Šílenství duše

Než začnete číst

´Tentokrát si všechny zbytečné myšlenky nechám pro sebe a přejdu rovnou k věci… Doufám, že se vám nadcházející příběh bude líbit jakýmkoli způsobem, přestože mě samotné se líbí, ale že jsem všechnu tu vynaloženou energii a čas neztratila jen kvůli sobě a svým pocitům. Suďte tedy prosím přísně, kladnými komentáři ale nešetřete. Koneckonců píšu vyjma sebe hlavně pro vás a jsem velice ráda, když vidím kladné nebo alespoň nějaké ohlasy. :)´

Iloně Mazourkové,
která se mi stále snaží pomoct.

Zoviru Maro byl místní bezdomovec. Trpěl klaustrofobií, schizofrenií, paranoiou a měl strach z vody. Nesnášel hlasité zvuky jako třeba křik a smích, neustále si něco mumlal a z pouličních stánků kradl ovoce a zeleninu. Jinak byl ale celkem neškodný.
Až do dne kdy sám zmrzačil tři děti; smály se mu, honily ho a nechtěly přestat. V ten den se občané vesnice rozhodli pro nejhorší. Označili ho za nepříčetného a nebezpečného a zbavili se ho. Ano, zabili ho, ale ne bezbolestně a rychle jak si tento šílený muž zasloužil. Nejdřív ho zesměšňovali, uráželi a poté ho utopili. Byl prostě na obtíž a už by ho tu nesnesli.
Ale nebylo tomu vždy tak. Dřív než se stal takovým, to byl celkem obyčejný nindža ze Skryté Listové vesnice. Život mu však změnila na pohled obyčejná mise…

„Jde se na misi kluci!!“ křičela už zdálky poněkud rozdováděná dívka a kluk vedle Mara, Takeru si mírně povzdechl, zavřel oči a zakroutil hlavou.
Maro se jen mírně pousmál. Byl šťastný, když ji viděl takhle veselou.
„Čaute kluci,“ celkem zbytečně je pozdravila a začala se vydýchávat.
„Ahoj Ryoto,“ pozdravili ji oba, Maro však víc od srdce.
„Takže,“ začal znuděně Takeru, „co je to za misi?“
Ryota při jeho slovech okamžitě ožila a narovnala se. „To ještě nevím, Kurai mi řekla, že až vás najdu, máme se stavit za Hokage-sama,“ odpověděla mu.
„Dobře tedy… dem,“ řekl povzbudivě Maro a všichni tři se rozešli nejkratší cestou k jejímu sídlu.
„Určitě to nebude moc důležitý, když tím pověřila nás,“ zašeptal pochvíli Takeru tak tiše, aby to neslyšel nikdo jiný než jeho dva kamarádi.
„Pochybuješ snad o našich schopnostech?“ Ryota mírně zvedla hlas a Maro se zamračil.
„Možná sme posledních několik úkolů podělali, ale Hokage nemá důvod, aby nám nevěřila,“ řekl pohotově.
„Tak jsem to ani nemyslel…“ bránil se Takeru.
„Neřešme to.“ Ukončil nastávající hádku Maro a pousmál se na něj. Pak ale mírně sklopil hlavu a nasadil zamyšlený pohled.
Tu minulou misi zpackali to ano. A tu předminulou taky. I tu před ní. Maro si vlastně nepamatoval žádnou, kterou by splnili pořádně, do puntíku. Možná nějaké začátečnické jako sbírání odpadků nebo hlídání něčeho obyčejného měli vždy bezchybně, ale to se stalo už dávno.
Poté co je prašná cesta konečně dovedla k sídlu Hokage, tak vystoupali po schodech nahoru, zaklepali a vešli do její kanceláře. Už na ně čekala.
„Dobré ráno Hokage-sama, chtěla jste s námi mluvit?“ nasadila Ryota uctivý tón.
Tsunade si je prohlédla svým chladným zamyšleným pohledem a pak pokynula rukou, aby přišli blíž. „Ano…“ začala, „Mám pro vás úkol, důležitý úkol a potřebuji, abyste ho splnili co nejlépe a nejdříve,“
„To nebude problém, jsme připraveni na cokoli… Hokage-sama,“ Ryota nepřestávala podlézat.
Důležitej úkol? To sotva, pomyslel si Takeru a ponořil se do svých myšlenek. Proč by nějakej důležitej úkol dávala nám? Má přece ANBU a ostatní schopný týmy tady ve vesnici. My sme nic, a pokud jo, stejně ne moc schopný nějakej důležitej úkol splnit.
Podobné slova jako Takeru si myslel i Maro. Ten to ale spíš bral jako nějakou zkoušku, která má jen prověřit jejich schopnosti.
Ať už tím Tsunade myslela cokoli, ani jeden z nich nedával pozor, takže když se Ryota obrátila a s „Co na to říkáte kluci?“ na ně promluvila, zmohli se jen na falešný úsměv.
„Myslím, že to znamená ano,“ otočila se zpět a přijala od Hokage těžký svitek. „Nashledanou a děkujeme Hokage-sama.“ Obrátila se a společně s klukama opustila místnost.
Nezklamte mne, týme patnáct… pomyslela si Tsunade a začala se zabývat jinými věcmi.
„Šlo to dobře, nemyslíte?“ uculila se Ryota hned za dveřmi.
„Asi jo… přiznám se… nedával sem pozor. Takže… co vlastně máme udělat?“ řekl Maro.
„Moje řeč…“ zasmál se tiše Takeru.
Jejich týmová partnerka jen obrátila oči v sloup. „Co jiného taky od vás čekat že? Tak pojďte, řeknu vám to cestou,“ dodala možná až příliš mile a všichni tři se pomalu rozešli k východu.

