Letní večer 09

„A co teď?“ zeptala se Tenten, když obsluha odešla.
„Najíme se, trochu si odpočineme ve stínu a potom budeme pokračovat.“ řekl klidným hlasem a upil ze sklenice vody.
„A u toho budeme celou dobu mlčet?“ zeptala se a zvedla při tom jedno obočí.
„Měla jsi se zeptat hned na téma hovoru, ne mě nechat hádat, co tím myslíš.“ řekl Neji naoko naštvaně.
Dívka se zasmála a prohlížela si obraz na stěně.
„Je na něm něco zajímavého?“ zeptal se Neji po chvíli, protože to Tenten vydrželo docela dlouho.
„Myslím, že už jsem ho někde viděla, jen nevím kde.“ konstatovala nakonec.
„Víš, čeho jsem si všimnul?“ zeptal se, když Tenten dál koukala na obraz krajinky při západu slunce.
„Lidé mají tendence mluvit o naprostých hloupostech, když nečelí zrovna nějaké katastrofě.“ řekl a ignoroval fakt, že mu předtím neodpověděla.
„Myslíš?“ zeptala se nakonec.
„Jo, ty ne?“
„Jaké katastrofy máš například na mysli?“
„Třeba když čelí nepříteli nebo hoří.“ odpověděl klidným hlasem.
„Ale jsou i chvíle, kdy nečelí katastrofě a stejně probírají něco důležitého.“ oponovala Tenten.
„Upravím katastrofu na problém.“ řekl klidným hlasem.
„Třeba jméno pro dítě není problém a je to důležité.“
„Když se na něm neshodnou tak to je problém.“ oponoval Neji.
„A co když se shodnou?“ zeptala se Tenten.
„Tak o tom dál nemluví ne?“
Tenten se zatvářila naštvaně, když říkala: „Ale předtím o tom mluvili.“
„Neřešíme žádnou krizi, tak probíráme hlouposti.“ řekl Neji náhle a Tenten se nad tím zamyslela.
„Myslím, že je jedno o čem spolu lidi mluví, když si mají co říct.“ řekla Tenten nakonec.
„To máš asi pravdu.“ souhlasil Neji a věnoval se obsluze, která se právě vrátila s jídlem.
„Děkujeme.“ řekla Tenten, než stihl Neji říct to samé.
„Itadakimas.“ prohlásili současně.

Po obědě se Neji s Tenten vrátili na cvičiště, kde se schovali do stínu.
„Ještě jsem ti nepoděkovala za oběd.“ řekla Tenten.
„Není zač.“ odpověděl jí pohotově.
„A o čem budeme mluvit teď?“ zeptala se po chvíli ticha.
„To nevím, stále máme krizi s tématem, co?“ zeptal se pobaveně.
„Dokud mluvíme, tak je to v pořádku, i kdybychom řešili o čem budeme mluvit.“
„Narážíš na naši předchozí debatu?“ zeptal se.
„Jo a my si zřejmě pořád máme co říct.“ odpověděla s úsměvem.
„Zdá se, že ano.“ souhlasil a úsměv jí vrátil.
Tenten si ho chvíli prohlížela a potom se zeptala: „Chyběla jsem vám?“
„Jako nikdy.“ odpověděl a podíval se na ni.
„I sensei?“ zeptala se se smíchem.
„Jo, byl z toho na prášky, že tě nemůže jít navštívit.“ odpověděl a dál se jí díval do očí.
„A proč nemohl?“ podivila se a dokonce se při tom posadila.
„Dohodli jsme se, že ti dáme čas se vzpamatovat.“ odpověděl klidným hlasem a taky se posadil.
„A proč jsi nakonec přišel ty?“ zeptala se s úsměvem a znovu si bezděčně vzpomněla na matčiny poznámky.
„Prostě jsi mi chyběla až moc, Lee tam má Gaie a naopak, ale já jsem tam byl v podstatě sám.“ odpověděl a byl si v duchu jistý, že určitě zrudnul.
Tenten si znovu vzpomněla na máminy narážky, ale tentokrát je už vzala trochu vážněji. Nakonec je ale zaplašila a postavila se.
„Copak?“ zeptal se Neji a napodobil ji.
„Měli by jsme pokračovat v tréninku, ať jsem na zítra připravená.“ odpověděla s odhodlaným výrazem.
„Už zítra?“ podivil se, ale i tak se připravil k boji.
„Jo, už se nemůžu dočkat.“ řekla s širokým úsměvem a i Neji se tomu pousmál.

Pomalu se začínalo stmívat a mladík se podíval se svraštělým obočím na oblohu.
„Takže končíme?“ zeptala se Tenten unaveně.
Neji jen přikývl a prohlížel si ji, jak odchází, a potom ji ještě doběhl.
Tenten se zastavila a podívala se překvapeně na něj.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se trochu nejistě.
„Jistě.“ odpověděla a vydala se dál.
Neji šel vedle ní ještě několik bloků, než se náhle zastavila: „To už dojdu, běž domů.“
„Proč mám pocit, že nechceš, aby mě viděla tvoje matka?“ zeptal se zvědavě.
„Tak to není, já se jen chci vyhnout tomu, co by říkala.“ odpověděla.
„To je přece ono, nechceš, aby mě viděla.“ upozornil ji Neji a potom se ještě zeptal: „A co o mně vlastně říká špatného?“
„Špatného? Nic.“ řekla okamžitě a v duchu děkovala tmě, která alespoň z části skryje její nepochybně rudé tváře.
„Pokud to není špatné, tak proč ti to vadí?“ zeptal se aniž by si zrudlých tváří všimnul.
„Máma si ze mě občas utahuje, to je všechno a já jí nechci dávat materiál.“ odpověděla a mávla při tom lhostejně rukou.
„Takže v podstatě ani nemluví o mně?“ zeptal se nakonec trochu zmateně.
„Přesně tak. Takže už běž, stejně bude mít spoustu otázek, kde jsem tak dlouho.“ řekla s úsměvem a vyrazila domů.
Neji se za ní ještě chvíli díval, než vyrazil na opačnou stranu.