Super Sestry 4

Někde venku..........
Meshiki : Uf zdrhla jsem. Po cestě jsem potkala Kibu, kterej smíchy umíral. Když si mě všiml hned ke mně šel.
„Hele koukni co mám,“ smál se a ukazoval na fotku. Ale já tu fotku moc dobře znala.
„Ehmm, půjč mi to, musím se podívat z blízka,“ řekla jsem a vzala mu jí z ruky.
„Kage bunshin no jutsu,“ řekla jsem a vytvořil se jeden můj klon. Utíkala jsem s fotkou pryč od Kibi a můj klon ho zdržoval. Když už jsem byla hodně daleko, zpomalila jsem. Ještě jsem se za sebe otočila, jestli mě nesleduje, a když jsem se pohledem vrátila zpět dopředu, stál tam Shikamaru s Tokime.
„Nebojte. Mám ji,“ řekla jsem a podala jim fotku. Oba se na mě tázavě podívali.
„Potkala jsem Kibu a vzala mu jí,“ dodala jsem, aby to pochopili.
„Díky,“ řekla ségra, vzala fotku a dala jí do kapsy.
„Jdeme trénovat, jdeš taky?“ zeptala se mě.
„Jasně ráda,“ odpověděla jsem a Shikamaru mi dal ještě pohlavek.
„Tak a jsme si kvit,“ usmál se. Došli jsme na naše cvičiště a Shikamaru si před nás stoupl.
„Teď mi řekněte něco o vašich schopnostnech,“ řekl a koukl na mě.
„No tak ovládám vítr, umím přivolat lva jménem Nokuchi, ten umí ovládat oheň a po babče jsem zdědila lékařské umění i brutální sílu,“ dořekla jsem. Byl trochu vyvedený z míry, a potom se podíval na Tokime.
„Já ovládám vodu, umím přivolat bílého tygra jménem Rinkimiri, ten umí ovládat blesk. A po babče jsem zdědila to samé,“ usmála se. Shikamaru z nás byl trošku mimo.
„Tak fajn budete procvičovat živly,“ řekl. Asi dvě hodiny jsme trénovaly, jenže nás to hodně vyčerpalo, a navíc já se zraněnou nohou a ségra rukou. Potom jsme šli všichni domů. Když jsem přišla domů, Neji se mě hned vyptával, kde jsem byla, že se o mě bál. Všechno jsem mu řekla a on že příště půjde s námi. U Hyuugů mají docela blbou koupelnu, protože když se tam sprchujete a někdo vám vleze dovnitř, uvidí všechno, proto jsem si vždycky dávala pozor, ale tentokrát jsem zapomněla nějak pojistit dveře, a když jsem se sprchovala vlezl mi tam Neji. Když mě spatřil začervenal se a rychle se otočil.
„Promiň moc se omlouvám, nic jsem neviděl, teda jako skoro nic no já vlastně,“ chtěl dál pokračovat, ale mě bylo natolik trapně, že jsem to opravdu slyšet nepotřebovala, a tak jsem ho zastavila.
„To je dobrý, jen kdyby si odešel prosím,“ řekla jsem.
„Ooo pardon, jistě,“ rychle vyběhl. Pár dní potom jsme se sobě snažili vyhýbat, ale šlo to celkem špatně, když jsme v jednom pokoji. Potom jsme chodili celý týden trénovat. Se ségrou jsme měli málo času si spolu pořádně popovídat, tak jsme rozhodli, že si uděláme dámskou jízdu. Vykoply jsme Shikamara k Nejimu a usídlily jsme se v jeho pokoji. Spát jsme šly až pozdě večer. Vzbudilo mě když se mnou někdo hýbal, vůbec jsem nevěděla co se děje. Matně jsem viděla, že někdo ségru bouchnul do břicha a něčím jí zakryl pusu. Potom mě dali šátek přes pusu a víc nevím nic.

Kdesi v lese............
Tokime : Začala jsem se probouzet. Byli jsme v lese, kde přesně nevím. Vedle mě ještě spala ségra. Úplně dobře jsem ještě neviděla, zřejmě nám dali nějakej hnus po kterým máme být trochu omráčené. Postavy jsem viděla mázle, byly jako dvě šmouhy. Jeden z nich si zřejmě všiml, že jsem vzhůru.
„Hele, jedna se probrala,“ řekl.
„To neřeš, stejně se nemůže dobře hýbat a dokonce špatně vidí,“ vrátil mu ten druhý.
„Škoda, že si s nima nemůžeme pohrát, teď jsou bezmocný,“ usmál se ten první.
