Krvavý déšť, část 1

Z venku se ozývají kapky, jak padají na zem. Neustále hřmí a sem tam se i zablýská. Klasická bouřka. Dává mu to ale energii. Má takové počasí rád. Dokonce zjistil, že při takovém počasí jsou jeho techniky efektivnější, hlavně genjutsu. Leží na své posteli a bezsmyslně hledí do stropu. Nemůže to ale dělat celý den. Má spoustu práce, co musí udělat. I tak už odpočíval dost. Vstává tedy z postele a pomalým krokem přistupuje k oknu. Dívá se ven a i když je to pro něj příznivé počasí co ho posiluje, neustále si zachovává chladný pohled. Netrvá dlouho a otáčí se, znovu kráčí pryč, tentokrát ke vstupním dveřím. Otevírá je pomalu, což je doprovázeno hlasitým vržením. Dělá pár kroků přímo do deště a zvedá hlavu vzhůru. Miliony kapek mu dopadají na tvář. Musí si pospíšit, než tohle počasí skončí. Svůj pohled mění na les, co má před sebou. I když je vzdálený pěknou dálku, že skoro nejde vidět. Pevně zavírá své oči a soustředí se. Po jejich otevření se mu místo normálních očí vyskytuje mangekyou sharingan. Zavírá své levé oko a celou levou půlku tváře si zakrývá dlaní. Znovu se soustředí, zatím se mu to ještě nikdy nepovedlo. Těsně před tím, než by stačil oko znovu otevřít a pokusit se vylepšit svou novou dovednost, uslyší kroky kousek za ním.
"Vrátil ses brzy."
Ruka mu pomalu klouže z tváře až podél těla. Své oko nechává zavřené. Mírně ustupuje a otáčí hlavu doprava, aby alespoň z části viděl na Kisameho.
"Joo, bylo to až moc lehký."
Odpovídá Kisame a sedá si na vetší kámen z boku od Itachiho. Jednu nohu si krčí tak, že má chodidlo na kameni a pravou rukou se opírá o svoje koleno.
"Koukám, že trénuješ. Jde ti to?"
Zachovává si svůj škodolibý úsměv a mírně posměšný hlas, který používá prakticky pořád. Je zvědavý, jak Itachi pokročil.
"Ještě nevím. Jsou všichni mrtví?"
Kisame se začíná smát, protože mu todle přišlo jako zbytečná otázka.
"Do jednoho. A měl by sis pospíšit. Déšť ustává."
Natahuje svou ruku, kterou měl položenou na koleni před sebe, rozevírá dlaň aby mu tam nakapalo pár kapek. Itachi svbou hlavu otáčí zpět před sebe a znovu zvedá ruku, aby si zakryl tvář
"Dobrá.."
Pevně se soustředí, musí se mu to povést. Kisame ho pozoruje se svým úšklebem na tváři. Itachi pak z jedné strany rozevírá svou dlaň a zvedá pohled do nebe. V jeho levém oku mu začínají praskat žilky a po chvilce se mu i spouští krev. Upřeně hledí do nebe a intenzita deště v tu chvíli znovu roste. Víc a víc, dokonce už padají i nějaké kroupy. Blesky jsou v kratších intervalech a hřmí téměř nepřetržitě. V tom ale ucítí píchavou boelst, ohromnou, kterou ještě nikdy nepocítil. Navírá obě své oči a padá na kolena, rukama se opírajíc o zem. V tu ránu déšť znovu ustává, téměř mizí. Kisame se tiššeji zachechtá a zvedne se. Pomalu k němu kráčí.
"Nebylo to špatné. Potřebuješ víc času."
"Ne.." odpovídá velmi unaveným hlasem, musí dýchat zhluboka. "..nezvládnu to. Jsem už příliš slabý. Moje oči..." Kýve hlavou do stran a opatrně vstává. Ani se na Kisameho nepodívá a pořád s rukou na své tváři odchází zpět do své chatky. Kisame se za ním dívá a pořád se šklebí. Pak se zadívá do nebe.
"Neměl si to vzdávat.." říká víceméně pro sebe, jelikož Itachi je natolik vzdálen, že to neslyšel.

Ani jeden neví, že ještě ten večer se jejich životy změní. Teda alespoň jednoho z nich.
