...I miss you...

Vždycky jsem byla optimistka… jenže najednou je pro mě úsměv nadlidský výkon.
Když jsi odešel, zanechal si ve mně obrovskou díru, která nejde zaplnit. Snažím se to překonat, překonat ten pocit bolesti, smutek, slzy a samotu. Je tu po tobě hrozně prázdno. Nikdy jsem si neuvědomovala, že bys jednou mohl přestat být. Byl jsi pro mě samozřejmostí, která tu bude, dokud nevyrostu, která tu bude, aby mohla hledět na své děti, které budeš mít se mnou, nebo aspoň na to, jak mi roste bříško v těhotenství.
Byl jsi tu se mnou tak málo. Ještě jsem si tě dost neužila a najednou tu nejsi a já nevím, co mám dělat.
Pokaždé když se nadechnu, cítím prázdnotu. Pokaždé když se ohlédnu, vidím samotu a pokaždé, když uslyším kroky, doufám, že jsi to ty a jdeš ke mně, pokaždé když se někdo nadechne k řeči, doufám, že to promluvíš ty...
Jenže to ty nejsi, nejdeš ke mně a nepromluvíš ke mně, už nikdy. Nikdy víc už neucítím tvojí vůni, nebo to jak štípeš vousy, když mi dáváš pusu a neoholíš se. Bojím se těch dní, co teď přijdou, protože ty už v nich nebudeš.
Budeš ve mně, ale ne se mnou a to je obrovský rozdíl, protože jenom to mi nestačí. Asi jsem sobecká nebo majetnická, ale kdybych mohla, vrátila bych čas zpět a řekla bych ti, ať nikam nechodíš, že si uděláme celý den jenom pro sebe, ale možná bys mě neposlechl, kdo ví?
Odešel jsi a zůstalo tu po tobě jenom prázdno. Vím, že jsi nikomu svým odchodem nechtěl způsobit bolest, určitě si nechtěl nikoho ranit, vždyť si to neplánoval. Prostě se to stalo a všem to ublížilo. Ne jenom mě. Jenže, já jsem doufala, že tu budeš, dlouho, možná snad navěky. Já nevím, jenom jsem si prostě neuvědomovala, že nejsme nesmrtelní.
Nikdo nečekal, že zemřeš. Byl to šok, ohromný šok. Nevěřím tomu, ještě teď mi to nedochází, že bys tu neměl být, že jsi mrtvý. Ale pak pohlédnu na tvůj hrob a cítím, jak mi vlhnou oči. Je to tak konečné, protože vím, že tímhle můj život s tebou končí. Ty už tu nebudeš, aby ses na mě usmál, nebo mi vynadal, co za hlouposti to zase vyvádím. Nebudeš tu, aby si mi mohl říct, že mě máš rád, ale já to tobě říct můžu. Pošeptám ti to po větru, ale uslyšíš to? Uslyšíš, že tu stojí žena, které tě miluje a pláče nad tvou ztrátou?
Každý den prosím měsíc, ať je to jenom zlá noční můra, špatný sen, ze kterého se probudím, a ty tu ještě stále budeš… Ale nejsi tu a už nikdy nebudeš.
Přeju si, aby si nikdy na tu misi neodešel. Aby si, řekl, že nemáš čas, že chceš být se svou ženou, ale ty jsi odešel, a já tu zůstala sama…
Měla jsem si uvědomit v čas, že život jaký vedeme život ninjů, je nebezpečný a, že i my, můžeme zemřít… Jenže jsem si to neuvědomila a najednou je tu jenom prázdný velký byt, ve kterém nezní tvůj hlas, tvoje kroky, tvůj smích… Nejsi tu ty…
Každý říká, to bude dobré… Možná jednou bude, ale co teď? To že to jednou bude dobré, je mi v tuhle chvíli k ničemu. Teď to není dobré, teď pláču nad tvým hrobem a prosím tě, aby ses vrátil a abych ti mohla říct, že tě mám ráda. Jenže ty ne, nevrátíš se, nechceš? Nemůžeš?
Já vím, že nemůžeš. Já vím, že by si chtěl. Jenže to nejde. Jsi mrtvý, tím to končí.
Už nikdy nepohlédnu do tvých očí, neobejmu tě a už nikdy nebudu vidět, jak se ti dělá drobná vráska mezi očima, když se zlobíš. Protože tu nebudeš, aby si to mohl udělat.
Bojím se, že časem zapomenu, jak zní tvůj hlas, nebo jak voníš. Bojím se, že zapomenu nějaký z okamžiků, které jsme trávili spolu, nebo že zapomenu, jak zní tvůj smích. Prostě se bojím, že jednou ráno vstanu a zjistím, že si na tebe skoro nepamatuju.
Občas myslím na to, že by bylo lepší, kdybych taky odešla, za tebou. Jestli něco takového jde. Vážně, občas přemýšlím, jestli je možné, tě ještě někdy spatřit jinak než na fotce nebo ve snu, který se mi zdá pořád.
Všichni říkají, že to bude dobré, jenže já si v tuhle chvíli nedokážu představit, co bude. Je mi jako by bez tebe nemělo být už vůbec nic. Jen prázdnota, samota a bolest.
Vím, že by sis nepřál, abych se takhle trápila, jenže ani to mi nepomáhá. Směju se, ale není to upřímný smích. Třesu se, ale není to zimou. Pláču, ale nejsou to slzy štěstí.
Někteří lidé zase říkali, ať si dám čas, jenomže čas bez tebe se hrozně vleče. Vážně mi chybíš, moc. Je to jako by mi někdo vzal kus mého já a já teď vím, že už nebudu nikdy stejná. Jsem to já, ale jako bych to já nebyla. Vypadám jako já, ale cítím, že bez tebe už nikdy nebudu stejná…
Chci tě zpět, teď hned! Já bez tebe neumím žít. Chybíš mi… Byl jsi moje jistota, něco, co bylo v každém mém dnu. Nedokázala jsem si představit, že bych se někdy měla probouzet s vědomím, že už tu nejsi. Nebo že tě neuvidím. Teď už si to nemusím představovat, protože je to skutečností.
Zašeptám po větru: Vrať se… Jenže ty to neslyšíš… protože se nevracíš…

Tohle se prostě stává. Každý z nás jednou zemře, jenže nikdo nečekal, že nás opustíš tak rychle Sasuke. Skonal si na misi, která se z počátku zdála být jednoduchá. Jenže domů už jsi s námi nedošel. Nechal jsi tu po sobě ženu a ještě nenarozené dítě… Zemřel jsi jako hrdina… Ale to nám tě nenahradí… Zůstane tu navždy jenom věta za tvým posledním bojem…
A tak skonal jeden ze slavných ninjů, Sasuke Uchiha.