„Radši drž hubu v**e. Stejně jí jdu ještě uspat, mohla by něco zjistit,“ řekl ten druhý a blížil se ke mně. Dal mi šátek přes pusu a já jsem znova usnula. Probrala jsem se až v nějaké místnosti. Byla jsem v ní sama, ale moc dobře jsem jí neviděla, navíc jsem byla připoutaná ke zdi, že jsem se nemohla ani pohnout, jen jsem tam tak stála a doufala, že se stane zázrak. Asi po hodině jsem už viděla celkem dobře. V místnosti nebylo nic, ani okno, ani stůl nebo tak něco, prostě nic, jenom mříže jako ve vězení. Z chodby šlo světlo zřejmě z pochodní přidělaných ke zdi. Strašně jsem se bála. Nevěděla jsem kde je ségra, jestli je v pořádku a nevěděla jsem ani kolik je hodin, nebo jestli už zjistili, že nás unesli, nevěděla jsem nic. Myslela jsem na mé přátele, ale věděla, že to mi nepomůže, jenomže jsem potřebovala myslet na něco příjemného. Potom jsem uslyšela blížící se kroky. Bála jsem se ještě víc. Potom tam přišli dvě osoby. Když jsem pohlédla do tváře jedné z těch osob, ztratila jsem dech. Byl to ten o kterém jsem toho už tolik slyšela. Byl to Orochimaru a ten druhý jsem typla, že byl jeho pomocník Kabuto. Kabuto otevřel dveře a oba vešli dovnitř.
„To je ta, co jí museli dvakrát omámit,“ řekl Kabuto. Orochimaru si mě přeměřil pohledem. Přišel ke mě a dal mi ruku na tvář.
„Tahle dívenka, že umí ovládat Rinkimiriho?“ zeptal se, ale nečekal odpověď. Jeho ruka byla studená. Podíval se mi do očí a já jsem se na něj zamračila.
„Vypadá to Kabuto, že tahle dívenka bude pěkný oříšek,“ řekl a olízl si ret. Trochu jsem se lekla a pootevřela pusu. Nejspíš si toho všiml.
„Co pak? Není ti příjemné, když jsem takhle blízko?“ zeptal se a hlavu dal k mému uchu.
„Dej si na mě pozor,“ zašeptal mi. Vydechla jsem zděšením.
„Ještě se k tobě vrátím, ale teď se jdu podívat na tvou sestřičku,“ řekl a pousmál se.
„Drž se od ní dál!“ vykřikla jsem. Nevím co mě to popadlo. Zase se usmál.
„Vidíš? Říkal jsem, že tahle bude oříšek,“ zasmál se na Kabuta a šli pryč. Musela jsem si všechno srovnat v hlavě. Nejdřív jsem nevěděla proč nás chce zrovna on, ale pak mi došlo, že se zmiňoval o Rinkimirim, a pak mi bylo hned jasný, že chce jeho sílu. Nokuchi a Rinkimiri nejsou ledajaká zvířata, co se dají přivolat. Pokud je budete chtít někdy vyvolat, musíte s nimi uzavřít dohodu, že oni vlastně budou ve vás, nebo spíš jejich síla a pokud vám ji někdo z těla odebere, zemřete. Je to riskantní dohoda, ale jejich síla je veliká, takže to je i výhodné. Ale na to aby vám někdo mohl tu sílu vzít z těla, musíte buď souhlasit a nebo být na pokraji svých sil. A věřím, že Orochimaru pro to udělá cokoliv.

Meshiki : Zajímalo by mě kde jsem a co je se ségrou. Sakra ty pouta jsou fakt na pevno. Zaslechla jsem nějaký hlasy, myslím, že ségra je ve vedlejší místnosti. Přemýšlela jsem, jak bych se odsud mohla dostat, ale nic mě nenapadlo. Po pár minutách se někdo blížil.
„Kabuto, máš vše připravené, kdyby bylo třeba?“ zeptal se někdo.
„Ano,“ odpověděl ten Kabuto. Tak moment Kabuto? Snad to není ten kdo myslím.
„Ahoj. Takže ty ovládáš Nokuchiho, hmmm. Muselo být těžké ho zkrotit,“ řekl ten šmejd, jak jsem čekala.
„Já zkrotim každýho,“ řekla jsem s úšklebkem ve tváři.
„Vážně? To bych ti sem měl poslat Sasukeho,“ řekl a usmál se. Sasukeho? O tom něco říkal Naruto.
„No představím vás až někdy jindy, teď si tebe a sestřičku vyslechneme,“ znovu se usmál. Věnovala jsem mu vražednej pohled.
„Koukám, že s touhle to taky nebude zrovna jednoduchý,“ řekl. Potom ke mně přišel Kabuto a omráčil mě. Probral mě zase Kabuto, ale byla jsem v jiné místnosti a tentokrát jsem byla připoutaná k židli. Vedle mě byla i ségra, taktéž připoutaná.
„Víš o co mu jde?“ ptala se mě ségra potichu. Kývla jsem.
„Takže je ti jasné, že se nesmíme vzdát,“ řekla a hlas se jí trochu klepal. Podívala jsem se na ní. Oči se jí blejskaly.