O necelou půl hodinu později se všichni tři sešli u hlavní brány. Byli vybaveni jen na lehko, cíl jejich mise byl jen několik hodin vzdálen a navíc podle Tsunade neměli narazit na žádné větší komplikace. Tak proč to podle ní byl tak důležitý úkol?
„Už se těším, až se vrátíme a dostaneme zaplaceno!“ poskakovala nadšeně Ryota a oba kluci kvůli ní museli zvýšit tempo kroku.
„Ještě nejsme ani v půlce tak klid…“ poznamenal nevrle Takeru.
„Ale notak Takeru…“ poplácal svého kamaráda Maro po rameni. „Přidej se a hned zapomeneš na všechny zlý věci,“ rozesmál se.
„Na rozdíl od tebe, na mě to její kouzlo nepůsobí,“ zašklebil se.
Maro zrudl a stáhl ruku zpět k tělu. Po chvíli však udělal stejný úšklebek jako předtím Takeru a s hlasitým „Týýý…!“ ho vzal pod krkem a dal mu ořecha.
„Sakra kluci přestaňte!“ přerušila je až Ryota s širokým úsměvem na tváři.
Maro ho pustil, načež si Takeru upravil vlasy a všichni tři se začali smát.
A pak vzduchem cosi prošustilo a Takerův smích ustal. A hned po té i smích ostatních.
„Um… hrrr…“ vydal přidušený zvuk, chytil se za krk a sesunul se k zemi mrtvý.
„Takeru… ne!“ zašeptal vyděšeně Maro a poklekl k němu. Další prošustění a tentokrát to zasáhlo jeho. Odlétl od mrtvého kamaráda tak lehce jako spadlý list při prudkém poryvu větru a bolestně se převalil na záda.
„Uuáááááááá,“ vykřikla Ryota zděšeně a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe.
„U-Uteč!!“ Maro se chytil oběma rukama za levý bok. Pak se mu ale před očima zatmělo.
Poslední prosvištění něčeho vzduchem.
Ryota zvedla pravou ruku se svitkem vysoko nad sebe a zařvala pár dobře volených slov. Po poslední slabice svitek v modrém záblesku světla zmizel a ona se, jako prve Takeru, s bolestivým stenem skácela k zemi.

