Chci být taky umělec! [3] - Bez obětí to nejde

"Hidane, co tohleto je?" zeptal se druhý den Kakuzu, když si chtěl obléknout svůj aka-pláštík.
"A ku*va," zarazil se Hidan, když viděl Kakuza oblečeného v aka-plášti napůl přebarveném na růžovo a spadnul na zem. "Myslím, že dnešní obětování mám splněno."
"Co to je?" uslyšeli najednou výkřik odněkud z vedlejšího pokoje. Hidan se rychle zvednul, zamířil za zvukem hlasu a spatřil Itachiho, jak pohledem hypnotizuje svůj přebarvený plášť visící na věšáku.
"Sasuke, jsi to ty?" zašeptal poloslepý uživatel sharinganu a mžoural očima někam do prázdného místa mezi růžovým límcem a na zeleno přebarveným kloboukem nad ním.
"Takže vy taky," prohlásila temná postava šéfika, krerý to vše nenápadně pozoroval.
"Ne! Ne!" rozezněly se po celém domě další výkřiky a kolem vyjevených přihlížejících několikrát proběhl blonďatý človíček s dlouhými vlasy. " Ne! Poje gumička do vlasů! Kde...? Kde je? Ty!" Deidara se konečně zastavil a ukázal na Hidana. "Ty jsi ji určitě viděl! Ne, tak ty! To ty jsi ji vyměnil!" ukázal na Peina. Teprve až teď si ostatní všimli, že Deidarovu universální gumičku na vlasy někdo nahradil za zářivě růžovou se srdíčky.
"Počkej, půjč si mojí," vyběhla za Deidarou Konan, která se snažila zachránit situaci a podala Deidarovi modro-růžovou mašli do vlasů.
"Tak ponížen! Prosím! Nemučte mě! Zabijte mě rovnou!" vykřikl zdrcený Deidara, padl na kolena a probodnul se nožem.
"He?" podivil se Itachi
"Zralej do Bohnic," připustil Hidan.
"Chlapi, tak dost. Za půl hodiny porada v kuchyni," prohlásil Pein vážně a odkráčel.
....
"Takže situace se má tak. Někdo nám likviduje členy skupiny. Jeho zdánlivě vtipné úmysly i jeho oblíbené barvy jenom značí o jeho nebezpečnosti. Musíme se ho co nejrychleji zbavit, jinak je s námi amen. Nějaké návrhy?" uvedl to Pein na správnou míru, když do kuchyně dorazili všichni zbývající členové Akatsuki.
"Deidara-sempáí!" zakvílel Tobi, hlasitě popotáhl nosem a z oka mu ukápla slzička. "Proč?" fňuknul.
"Já si myslím, že Deidara jenom chtěl přejít ve víru v Jashin-sama. Jenom nevěděl jak na to. Proč se mě ku*va nezeptal?" vyjádřil Hidan svůj názor.
"Ale nebejt tý blbý mašle, tak by se to nestalo. No ale nevadí. Že si můžu nechat jeho peněženku?" zaprosil Kakuzu a udělal psí oči.
"Ehm... e..." začala nejistě Konan.
"Konan? Ty o tom něco víš?"
"No totiž vím, kdo všechno přebarvil na růžovo..."
"Ale růžová je přece umění!" bránil Tobi svoji novou oblíbenou barvu. "Deidara-sempai to nepochopil!"
"Tobi! Teď ses prořekl!" zařval Kisame.
"Nechte ho! Zabiju si ho sám!" přerušil ho Hidan a mrštil po Tobim kosou.
"Nechte toho všichni!" snažila se je uklidnit Zetsuava černá půlka.
"Správně. Co bych pak večeřel?" vmísila se do toho bílá půlka.
Mezitím se Tobi krčil v rohu a díval se do rozzuřených obličejů všech členů Akatsuki.
"Tobi se bojí!" zakřičel z plných plic, prorazil si cestu ven, vyskočil z okna a rozplácl se na zemi.
"Kde? Kde je?" zeptal se zmateně Itachi a začal kolem sebe šátrat rukama. "Áá! Už tě mám!" zakřičel vítězoslavně na Hidana a začal ho škrtit.
"Za***ej Tobi," prohlásil přidušeně Hidan a vykroutil se z Itachiho sevření.
"Chudáček," rozplakala se Konan když se vyklonila z okna.
"Hned o dva čely míň," zazubil se Kakuzu. "Jeho peněženku mi taky dáte, že jo?"
"Nevadí, ten je snadno nahraditelnej," na to Pein, který už listoval ve Zlatých stránkách.
"Kde je moje večeře?" zarazil se Zetsu, když vyběhl zpoza rohu s vidličkou a nožem v ruce."Utekla," fňukla Zetsuova druhá půlka.
"Uděláme mu aspoň pohřeb?" chtěla vědět Konan.
"Ne!" vykřikli ostatní Akáčci a rozprchli se každý jiným směrem.
....
Mezitím v Konoze:
Naruto a Hinata seděli několik metrů pod zemí v Hinatině malém, vlastnoručně vyrobeném doupěti.
"Hinato, co to jako je?" zeptal se Naruto, když si prohlížel nápisy a kresbičky Naruhiny všude po zdech.
"Ehehe," zasmála se nervózní Hinata na svůj nový úlovek v podobě Naruta.
"Co je to sakra za obrázek?" ukázal blonďák na kresbičku na zdi, která by se mohla svou úchylností klidně rovnat Ero Senninovi.
Hinata pro jistotu nechala otázku nezodpovězenou a nastala "ona" trapná chvíle ticha,.
"Hinato, potřebuju se tě na něco zeptat." přerušil po chvíli ticho Naruto.
"Ano?" Hinata plná očekávání se s nadějí naklonila blíž ke svému idolovi a mírně našpulila rty.
"Mohl bych sem někdy zavést Ero Sennina? Myslím si, že by z těch kreseb získal spoustu inspirace..."
"Jirayiu-sama? Ehm... jistě," odpověděla zklamaná Hinata, stáhla se zpět a sklopila zrak.
"Děkujů!" vykřikl Naruto a samým štěstím Hinatu objal. Kvůli svému mistrovi stále vylepšovat oiroke no jutsu a za odměnu vždycky dostat akorát tak ránu pěstí od Sakury-chan... nic zvlášť příjemného.
"Naruto-kun," vydechla blaženě Hinata a opřela si hlavu o jeho rameno. "Totiž, Naruto-kun, měl bys něco vědět..."
"He?" podivil se Naruto a (k Hinatině zklamání) se vymanil z jejího obětí.
"... možná sis toho už také všiml... ale já... eee..." snažila se to ze sebe nějak dostat a přitom se znovu nenápadně přibližovala k nic netušícímu Narutovi.
"... víš Naruto-kun, já jsem tě vždycky milovala." dokončila Hinata, to co začala. Ti dva se k sobě už skoro instinktivně přibližovali a skoro to vypadalo na nádherný polibek...
"Ááá, upír!" zakřičel Naruto a pokazil tím kouzlo okamžiku. Ale jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, bylo, aby se dostal od svatině NaruHiny i upírky-Hinaty co nejdál.