„Nechci tě vidět umírat,“ řekla, ale slzy rychle vstřebala. Kdyby to neřekla ona, řekla bych to já. Orochimaru zřejmě něco zaslechl a otočil se.
„Takže už jste obě dobře probrané,“ řekl. Podívaly jsme se na sebe a kývly.
„Už asi víte co chci, takže se zeptám na rovinu. Půjde to po dobrém, a nebo po zlém?“ zeptal se.
„Myslím, že radši po zlém, než po dobrém,“ řekla ségra a začala si ho měřit pohledem. Ve chvilce byl u ní sehnutý.
„To je škoda, já myslel, že si rozumíme,“ řekl a prohlížel si jí.
„Tak to si myslel špatně,“ řekla, i když jsem viděla, že se trochu bojí. Zase se usmál.
„V tom případě vás budu muset mučit. Škoda tak pěkných tvářiček,“ povzdychl si a narovnal se.
„A jestli tohle na vás nezabere, tak vás dam po jedné k Sasukemu, a ten už si s váma bude vědět rady,“ nad tou myšlenkou se zase zasmál. Věděla jsem, že pokud nás někdo nezachrání, zemřeme tak, či tak.
„Dej je naproti sobě Kabuto, chci aby se dívaly na to, jak ta druhá trpí,“ olízl se. Kabuto nás dal kus od sebe, tak aby jsme na sebe viděly. Orochimaru vzal čepel a šel ke mně.
„Nech jí na pokoji!“ zakřičela ségra se slzama v očích. Orochimaru se otočil.
„Ty chceš první?“ ptal se výsměvačně. Ale stejně šel ke mně. Čepel mi přiložil k paži a trochu jí zaryl a jel pomalu dolů. Ségra zavřela oči a ztekli jí slzy.
„Jen se dívej,“ řekl Kabuto, chytil jí za obličej a směřoval ho ke mně. Její oči byly plné bolesti. Orochimaru dojel čepelí až k loktu. Bolestí jsem usikla a přivřela oči. Ségra odvracela pohled od rány. Ruka mi hodně krvácela, podívala jsem se Tokime do očí.
„To bude dobrý,“ chtěla jsem jí trochu utišit. Potom jsem ucítila, jak mi čepel projela znovu ránou. To hodně bolelo, až se mi objevily slzy v očích. Ségře už neslzely oči, držela to v sobě. Usmála jsem se na ni. To Orochimara vyvedlo z míry.
„Chmm myslíš, že to bude dobrý?“ ptal se mě. Pořád jsem se smála na sestru. Potom k ní přišel.
„Víš co asi bolí?“ zeptal se mě. Tentokrát jsem se na něj podívala, nechápala jsem co tím myslí.
„Tohle bolí,“ řekl hlasitěji a zabodl čepel Tokime do nohy. Ta vykřikla bolestí, ale slzy pořád zadržovala. Nemohla jsem se na ní podívat. Oči mi ale sami rychle najely na její nohu, toho si všiml , a tak začal s čepelí uvnitř rány hýbat. Viděla jsem jak sebou cukala, podívala jsem se jí do obličeje, z jednoho koutku úst jí tekl pramínek krve, zřejmě se musela kousnout při té bolesti. Orochimaru jí potom chytl pod krkem.
„Jaké to je vidět svou sestru trpět?“ zeptal se mě a svým dlouhým jazykem jí přejel po krku. Potom čepel vyndal. Z rány tekla spousta krve.
„Kabuto. Udělej s tim něco, nechci aby mi tu hned vykrvácela, protože s nimi nechci skončit už dneska, chci aby trpěly co nejdýl,“ řekl Orochimaru Kabutovi. Kabuto k ní přišel, něco jí obvázal okolo nohy a ránu zaškrtil, aby nekrvácela. Vrátil se zpátky ke mně. Čepel mi přiložil k hrudníku a rychlým pohybem ho s čepelí přejel. Přes hrudník se mi udělala krvavá čára. Kabuto ke mě přišel a obvázal to. I když nám takhle pomáhal přežít, neměnilo to nic na vážnosti zranění.
„Tak co děvčata bavíte se?“ ptal se nás ironicky Orochimaru.
„Ty hajzle,“ řekla Tokime. Orochimaru se na ní podíval a zasičel.
„Už mě začínáš štvát!“ vykřikl na ní a začal jí mlátit pěstmi.
„Dost!“ křikla jsem. Přestal jí mlátit. Tokime vyplivla spoustu krve. Sklonila jsem hlavu a zase mi začaly slzet oči. Orochimaru mě chytil za vlasy a hlavu natočil, tak aby mi viděl do obličeje.
„Pro dnešek to stačí,“ řekl a pustil mě. Kabuto kývl a šel k ségře, omráčil ji, potom přišel ke mě a také mě omráčil.