Mara probudilo něco studeného stékající mu po spáncích. Až po několika dalších minutách se probral úplně. Zamžoural unaveně před sebe, než si uvědomil, co se vlastně stalo.
Kde to jsem?! zpanikařil a tím zjistil, že nemůže pohnout žádnou částí svého těla. Několik dalších minut se ale zuřivě snažil tento fakt vyvrátit. Nakonec to vzdal.
Byl zavěšený několik desítek centimetrů nad zemí v jakémsi postroji. Nohy měl okovy pevně spoutané k sobě, zatímco ruce rozpažené, držící celou váhu těla. Kolem trupu měl dva silné kožené popruhy přidělané k tyči, která držela jeho tělo ve zpřímené pozici. V ústech měl roubík a hlavu znehybněnou zřejmě pomocí nějaké techniky. Teprve teď si také uvědomil, že mu na hlavu – přesně doprostřed – kape v pravidelných intervalech studená voda. Po několika dalších okamžicích mu to začalo být velmi nepříjemné. Znovu se pokusil o únik, znovu bez výsledku. Zastavil ho až blízký výkřik.
Ryota! pomyslel si hned. Byl rád, že je naživu, ale zároveň velmi otřesen, že trpí.
Výkřik plný bolesti se ozval znovu, tentokrát byl ještě žalostnější.
Ryoto… co po nás chtějí! Maro zavřel oči a snažil se nemyslet. Určitě si pomocí své techniky přenesla ten svitek jinam… Jinak bychom tu už nebyli, viď?
Po nekonečně dlouhé době se mu nějak podařilo usnout. Probudil ho chlad šířící se z hlavy.
Pořád ta pitomá voda! zakřičel si v duchu. Jak dlouho už tady asi sme? Sakra…! Sakra!! Tsunade, vyšli tým a zachraň nás! Zachraň nás!! Už nekřičel, už řval.
Kap… kap… kap… kap… kap… začal si pochvíli odříkávat. Kap… kap… kap… kap… kap… Nikdo nepřijde… Takeru, jsi tu tady někde taky? Nebo už na druhé straně? Ryoto…
Uslyšel táhnoucí se vrznutí a periferním viděním zaregistroval pohyb. Dveře… otevřely se. Tok jeho myšlenek byl narušen a on se s očekáváním pokoušel hledat cokoli vystupující ze tmy.
Jeho nevyslovené přání se splnilo. Kráčela k němu Ryota, taktéž v řetězech a za ní dvě tmavě oděné robustní postavy. Chtěl vykřiknout její jméno, ale roubík mu to překazil. Obešly ho a zůstaly stát před ním tak, aby na ně viděl.
„Mluv!“ přikázala jedna postava hrubým hlasem a roubík zmizel. Byl to nepochybně muž.
Ryota ustrašeně zvedla oči k Marovi. „Oni… chtějí vědět, kam jsem přenesla ten svitek.“
„Ubližovali ti hodně?“ Maro ignoroval to, co řekla.
Druhá postava se mírně natočila k první a oběma nindži projela ostrá vlna bolesti.
„Dobře! Já nevim, kam ho přenesla,“ téměř vykřikl Maro.
Další bolest – jako by jim někdo zabodl katanu do zad a hned ji zase vytáhl a bolest zmizela. Ryota vykřikla.
„Řekni jim to! Řekni jim to!!!“ zakřičel Maro, šokován z jejího projevu.
Pomalu pozvedla hlavu, slzy na krajíčku a co nejpevnějším hlasem vydechla: „Ne!“
První postava se pohnula a rychlým kopem jí srazila k zemi. „Jak chceš,“ řekl hrubě, přitáhl si ji k sobě za vlasy a pod krk jí přitiskl kunai. „Naposledy se ptám… kde je ten svitek?!“
„Řekni mu to! Ten blbej svitek za to nestojí!“ zakřičel Maro.
„S… stejně nás zabijí… Maro…“
Muž na nic nečekal. Přitlačil kunai a začal řezat. Velmi bolestivým způsobem jí zbavoval života…
„O… odpusť…“ dostala ze sebe.
Otřesen tím co právě viděl, mu srdce divoce poskočilo. A stále kapající studená voda se smísila s jeho slzami…
„Ryoto! Ryotóóó!!!“ zařval a s ještě větší vervou se snažil pohnout a dostat se z postroje. Miluju tě… neumírej mi!!! Slova mu zanikla někde v krku a proměnila se v pouhou myšlenku.
Znovu mu byl nasazen roubík.
Néééé!!! Nééééé!!!!
Krev byla všude… Hlava oddělená od těla ležela vedle něho a svýma skelnýma očima pozorovala Mara. Zavřel oči, už se nemohl dál dívat.
Jsi na řadě… uslyšel hned a oči znovu polekaně otevřel.
U hlavy teď klečel Takeru, který Ryotě přetáhl víčka přes prázdné oči.
Vím… odpověděl mu v myšlenkách a odvrátil pohled jinam. Ale teď je to už jedno… Ona je mrtvá… stejně jako ty, Takeru. Dokončil myšlenku a podíval se na místo, kde Takeru stál.
Už tam nebyl a prázdné oči Ryoty ho stále spalovaly svým nezájmem.

Kap… kap… kap… Já už to nevydržím!! zařval si v duchu Maro a po tvářích mu znovu stekly slzy, které jen nedávno uschly.
Byl pořád uvězněn v té zpřímené pozici neschopen se pohnout.
A pak se dveře otevřely a dovnitř vešla jediná postava – ta robustnější.
„Tak už víš, kde je ten svitek?!“ přešel k němu, v ruce kunai a sundal mu roubík.
„Nemá už cenu lhát… nevím kde je, zabijte mě.“ Zašeptal a unaveně zvedl oči.
Muž chvíli nic neříkal. „Jsi slabý, moc slabý… ani na pokusy by ses nehodil,“ zvedl obě ruce, aby o ně najednou přišel.
Byly mu uťaty něčím velmi ostrým. A po další sekundě – dřív než si vůbec stačil něco uvědomit – následovala hlava. Maro se na to díval stejně. Na chvíli dostal strach, že bude následovat on, ale pak si uvědomil, že by to vlastně bylo vítané vysvobození.
„Zoviru Maro?“ promluvil někdo ostrým zvučným hlasem.
„Ano…“ zašeptal pochvíli oslovený jakoby zklamaně.
Ze stínů podél dveří se zvedly dvě postavy a rychlým krokem se vydali k němu. Zároveň uslyšel kroky za sebou.
„Nemusíš se bát, Maro, jsme ANBU ze Skryté Listové vesnice a přišli jsme zachránit tvůj tým,“ řekl jeden z nich a obešel Ryotino zmasakrované tělo.
Maro sklopil hlavu a z očí se mu znovu spustily slzy. Tsunade-sama…
„Ale přišli ste pozdě…!“