Krátce k večeru, když Itachi spí na své posteli a čerpá síly a Kisame je znovu na zabijácké misy kolem jejich chatky koluje křik. Když natolik silný, že ho Itachi zaslechne, probudí se. Ne moc vesele si sedá na postel a snaží se křik rozpoznat. Někdo volá o pomoc. Dívka. Jestli se ale dostane sem, bude to pro ní velká smůla. Nicméně, hlasitost je pořád silnější. Nepochybně se blíží sem. Itachi prudce vstává z postele a jde k oknu. Nikoho nevidí. Nemůže si dovolit aktivovat sharingan, protože by riskoval bezvědomí, možná i smrt. Otáčí se a jde ke dveřím. Když je otevře, vpálí do něj ta dívka. Svalí ho na zem a zůstane na něj zaražená ležet. Její ohnivě zabarvené dlouhé vlasy zaplnily jeho tvář. Itachi na nic nečeká, převaluje jí ze sebe a hned se zmocňuje jejího krku. Zvedá se společně s ní, tahá ji ke zdi. Surově do zdi zaráží a dívá se jí do očí. Není si jistý, nemůže riskovat, že to není nějaká past. Proto je nucen udělat to...
"Tsukuyomi!"
To byla poslední slova co dívka uslyšela. Teď neslyší nic, ani svůj hlas. Dívá se na své ruce, jsou přibité ke kříži. Nohy také. Je zděšená, panikaří, neví co se děje. Ten muž do kterého vrazila stojí před ní a dívá se na ní vražedným pohledem. Co se to děje? Chce křičet, chce plakat, nemůže. Cítí jen krutou bolest ve svých končetinách. Pak se ten můž hýbe a přímo k ní. Vytahuje si svůj meč. Srdce jí buší rychleji a rychleji, neví co má dělat. Pak jen ucítí chladnou čepel ale hlavně nesnesitelnou bolest v břiše. Podívá se a zjisít, že má skrz sebe meč. Chce křičet, nejde to, bolest ji celou pohlcuje. V hlavě prosí ať to přestane, ať to skončí, vždyť tohle není fér. A pak, jakoby ji bůh vyslyšel. Všechno pomalu mizí. Včetně bolesti. Znovu se ocitá v té chatce, na kterou chtěla zaklepat a poprosit o pomoc. A taky je tam ten muž. Až na to, že leží na zemi a nehýbe se. tečou mu krvavé slzy. Co se to děje? Připadá si jako v nějakém hororu. Má před sebou pootevřené dveře a chlapíka na zemi. Může si vybrat, buď uteče a vrátí se ke svému tehdejšímu nebezpečí a nebo se pokusí tohohle probrat a vysvětlit mu, že není nepřítel. Chvílí váhá a přistupuje ke dveřím. Otevírá je a dívá se ven. Pak je vzprudka zavře a opře se o ně. Opřená o ně klouže na zem a uplakanou tvář si zakrývá dlaněmi. Marně se snaží, když křičí o pomoc, aby tohle už přestalo. Po chvíli, když se trochu uklidnila, se znovu chce podívat na toho muže. Má ale strach. Pomalu dává ruce dolů a otevírá oči. Pořád tam leží. Co se mu stalo? A proč má krvavé slzy? Pomalu se k němu plazí po čtyřech. Dívá se na něj a pár kapek slz mu dopadnou na tvář. Hned po té si slzy utírá do rukávu, jakoby tomu chtěla nadále zamezit. Neví co má dělat, jak mu pomoct. Opatrně k němu natahuje ruku, když v tom ji pevně chytí ta jeho. Stalo se to strašně rychle, ani nestačila mrknout. Jen se dost polekala.
"Prosím, počkej, já ti vše vysvětlím!" Sama syčí od bolesti, protože je jeho stisk příliš silný. Znovu se jí po tváři spouští slzy.
"Co si zač? Co chceš?"
"Jmenuji se Shil a pocházím kousek odsud, máme tam - au, prosím pusť mně !!!!" Skučí v průběhu svého vyprávění, protože jí to opravdu bolí.
"Dokonči to."
"Domov! Kousek...ale přepadli nás a já šla hledat pomoc! Tak mě už prosím.." Odporovala mu tak moc, že se celá převrhla na záda, když jí ruku pustil. Neví proč, ale nějak z ní získává důvěru. I když ji ještě ani neviděl, neboť má pořád zavřené oči. A před chvíli byl v bezvědomí. Musí teď spoléhat, že to Kisame zvládne rychle. Jedině on mu teď dokáže pomoct. Shil se na něj dívá a neví co má dělat. Měla by mu ale pomoct. Jenže neví jak.