nevím, ale kdyby to byl Kiba, tak bych si s ním promluvila.“ odpověděla s povzbudivým úsměvem.
Mladík se bez jediného slova postavil a odešel.
Dívka se za ním ještě chvíli dívala, než se vrátila dovnitř.

Ve vesnici byl klid, všude byli lidé, kteří si žili vlastním životem a na zbytek moc nehleděli.
Jedna dívka se z toho ale vymykala. Šla pomalu ulicí a trochu zamyšleně a možná i nepřítomně hleděla přímo před sebe.
Procházela kolem lidí, aniž by si jich všimla, ale i tak se dokázala vyhnout dětem, které tam hrály honěnou.
Tenten přišla až domů a co nejtišeji a nejrychleji vyšla schody. Nechtěla mluvit s mamkou, měla by moc otázek a dívce se nechtělo odpovídat.
Hnědovláska se natáhla na postel a asi po hodině si konečně rozpustila vlasy, protože ji začaly tlačit.
Brzy po tom přišlo vůbec první vyrušení v podobě ťukání na vchodové dveře.
Dívka si otráveně zakryla uši, ale po chvíli to vzdala a raději se zvědavě zaposlouchala.
Zachytila však jen konec rozhovoru: „Mrzí mě to. Nevím, kdy se vrátí.“
„To nevadí. I tak moc děkuju.“ odpověděl pro Tenten velmi známý hlas, který ji donutil se posadit.
„Mám jí něco vyřídit?“
„Není potřeba. Já si jí už najdu. Naschle.“ rozloučil se a Tenten přešla k oknu, aby na něj mohla zavolat, i když se jí nechtělo mluvit ani s ním.
Když Neji uslyšel tiché volání, zastavil se a otočil. Potom vylezl až k jejímu oknu a posadil se do něj.
Tenten se bez jakékoliv omáčky zeptala: „Co potřebuješ?“
„Proč jsi opustila tým?“ oplatil jí stejnou mincí.
„Protože si od vás potřebuju odpočinout.“ odpověděla a založila si ruce na prsou.
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ zeptal se trochu popuzeně, ale výraz ani hlas nevyjadřovaly skutečnou míru jeho vzteku.
„Já si nechci povídat.“ konstatovala suše.
„Tak proč jsi na mě vůbec volala?!“ zeptal se a trochu při tom zvýšil hlas.
„Protože první místo, kam by ses podíval, by byl můj pokoj!“ odpověděla mu naštvaně a taky zvýšila hlas.
Neji se zamračil a zmizel oknem bez rozloučení.
Tenten se jen naštvaně posadila na postel.
Po chvíli ji vyrušilo zaťukání a dovnitř vešla její mamka.
Trochu váhavě se zeptala: „Všechno v pořádku?“
„Jo, v naprostém.Opustila jsem tým a on si o tom chtěl jen promluvit a nějak jsme se nepohodli.“
„Ale ty máš přece ráda svůj tým.“
„Já je mám ráda pořád, jen s nimi už nechci pracovat.“ řekla naštvaně a otočila se k matce zády a ta se smutným a váhavým výrazem odešla s vědomím, že si s dcerou promluví, až jí bude trochu lépe.

Dívka leknutím málem rozbila hrníček.
Trochu naštvaně se otočila na osobu, která právě bouchla dveřmi, a zeptala se: „Co to tu vyvádíš?!“
„Nic!“ odpověděl podrážděně a naštvaně se posadil.
„Hádám, že jste se pohádali.“ řekla stále trochu naštvaně a vzala ze stolu hadr, aby mohla utřít vylitý čaj.
Neji jenom něco zabručel a Hinata se na něj zvědavě podívala.
Když nic neříkal, zeptala se: „Povíš mi, co se stalo?“
„Nechtěla se mnou mluvit, to se stalo.“ odpověděl naštvaně a odešel.
Hinata se za ním chvíli ustaraně dívala a potom se vrátila k utírání podlahy. Někdy byl tak protivný, když ho někdo naštval, že nad tím jen kroutila hlavou.